V roce 1979 jsem se stala externí malířkou pozadí. V tom roce se už podprsenky na vrátnici nekontrolovaly, ale všichni to měli v živé paměti. Bylo mi něco přes dvacet, skončila jsem nástavbové výtvarné studium a měla dvouletou Terezku. Trvalo šest let, než jsem dostala řádnou pracovní smlouvu.

Výtvarné oddělení bylo jen malinkou částí televizního molochu. Bylo nás něco kolem padesáti – architekti, jejich asistenti, malíři pozadí a grafičky, které psaly titulky.  V partaji byla jen nepatrná část zaměstnanců oddělení. Šéf architekt, vedoucí grafička a několik architektů. Mezi námi pozaďáři nikdo. A naše vedoucí produkce byla dokonce šlechtična z rodu Kinských!

Vzhledem k tomu, že jsem malovala kulisy, psala různé nápisy a výtvarně pojednávala rekvizity, moje práce se odehrávala v malírně nebo ve studiu před natáčením. Mým nadřízeným byl architekt pořadu. Se štáby a herci jsem se de facto nepotkávala, pokud jsem se ovšem neocitla na exteriérech, což se stalo naštěstí jen jednou.

Když jsem v televizi začala pracovat, zjistila jsem, že se v jejích prostorách pohybují samé krásné holky, upravené ženy, a pak já… v plášti, kalhotách a teniskách, vše fasované původně bílé, během pár dnů barevné jak papoušek. To víte, nastoupila jsem v éře televize už barevné. Dlouho jsem z toho měla mindrák, přestože jsem byla asi docela zajímavá holka, což si dnes troufám říct, ale tehdy jsem to nevěděla.

Nikoho naštěstí nenapadlo lákat mě do SSM (Socialistický svaz mládeže) nebo dokonce do KSČ. V papírech jsem měla jasně dané, že pocházím z podezřelé rodiny, čímž jsem si ovšem získala sympatie naší paní produkční.

Nepřítel byl tehdy jasný. Před kovanými soudruhy jsme se měli na pozoru, i když mně to teda občas ujelo. Horší byli ti, co v partaji nebyli a donášeli buď vedení v televizi, nebo přímo tajné policii. A že jich mezi námi celkově asi bylo… a televize jako taková byla pro StB zajímavá, to jsme věděli i tehdy.

I mě zkusili dostat. V Bartolomějské jsem byla dvakrát u výslechu. Vlastně mi neřekli, proč tam jsem, prý to mám vědět sama. Odmítla jsem jim tehdy podepsat i to, že jsem tam byla, a všude na potkání jsem o tom vyprávěla. Tehdy jsem netušila, že je to ten nejlepší způsob, jak se z jejich zájmu vymanit. Když vám ale tehdy v době normalizace přistálo ve schránce pozvání k podání vysvětlení, zaručeně jste se zpotili od hlavy k patě a pár nocí jste nespali. O zvedání žaludku nemluvíc…

Mezi těmi, kdo se přímo podíleli na tvorbě a natáčení pořadů – tím mám na mysli autory, scénáristy, dramaturgy, produkční, režiséry atd, tam byla situace mnohem horší. Tam hrála roli ctižádost. Točit do šuplíku prostě nejde.

Na Kavčích horách bylo živo i společensky. Večírky, oslavy, chlastačky. Jasně, i my v uzavřené malé společnosti malířů, kašérů (ti nebyli součástí výtvarného oddělení, patřili pod stavbu, ale my s nimi úzce spolupracovali) a občas rekvizitářů (ti měli samostatné oddělení) jsme žili vesele a občas se to malinko zvrtlo. Byli jsme mladí a neklidní navzdory tuhému režimu. Já si troufám říct, že mezi námi bylo těch donašečů minimum.

Bujarých večírků v horních patrech jsem se nikdy nezúčastnila, i když jsem o nich věděla, a kam mě nikdy nikdo nezval. Stejně tak jsem věděla o pár malérech, kde hrály roli peníze, členství v partaji, ve svazu mládeže, a jež se zametly pod koberec. V ROH pracovala mladá ambiciózní slečna, co měla na starost peníze. No a ty se tak nějak poztrácely. Jenže slečna byla politicky spolehlivá a navíc čerstvě těhotná, otec neznámý, ale že byl z vyšších kruhů, to mezi prostý lid prosáklo. Slečna z toho vyvázla bez trestu. Do nástupu mateřské zůstala na své pozici, jen jí byl odebrán klíč od kasy, a pak odešla místo do basy na mateřskou. Do televize se už nevrátila.

