Příběh je pokračováním předcházejících příspěvků s názvem Marta.

Poslední dny se Martě zdály podobně šedivé jako dnešní obloha. Po několika teplých jarních dnech se vrátila opět zima. Střídaly se chladné a ještě chladnější dny s větrem, deštěm a sem tam i se sněhovými krupkami. Na zahradě všechno rašilo, bylo by potřeba přiložit ruku k dílu, ale sotva Marta začala něco dělat, zahnal ji déšť. I truhlíky s vysázenými muškáty měla stále na chodbě, ven se je dát neodvažovala.

Občas se za ní doma zastavil Libor. Viděla na něm, že má potřebu si povídat o svém otci. Cítila, že ho tíží myšlenky na otcovu blížící se smrt. Vždyť prochází takovou zkušeností poprvé v životě! Sotva se s otcem blíž poznal, musí se smířit s tím, že ho zase ztratí. Libor se zpočátku omezil jen na stručné zprávy o aktuálním stavu otce. Jakoby se před matkou ostýchal mluvit o něm i o svých pocitech. Marta to vycítila a několikrát mu dala najevo, že s ní o otci mluvit může. Věděla, že jemu by to pomohlo a ulevilo by se mu. Až jedno pozdní odpoledne, kdy spolu pili čaj v jídelně a byli sami, začal docela ostýchavě:
“Mami, já se ani tak netrápím tím, že můj otec umře. Na tom už nemůžu nic změnit. Ale zdá se mi, že my dva nemáme nic společného. Tedy kromě toho, že se jmenujeme stejně.”
“To se ti jen zdá, já na tobě vidím hodně jeho rysů. Jak fyzických, tak psychických. Ale je dost pravděpodobné, že teď vypadá jinak než před lety. Říkal jsi, že je teď takový malý a jakoby zcvrklý, nemoc člověka hodně změní. “
“Ale jak to může být můj otec, když k němu nic necítím? Teda kromě té beznadějné lítosti, že je nevyléčitelně nemocný.“
“Tak se tím netrap. Člověk si neporučí. Ber to tak, jak to je. Myslela jsem, že už se nikdy v životě nepotkáte, ale dopadlo to jinak. I když je to pozdní setkání, má to asi mít nějaký smysl. Pro tebe a možná i pro mě.”
“Jaký by to mohlo mít význam pro tebe? Vždyť ty ses s ním ani nechtěla setkat?”
“A ty si myslíš, že jsem za ním jít měla? Prostě nechci tuhle starou kapitolu života už otvírat. Dávno jsem za ní zabouchla dveře. Jediné, co s ním mám společného, jsi ty a Lada." odpověděla mu Marta a se trochu zamyslela.
“A možná se i trochu bojím. Jsem ráda, že jsem potkala Petra a že je nám spolu dobře. Nechci se dotýkat minulosti. 
Minulost považuji za vypořádanou.” dodala ještě.
“Můžeš mi říct, co mám tedy s otcem společného? Můžeš mi dát nějaký příklad?”
“Spíš takové drobné věci. Třeba tón hlasu, nebo to, jak se usmíváš, jak držíš lžíci. Ale máš i stejné vlasy, jako míval on. Ale jinak jsi takový genový mix jako každý člověk.”
“Já si nedovedu představit, že bych někdy opustil své děti. Tedy pokud budu někdy nějaké mít.” pokračoval Libor v rozvíjejícím se rozhovoru.
“Jsou věci, které si člověk představit neumí, a přece se stanou. Věřím, že ty bys toho nebyl schopen, ale nikdy neříkej nikdy.”
“A mami, ty jsi mu to nikdy neodpustila, že od nás odešel?”
“Nevím, počáteční zlost a zoufalství se postupně rozmělnilo v každodenních starostech i radostech a teď už to není podstatné.” řekla Marta rozhodně. Zkusila převést radši řeč jinam a dala Liborovi otázku z jiného soudku: “Nevíš něco o Janě? Lenka už za ní nechodí, má teď dost starostí sama se sebou. Každé ráno jí bývá špatně.”
“Jana už zase běhá. Občas ji potkávám na naší trase s nějakou dívkou. Pozdravíme se a běžíme dál. Je dobře, že si k sobě někoho našla aspoň na to běhání. Asi už ten strach po přepadení překonala a už nebojí chodit ven. Vlastně je na tom líp než já. Já jsem zůstal jako ten kůl v plotě. A chodím brečet k mámě.” zhodnotil se kriticky.
“Neber to tak tragicky. Jednou jsi v životě dole, podruhé zas nahoře.” chtěla ho Marta lehce povzbudit. 
“Mám pocit, že já jsem už rok pořád jen dole. Úplně na dně.” odporoval Libor a ušklíbl se. Marta si ještě stačila pomyslet, že to s ním nebude až tak zlé. Potom rozhovor matky se synem přerušil návrat Lenky se Sofií a Martinem.

