Honzo, o tuhle drobnou službu mě zhruba před dvěma měsíci poprosila Květa. Ani nemůžu říct, že to byla kamarádka, spíš známá. S ní a s jejím manželem Tomášem jsme se poprvé potkali na jaře při venčení tam u nás v parku mezi paneláky, když byla moje maminka v nemocnici a my měli jejího vlčáka Roberta u nás. Oni mají takovou roztomilou bišonku Betynku, hafnutí dalo hafnutí, ti dva začali spolu blbnout, nu a my dospělí se dali do řeči. Mluvili jsme hlavně o psech, a tak nás Květa zřejmě ohodnotila jako velké milovníky zvířat, což je koneckonců pravda, i když žádné vlastní doma nemáme.

Potom jsem je ještě párkrát viděla, to už byl Robert zase zpátky u maminky v Jižních Čechách, ale stejně jsem se s nimi na chvilku zastavila. Nebo jen s Květou, když byl její Tomáš v práci, on ještě dělá, ale ona už je v důchodu. Nu a pak na mě najednou vyrukovala s touhle prosbou o víkendové pohlídání Betynky a já jí na to s radostí kývla. Před odjezdem jsme si vyměnili telefonní čísla, předali bišonku, samotné hlídání proběhlo naprosto v pohodě, jen při návratu se mohla Betynka uštěkat radostí a uvrtět ocasem, že má své páníčky zpátky. Byl to super víkend, oni si užili wellness a my pro změnu jejich extrovertní dobráckou fenku.

No a teď si představ, Honzo, že minulou středu mi skoro o půlnoci začal vyzvánět telefon, jako kdyby hořelo. Já se vytrhla ze spánku, protírala si oči a nevěřícně zírala na displej, že mi volá Květin Tomáš, a co asi tak může v tuhle nekřesťanskou hodinu chtít.

„Maruško, moc se omlouvám, že vás ruším tak pozdě, ale já se strašně bojím,“ spustil ustaraným hlasem.

„Čeho?“ Zeptala jsem se v rozespalosti.

„Že se Květě něco stalo, víte? Jsem na šichtě, chtěl jsem jí zavolat, než půjde spát, už to zkouším přes dvě hodiny, jen to pořád vyzvání a ona to nebere. Vyrážíme teď z Ostravy a domů se dostanu až bůhvíkdy. Myslíte... myslíte, že byste se mohla kouknout, jestli svítí? Je to třetí a čtvrté okno zleva v předposledním patře v paneláku přímo proti vám.“

„Svítí, Tomáši,“ ujistila jsem ho, jakmile jsem se vyhrabala z postele a spočítala okna naproti. „Svítí v tom třetím.“

„To je kuchyně...“ vykoktal Tomáš a já jeho strach cítila až k nám.

Pak mě to konečně napadlo, já mu navrhla, že se tam zaběhnu podívat a on poděkoval s tím, že bude napjatě čekat. Mezitím se probudil Franta: „Baruško, já tě tab sabotdou depustíb a půjdu s tebou, bohlo by se ti teď v doci děco stát.“ Bylo to od něj sice hezké, ale měl horečku, potil se, smrkal a kašlal, tak jsem mu nakázala, aby se ani nehnul z pelechu.

Tak to víš, Honzo, že jsem se taky bála. Ne toho, že by mě mohl v noci venku někdo přepadnout, ale o Květu. Jak jsem ti říkala, byla to spíš známá než kamarádka, ale přesto jsem o ni dostala strach pomalu tak velký jako Tomáš.

A ještě víc jsem se o ni začala bát za chvilku. U jejich paneláku jsem se na ni pochopitelně nemohla dozvonit, ale pustil mě dovnitř, nějaký člověk, který šel zrovna ven. Vyjela jsem nahoru, začala bouchat na Květiny dveře, na což mi napřed odpověděla akorát Betynka zběsilým štěkáním. Nějak mi v tom strachu bylo jedno, jestli vzbudíme půlku baráku, zabouchala jsem teda znovu, když v tom jsem zaslechla Květin přiškrcený hlas: „Dejte mi už všichni pokoj, já vám nemůžu otevřít!“

„Sláva, je naživu!“ „Proboha, co se jí stalo, že nemůže otevřít?“ Když se ve mně tloukly tyhle dva protichůdné pocity, tak mi najednou znovu zavolal Tomáš. Napřed jsem mu poreferovala, co vím a on mi pak řekl, abych chvilku počkala, že už tam jede syn, má náhradní klíče a měl by dorazit během deseti minut.