I v nižších kruzích se někdy děly věci. Ve skladu pracovala čiperná obchodnice s ruským zbožím. Dojížděla za posádkami okupantů a do televize vozila žádaný tovar. I mně se ho snažila nabídnout, ale jen jednou. Dost příkře jsem ji odbyla, což nemohla pochopit, když je to tak výhodné…

V kašérně byl večírek. Loučili jsme se s Jirkou, který se chystal emigrovat. Měl to vymyšlené perfektně. Vyrobil si obuv zvanou vietnamky, a v ní měl schované dolary, šikovně zalité v podrážkách. S nimi na šňůrce kolem krku a jen v plavkách hodlal přeplavat z Jugoslávie do Itálie, kde na něj měl čekat kamarád. Decentně jsem ho upozornila, že by o tom svém plánu neměl nikde vyprávět, aby ho někdo neudal. Naštěstí se tak nestalo. Dostal se až do Švýcarska, kde má se svým kamarádem respektovanou firmu. Podrobnosti mi sdělil osobně hned po listopadové revoluci. Jemu se to povedlo, zato rekvizitáři Badymu ne. Tomu den před plánovanou emigrací sebrali tajní pas na udání kamaráda, z televize byl odejit a do revoluce ho tajní cvičně vyslýchali…

Řidiči, kteří vozili štáby a herce, byli pro StB žádanou skupinou. V autě se často probíralo kdeco. Já jsem s řidiči do styku nepřišla, ale na pár z nich jsem byla upozorněna, ať si před nimi dávám bacha.  Měla jsem mezi rekvizitáři dost kamarádů, a řidiči je často vozili. 

Ze seriálu Volha. FOTO: Pavla Černá, Česká televize

Pár let před listopadem 1989 jsem chodila na všechny demonstrace. Zato v televizi bylo mrtvo. Všechno jelo v zajetých kolejích a mě to štvalo. I nejlepší kamarádi nemohli pochopit, proč se jim snažím vykládat, co se v centru Prahy občas děje.

17. listopadu jsem byla na Národní třídě a jen zázrakem jsme s manželem utekli. V kordonu policajtů nás pustil jeden z nich tak, že na chvíli připažil. Předtím jsem ho trochu přemlouvala.

V televizi jsem nebyla jediná, kdo přišel do práce s trikolórou na klopě. Sešli jsme se spontánně v televizních garážích. Tam začala televizní revoluce a tam jsem viděla nejen všechny slušné kolegy, ale i ty, o nichž jsem věděla, že jim cestu umetala stranická legitimace a i ty, před nimiž jsme si dávali sakra pozor na pusu.

Pár kolegů jsem tam neviděla. Ti seděli v ústraní a čekali, jak to dopadne. Mezi nimi byli i ti, co s revolucí nesouhlasili, ale to je přece součást demokracie. Pár takových nesouhlasících znám a vím, že jsou to jinak docela slušní lidi. Jen prostě věřili partaji a nijak nám neubližovali.

Volha… ano, byl to dobrý seriál o době, která křivila, a prověřovala charakter. Národ byl rozdělen na ty, co byli přesvědčenými komunisty,  ty, co táhli z prospěchu  s komunisty za jeden provaz, pak ty, co udávali z donucení, nebo z prospěchu a pak ty, co v tom svrabu žili a snažili se být slušní. Z těch všech kategorií je pro mě nejodpornější udavač z prospěchu. Toho famózně zahrál Kryštof Hádek. Hloupá, prospěchářská nula. Na druhé straně pak stála režisérka Anny Geislerové. Všechny herce i autory minisérie lze jen chválit a já v každé roli objevila konkrétní osoby, které jsem znala z televizních chodeb.

V roce 1993 jsem začala pracovat ve zpravodajství jako grafička a výtvarná redaktorka. To už je ale jiná historie...