Firma Martě v tomto období starosti nedělala. Bylo to s podivem, ale všechno fungovalo dobře, ba dokonce lépe, než by v takové situaci očekávala. Zaměstnanci si zvykli na nově nastavená  pravidla i pravidelné testování. Během posledních dvou týdnů nikdo neměl pozitivní test na covid, jen dvě ženy zůstávaly doma s předškolními dětmi. Zakázky kupodivu přicházely pravidelně a převyšovaly normální kapacitu její firmy. Přijala na dohodu několik studentů, kteří si při studiu rádi přivydělali. Byla to její výhoda, že měla v adresáři kontakty na spolehlivé studenty, kteří už u ní někdy pracovali a osvědčili se. Stačilo jim v případě potřeby zavolat a domluvit se s nimi. Při rozboru dat z posledních týdnů zjistila, že na seznamu zákazníků přibylo několik nových firem, které si objednávají její služby opakovaně. Rozhodla se, že se pokusí zjistit, proč tomu tak je a zda je do budoucna šance si tyto zakázky udržet. Pokud ano, probere to s Petrem a mohli by začít uvažovat o rozšíření firmy.

Petr však přemýšlel o zcela jiných věcech. Při společné večeři se rozpovídal o tom, že by měli spolu vyrazit na Valdštejn. Cestovat mezi okresy už je dovoleno a jeho známý kastelán už ho dvakrát upozorňoval na to, že by bylo vhodné zapracovat na jarní kolekci snímků tohoto hradu. Okolí hradu se prý už zazelenalo a začínají rozkvétat první keře. Návštěvy hradů zatím nejsou povolené, takže je ideální doba na focení. Budou mít celý hrad pro sebe. A zase mohou mít na celý víkend k dispozici apartmán přímo na hradě. Martu překvapilo, jak ten čas rychle letí Že by už uplynulo čtvrt roku ode dne, kdy přivezla Petra z Valdšejna domů s ošklivě vymknutým kotníkem? Myšlenka někam si vyrazit se jí ale hned zalíbila. Dostat se na chvíli pryč z té každodennosti bude jistě příjemné osvěžení. Minule se jí na Valdštejně moc líbilo. A nebránila by se zajet i někam dál, než jen pár kilometrů za hranice okresu.

Marta se chvíli zasnila nad prázdným talířem a vůbec nečekala, že Petr přijde s dalším nápadem. “A také bychom se už měli definitivně rozhodnout, jestli tu svatbu budeme chtít na Valdštejně a potvrdit termín. Během toho víkendu bychom si tam mohli všechno domluvit. Podle toho, jak se situace vyvíjí, bych to viděl na druhý nebo třetí víkend v červnu. “ překvapil Petr všechny u stolu včetně Marty.
“Se všemi z naší strany jsem se domluvila, aby si červen zarezervovali. Bude nás jen pár a nikdo by s tím neměl mít problém. Jen zeťák Milan bude ještě začátkem června v lázních, ale desátého se má vrátit. A Lada nastupuje do práce až v červenci, takže i jí termín vyhovuje. “ odpověděla Marta věcně. A podívala se na Lenku a Martina, kteří s nimi seděli u večeře. Lenka právě s chutí dojedla, těhotenské nevolnosti mívala naštěstí jen po ránu. Pochopila, že se jí Marta ptá na to, zda se budou moci svatby zúčastnit. Ale než se zmohla na odpověď, předběhl ji Martin s nečekaným návrhem:
“Co takhle udělat obě svatby najednou? Vaši a naši. My bychom svatbu ze známých důvodů moc odkládat neměli.”
Chvíli panovalo tak trochu napjaté ticho. Je to zvláštní situace, když svatbu plánují muži a ženy se tím nechávají překvapit. Navíc společná svatba byl jen Martinův okamžitý nápad, s nikým to předem neprobíral. Všechny oči se teď upíraly na Lenku. Musí něco říct.
“Teda Martine, teď jsi mě zaskočil. Ale líbí se mi to. Stejně tu žijeme jako jedna rodina v jednom domě, tak budeme mít najednou obě svatby. Bude to jednodušší a bude aspoň trochu legrace. “ odpověděla upřímně. Martinovi se viditelně ulevilo. Objal ji kolem ramen a políbil na tvář. Marta se naklonila k Petrovi a něco mu pošeptala.
“A co vy dva si tam šuškáte, vám se na tom něco nelíbí?” položila už uvolněná Lenka otázku otci a Martě.
“Neboj se, bude mi ctí, že budeme mít svatbu ve stejný den a na stejném místě. Hezky si to užijeme.” odpověděl jí otec.
“Ani já nejsem proti, jen jsem Petrovi šeptala, že už jsem se rozhodla, že si vezmu i jeho jméno.” přiznala se Marta.

A pak všichni probírali, vymýšleli a plánovali dvojitou svatbu hodně dlouho do noci.