No, řeknu ti, když syn otevřel dveře od bytu, Betynka nás ani pořádně nepřivítala a psími posuňky nás hnala rovnou do kuchyně. Tak jsme tam vlítli a nebyl to zrovna příjemný pohled. Květa ležela divně zkroucená na zemi, ale musím uznat, že byla statečná. Než aby před námi začala naříkat, tak se nás snažila uklidnit, že je živá a vlastně skoro zdravá: „Shýbala jsem se k misce, chtěla jsem Betynce nasypat granule, ale najednou mě chytla taková bolest zad, že jsem upadla a teď se vůbec nemůžu hnout. Nedosáhnu ani na ten pitomej mobil, co mi furt vyzvání támhle na stole, jauvajs!“ To jauvajs řekla, když se nám snažila máchnutím ruky ukázat, kde ten telefon má a zase ji to muselo fest zabolet.

V tu chvíli jsme museli rychle jednat a já byla ráda, že jsme na to s tím jejich synem dva, sama bych to těžko dávala.

Za prvé dát Květě napít a k tomu brufen, ten jí prý pomáhá nejvíc. Teda ještě před tím ho pochopitelně honem najít.

Za druhé ji opatrně dostat z té země. „Ne, proboha, do postele ne, do toho křesla, co je vedle v obýváku, ležet nemůžu, ale sedět snad vydržím.“ Křeslo jsme tedy přenesli do kuchyně, a pak jsme do něj Květu nějak přesunuli, byla fakt statečná, nechci zacházet do detailů.

No a za třetí konečně zavolat Tomášovi a trochu ho uklidnit. Vzal to s povděkem, ale bát se o Květu nepřestal, to jsem z jeho roztřeseného hlasu poznala.

Než jsem vypadla, tak mi ještě Květa už vsedě a s určitou úlevou řekla, že ji ta záda nechytla poprvé, ale že to nikdy nebyla taková síla jako tentokrát. „Moc dobře vím, že jsem s tím měla jít už dávno na operaci a teď to asi opravdu udělám. Stejně mi to už bůhvíjak dlouho doporučuje můj ortoped. Jenomže on mě pokaždé jedním hmatem tak šikovně napravil, že jsem se na to pak vykašlala.“

Syn tam s Květou zůstal a já šla teda domů, abych se ještě stačila trochu vyspat. Franta byl vzhůru, čekal na mě, všechno jsem mu musela převyprávět, a pak jsem nemohla usnout, takže druhý den jsem byla prakticky nepoužitelná. Když to trochu nadsadím, tak na tom byla Květa líp než já, protože Tomáš hned ráno zavolal tomu ortopedovi a hučel do něj tak dlouho, až ho ukecal, aby přišel Květu napravit.

„Jo, on je machr a zas mě dal dohromady na jedno hmátnutí, ale ještě než to udělal, tak jsem mu musela svatosvatě slíbit, že na tu operaci fakt půjdu,“ referovala mi Květa hned, jakmile byla zase v pořádku.

***

Maruška zmlkla, vytřepala ze šálku poslední kapičky kávy do úst a prťavou lžičkou nabrala z talířku zbytky větrníku. Celé své vyprávění mi podala ustaraným vemlouvavým hlasem, jakoby tu příhodu prožívala znovu, ale teď se uvolnila, usmála a rozmáchlým gestem spojila ruce za hlavou.

Chystal jsem se něco říct, ale ona byla rychlejší: „Víš, Honzo, je to zvláštní, jak někdy dokáže nepříjemný zážitek vytvořit mezi lidmi přátelství. Předtím jsme se s Květou a s Tomášem prakticky neznali a ani nestýkali, ale teď nás pozvali na předvánoční návštěvu, my s nimi strávili příjemný večer a zjistili, jací jsou to bezvadní lidé. Dokonce mě napadla taková myšlenka, zavolala jsem mamince, všechno jí povyprávěla a zeptala se, jestli bychom je k ní mohli vzít s sebou na víkend. Maminka miluje společnost, s radostí na to kývla, já to tlumočila Květě s Tomášem a hned po Novém roce vyrazíme. A víš co? Jejich Betynka se zas konečně uvidí s maminčiným Robertem, ti dva si padli do noty a na to se těším snad nejvíc.“

Pohlédl jsem na Marušku a na hru šikmých pozdně odpoledních slunečních paprsků v její baculaté tváři, nádherně orámované blonďatými vlasy. Konečně jsem se dostal ke slovu: „Maruško, díky za vyprávění, jsi krásná ženská. Zvenku i uvnitř, napohled i v srdci.“

Maruška se na moment zamračila, jak to ostatně při komplimentech obvykle dělává. Pak se však rozesmála: „No proto, Honzo, už jsem si skoro myslela, že mi to dneska ani neřekneš.“