Krátký monolog podbarvovaly podivné zvuky, než jsem je stihla rozšifrovat, sousedka hovor típla. No, když hned, tak hned. Věra je důchodkyně, třeba upadla, nebo se jí udělalo zle. Vzala jsem z věšáku klíče (v době dovolených u sousedů zalévám kytky a vybírám schránku) a svižně vyrazila. Jako slušně vychovaná dáma jsem krátce cinkla u dveří a pak si teprve odemkla.

Z hloubi bytu se přidušeně ozvalo Věřino pozvání dál. V obýváku mě uvítalo sousedčino do prostoru vyzývavě vysazené rozměrné pozadí a tytéž zvláštní zvukové efekty, které jsem slyšela v telefonu. Při bližším pohledu mi ozřejmily ty prapodivné zvuky a sousedka na zemi. Věra v rozkleku jako hokejový brankář pomocí silné froté osušky lovila kočku. Soudě podle převráceného stolku, orvané záclony, háčkované dečky bimbající se na lustru a dvou vysypaných květináčů, odchyt trval delší dobu a neobešel se bez lítých bojů.

Protože jsem žena činu, přiklekla jsem, lapla a lehce přilehla zmítající se ranec, rozježená a zpocená Věra se z díky poněkud vrávoravě postavila a následně převzala osušku, která nepřetržitě dušeně vřískala. Na můj dotaz ohledně důvodu lovu beze zbrani škubla Věra hlavou ke stolu, kde ležela připravená injekční stříkačka a ampulka s kočičí medicínou. V ten moment mi byl celý proces jasný – byla jsem přivolána coby odborník na vetknutí injekce do splašené micky. (Jen pro pořádek, jsem závislá na inzulínu, nikoli na drogách).

Když sousedka popadla dech, společnými silami jsme se jaly dokončovat proceduru dočasné kočičí mumifikace. Než jsem začala s očkováním domácí zvěře, nikdy mě nenapadalo, jakou má takové malé stvoření, jakým je kočka domácí, sílu a kolik má nohou. Tahle jich měla zhruba osm. Ať jsme balily, jak chtěly, pořád tak tři, až čtyři drápaté packy trčely do všech světových stran a neohroženě prořezávly vzduch, jen to fičelo. Z osušky se ozývalo výhružné mručení, prskání a občas vykouklo žluté kočičí oko, z něhož sršely blesky. Zhruba po dvaceti minutách, kdy naše síly pomalu ochabovaly, (kočka bojovala pořád se stejnou vervou jako na začátku našeho spojeneckého útoku) se nám čirou náhodou povedlo uvěznit všech osm končetin a jen růžový čumák a vzduchem ostře svištící ocas prozrazovaly, že se uvnitř( na mnoha místech čerstvě perforované) osušky skrývá Felis silvestris catus, česky kočka domácí. Bylo nutno jednat rychle, rafla jsem stříkačku, natáhla, sousedka vahou svýého poctivého metráku nalehla na kočičí mumii, já bodla, zmáčkla a projekt „Léčba kočky domácí“ byl u konce. Sice jsem si v první chvíli nebyla jistá, jestli jsem nenaočkovala nešťastnou náhodou sousedku, ale ne, trefila jsem kočičí kýtu, ne sousedčinu pr..… no nic.

Když jsme pacientku vytřepaly opatrně na koberec, hlasitě zavřeštěla a šipkou se vrhla pod nejbližší kus nábytku, odkud nám (nepochybně sprostě) kočičí řečí nadávala. Věra mi dojatě děkovala za veterinární služby a šla vařit kávu na posilněnou. Zpod skřínky, kde seděla nakrknutá číča, se pojednou ozval charakteristický zvuk a vzápětí se v oblaku ostrého smrádku ladně vysoukala paní domu se stříbřitou pavučinou na vousech a pod esovitě prohnutým vztyčeným ocasem měla půvabně rozplácnutý smrdutý, mazlavý lívanec. Mě věnovala jen letmý pohled plný opovržení, zato na Věře si dala záležet. Povýšeným krokem došla až k ní, otočila se dokola, aby si panička mohla prohlédnout její aktuální módní doplněk a v okamžiku, kdy se po ní nešťastnice natáhla, hbitě uhnula a jala se „razítkovat“ gauč, židle a ve finále i bělostné povlečení vzorně ustlané postele.

Když zakončila dílo zkázy, uchýlila se opět do bezpečí pod skříňku v obýváku. Věra nešťastně sklesla na židli a se slzou v oku revidovala zařízení bytu. Mlčky jsem popadla lopatku a košťátko, zametla jsem alespoň hlínu z vysypaných kytek, postavila stolek a sejmula dečku z lustru. Do toho nepřetržitě znělo zavilé spílání nevděčné pacientky. (Jo a těch injekcí bude celkem pět, takže za dva dny nashle).