Třiasedmdesátiletá Anna byla nedávno hospitalizována kvůli revmatickému onemocnění, které jí způsobilo vážné potíže se zrakem. Zatímco lékaři bojovali v nemocnici o to, aby jí vůbec zbytky zraku zůstaly, její rodina podlehla panice. Anna, která už tak sama měla co dělat, aby se nezhroutila, líčí, co vyslechla: „Jak jsem tak ležela v té nemocnici, došlo mi, že se měním ve věc. Když je člověk starý a nemocný, ostatní s ním začnou jednat jinak, než se sobě rovným. Nemysleli to špatně, ale bylo to bizarní. Dcera říkala zdravotní sestře: Co s ní budeme dělat, až ji propustíte? Sestra na to: Měli byste kontaktovat sociální pracovnici, pokud se o ni nemůžete starat, protože nemůže žít sama doma. Dcera na to: My s manželem pracujeme,  bratr a jeho žena taky, nemá se o ni kdo starat. Sestra na to: Necháme ji tady maximálně týden, déle není důvod. A já tam ležela a to vše poslouchala. Zdálo se mi, že se spletly, že myslela, že nejsem slepá, ale že jsem hluchá. Mluvily, jako bych tam nebyla nebo jako bych byla věc, nad kterou přemýšlejí, kam ji umístí. Neřekla jsem dceři, jak jsem to vnímala. Ona to nemyslela špatně. Je z mé nemoci taky celá rozhozená, zkomplikovalo to život i jí. Ale zdravotní personál  v nemocnici naprosto  běžně mluvil o pacientech jako o věcech.“

Sedmasedmdesátiletý Jindřich se nedávno pohádal v nemocnici poté, co na něj zdravotní sestra volala na chodbě: Byl jste už dneska na velké? Vy nevíte, že každé ráno musíte?

Jindřich vypráví: „Nechápu, proč je nutné sdělovat všem dalším pacientům na chodbě i jejich návštěvám, zda chodím či nechodím na toaletu. Bylo to potupné, dehonestující a stěžoval jsem si primáři. Nechápu, jak může zdravotnice křičet na pacienta, že něco musí, respektive, že musí udělat potřebu. Na povel, v dobu, kdy ony rozhodnou? Nevím, jestli by si dovolila takhle křičet na mladého chlapa.“

Lidé vyššího věku velmi často silně vnímají situace, ve kterých se cítí být takzvaně tlačeni do kouta, kdy je jim znemožněno rozhodovat sami o sobě, kdy slyší slova: musíte a nesmíte. Čím je člověk starší, tím slyší tato slova častěji. Mnohdy je říkají jejich blízcí v dobré víře. Typický příklad? Rodinné vánoční oslavy.

Rodina se rozhodne, že babička či dědeček musí být o Vánocích u nich. Jenže jim se nechce. Neexistuje! Babi, dědo, musíš!

„V domově pro seniory jsem se setkávala s tím, že někteří senioři nechtěli na svátky odjíždět k příbuzným nebo alespoň ne na noc. Příbuzné to zaskočilo, dokonce se cítili být uraženi. Jenže všichni máme své stereotypy a zvyky a čím jsme starší, tím je těžší se přizpůsobovat něčemu jinému, cizímu prostředí. Mnozí senioři prostě chtějí jít spát do své postele a zajít si na svůj záchod. Mnohdy byli raději, když je příbuzní navštívili nebo je vzali k sobě jen na pár hodin,“ uvedla Jana Prajznerová, autorka knihy Jak se postarat o rodiče s demencí.

Mnozí lidé vysokého věku se navíc rychle unaví, nestíhají sledovat konverzaci ve velké společnosti, takže je pobyt na oslavě či ve velké rodině spíše vyčerpá než občerství. Jenže mnoho lidí se do pocitu druhých neumí či nechce vžít a tak říkají: Babi, nekomplikuj to, prostě pro tebe přijedeme a musíš jet s námi.

„Nepochopení je mnohdy způsobováno tím, že naše společnost vnímá staré lidi jen jako pasivní příjemce čehosi. Už označení důchodce je tragické. My je klidně nálepkujeme, posouváme je tím do role příjemců důchodů. Pro seniory je to velmi často zraňující,“ uvedla Iva Holmerová, zakladatelka a ředitelka gerontologického centra v Praze a přední odbornice na problémy spojené se stárnutím. „Souvisí to i s tím, jak se často opakují klišé o starých lidech, tedy to, že kromě toho, že jsou staří, jsou také nemocní, bezmocní, nezajímaví, chudí, bez zájmů, bez potřeb. Ale to přece není pravda. Jsou to lidé stejně různí jako různí jsou lidé jiných věkových kategorií,“ vysvětluje.

To vše vede k tomu, že se mnozí lidé k lidem vysokého věku prostě neumí chovat. Neuvědomují si to, ale chovají se k nim jinak než ke svým vrstevníkům nebo lidem mladším. Mnohdy dávají větší míru svobody v rozhodování nezletilým dědem než svým příbuzným v seniorském věku. V jedné rodině nedávno došlo k této situaci:

„Olinka nechce o víkendu na chatu, říká, že musíme být doma, protože chce na oslavu narozenin ke kamarádce,“ řekla matka jedenáctileté dívky svému muži.
„Tak já pojedu sám a zůstaňte doma, stejně by s ní na chatě nebylo k vydržení.“
„Ještě se jí zeptám, jestli nezmění názor,“ odvětila matka.

O týden později.

„Přijedeme pro tebe dva dny před Štědrým večerem a pojedeme na chatu, přivezeme zpátky tě 26. prosince, to má Milan stejně cestu do Prahy,“ ohlásila stejná žena své pětasedmdesátileté matce.
„Já jsem ti ale říkala, že letos s vámi na chatu o Vánocích nejedu. Vím, že to myslíš dobře, ale fakt mě ta moje záda bolí, nechci se nachladit a domluvily jsme se se sousedkou, že si uděláme Štědrý večer spolu.“
„Mami, nekomplikuj to. Nebudeš přece o Vánocích s cizí ženskou. Přijedeme pro tebe, buď sbalená a nic nechystej, všechno máme.“
„Jsi hodná, ale já ti říkám, že nejedu.“
„Mami, nediskutuj. Ahoj.“

Pozoruhodné je, že s jedenáctiletou dívkou se v této rodině diskuse vedou, rodiče se jí ptají na názor. Názor pětasedmdesátileté ženy je v této rodině označen za komplikování situace. Možná je tento případ výstižnou ukázkou současného stavu celé společnosti. Dětem se nyní přestává říkat, že něco musí či nesmí. Seniorům se to však říká běžně.