Ale jsou i situace, kdy doopravdy se sběr změní v něco, co ani ve snu by člověka nenapadlo. Situace, kde jde o vše. I o zdraví.

V pátek jsem se vydal s přítelkyní na sraz lidí, s kterými se známe přes slavný chat. Kdysi, před asi 12 lety, jsme se všichni, kdo měl zájem a čas vidět lidi na vlastní oči, s kterými si psal, sešli na jednom hotelu v lese u rybníka v okrese Žďár nad Sázavou. Byla hudba, tanec, povídání, výlet, a tak se tam scházíme každý půlrok na víkend. Vždy se zvolí nějaké téma, a podle toho v sobotu se převlékneme do kostýmů, které toto téma připomínají a jsou vyrobeny doma dle fantazie. A že to stojí za to…

Ale co odpoledne? Venku střídavě pršelo, vysvitlo sluníčko, a opět vše na novo. Na hotelu sedět nás nebavilo. Dostal jsem nápad. Půjdeme na houby. Najdeme nějaké, stačí jich pár, na smaženici, snad nějaké houby najdeme.

Na recepci říkali, že před týdnem v lese skoro nic, a lidi chodili hluboko do lesa na celé odpoledne, aby nějaké houby našli. HOUBY. Vše bylo jinak.

Vyšli jsme před hotel. Malou silnicí uprostřed lesa jsme vyšli jen tak na procházku. V lese nic nebude, tak co tam. Jak naivní myšlenka. Koukal jsem na silnici, a zrak mi klouzal i podél silnice na malý příkop dělicí silnici od lesa, když v tom…

Hnědý kulatý talíř. Sehnul jsem se a hele, houba. Jak jsem se narovnával, zrak padl na pokraj lesa, a já vykřikl do ticha… Houby.  Přeskočil jsem příkop, a udělal pár kroků. Upřímně, kdybych věděl, do čeho se ženu, tak bych z hotelu nevystrčil ani nos.

Ve stejném termínu, i dni snad v tomto lese bylo celostátní shromáždění jedlých hub. Kam oko dohlédlo, tam nějaká byla. Malé větší, hnědé, babky ve velkém počtu, číhaly snad za každým stromem. Na hotel jsme viděli přes stromy, silnice bokem asi 30 metrů a my pomalu šli podél ní.

Uctivě jsem se klaněl lesu snad na každém 10. kroku, a to i několikrát. Hádejte, proč. Ano, HOUBY. Vlevo, vpravo, malé i větší, a dokonce zdravé. Koš rázem zaplněn, igelitová taška coby dup, dokonce i do kapuce na bundě se jich několik vešlo. Museli jsme zvolit taktiku. Malé nebrat, velké, pokud byly měkké, též ne, jen ty fakt hezké, a hlavně, nečučet kolem. To se nedalo. Místa, kde na 7 metrech čtverečních bylo i 6-9 hub. Byly doslova v řadě.

Doopravdy celostátní shromáždění jedlých hub. 2x jsme se museli otočit na hotel, tam vše vysypat, a jít na novo. Doslova to vábilo, a já slyšel vzdálený hlas… „Romčo, halóóó, utrhni si nás, nebo si trhni. To jsme my, houby, nebo tu zplesnivíme, a budeš mít houby…“

Tak jsem se s Helenkou klaněl skoro u každého stromu, a říkali jsme si. už dóóóst. Vybíral jsem v jednom hejnu hub ty nej fešandy, když se ozvalo vzdálené přitlumené zvolání plné nejistého tónu. „Romí, ježíš, já asi budu brečet… Pojď sem…“

Helenka stála u malých smrčků, oči vyvalené, a v ruce… Málem jsem si dřepl na zadek, vlastně ne, na podborováčka. On tam fakt mezi nohama byl, a jaký to chalan houbový. Helča držela houbového ředitele srazu hub v ČR, který se v tom lese konal. Přímo hřib jak stodola. Koktala, stále v šoku, a nedivil jsem se ji. Podle měření na hotelu byla výška hřibu 26 cm, průměr hlavy 28 cm a průměr nohy 9 cm. Váha asi 2 kg.  

„A dost…“, zavelel jsem. „ Ani jedna houba už navíc.“  Nebylo kam co dávat. Z bezpečnostního hlediska jsme šli rovnou na silnici, a rychle na hotel. Jakýkoliv, i nepatrný náhled do lesa podél silnice byl přísně zakázán.  Provázela nás bolest zad, nohou z pomalého šourání po lese, a prstů na ruce, jak jsme je nožíkem sbírali a zhruba čistili od jehličí. Na hotelu z toho bylo focení, a hlavně prošení, aby nám z kuchyně dali bedýnky na lesní úlovek. Když jsme odjížděli, byl hub plný kufr auta, a že ten je prostorný. Radovali jsme se cestou, jaké to vše bylo prima, ale když se domov blížil, řeči ubývalo, a v očích vystával stín smrti. Důvod?

Uvědomili jsme si věci, které nás čekaly, až se nám málem zastavovalo srdce a měli jsme husí kůži. Kdo to bude čistit, krájet, sušit, nakládat, a vůbec, kolik toho je?  Otázky století. Vše se ale musí řešit. Takže kdo to spočítá? Kdo to očistí? Kdo to nakrájí, atd.? No přece ty, a tvoje Helenka. PFUJ, to je budoucnost… I stalo se.

Houby na kuchyňské lince, houby na stole, houby na zemi, houby v bedýnkách… Ach jo. Tak jdeme počítat. Jeden, dva, deset, dvacet, padesát, sto, dvě stě, tři sta… Nebudu napínat. Celkem 548 kusů + vedoucí houbového sletu na Moravě, pan hřib. Neplést si ho s magistrátem hlavního města Prahy. Tam je také jeden.

Začalo čištění, které z důvodu slov, která u toho občas padla, nebudu zde popisovat. Kdo čistil hromadu hub a občas se i píchl nožíkem, ví své…

Závěr byl překvapující. Houby očištěny, pokrájeny, část usušena v troubě, část skončila v nakládačce ve sklenicích a mrazák má boule na boku od pytlíků s houbami. Dokonce i na rozdávání bylo, a ne malé. Zjištění, že jsme se za 85 minut v lese za každou houbu uklonili 548x, bylo husté zjištění.

Večer byla smaženice, k televizi houbové řízečky, vůně hub, co se suší v troubě voní po bytě, a co si myslíte, že jsem měl v práci v pondělí k obědu. Správně, byly žampiony. Těžká provokace. A doma? Napsal jsem tento příspěvek, a co myslíte, že Helenka řekla. Bude večeře… dáme si houby. Myslím k jídlu, né, že budeme hladový…

Ale vše jsme přežili, byt voní houbami i dnes, a do konce roku.

HOUBÁM ZDAR A MÍR DO PŘÍŠTÍ VÁLKY!  

PARDON, … SBĚRU!