Píše se rok 2002. Nenechte se zmást, nejedná se o název jednoho v té době z nejsledovanějších filmů USA, jehož roztomilého a chytrého hrdinu zná více než miliarda diváků. Tento Benji není tentýž, jenž obdržel dvakrát ocenění zvířecí hvězda roku, nominaci na Oskara a cenu Emmy a získal Zlatý globus.
Ani se nezasloužil o více než milion adoptovaných zvířat z útulků ve Spojených státech, jako ten filmový. A už vůbec neobsadil páté místo v hlasování čtenářek časopisu „Young Miss“ mezi muži! Tento Benji je pes imaginární a jeho mlhavá podoba, naznačující spíše ducha než přítulného chlupáče, bude pro mne už navždy symbolem jedné hrůzné noční služby na interním oddělení.
Začalo to úplně nevinně. „Benji! Benji!“ ozvalo se z otevřených dveří izolačního pokoje, sousedícího se sesternou, kde jsem za stolem vykonávala „papírovou“ práci. Mladičká kolegyně, které jen před pár měsíci oschlo maturitní vysvědčení, obcházela pokoje. Uplynula sotva první půlhodina z noční dvanáctky. Hlavou mi prošlo, že ta demokracie se fakt už nějak moc zvrhla, když se mimo návštěvní hodiny prohání po oddělení dokonce i pes. Asi tak na půl minuty. Jakmile jsem zaslechla další volání: „Benji! Kde jsi?“ a kolem sesterny prošel pacient v „andělu“ (bílé to noční košilce, svázané na zádech šňůrkami) a v kalhotkách značky Pampers, což byly evidentně poznávací znaky tzv. „ležáka,“ došlo mi v hrůze, že je zle. Chvíli jsem se krčila za stolem a čekala nekonečné vteřiny (byly to snad dvě minuty) na navrátivší se kolegyni. Vzaly jsme pána za „křídla“ a s chlácholivými slovy jej odvedly zpět na lůžko izolačky.
„Pane doktore, rozjíždí se nám tu delírko. Pacient honí po oddělení psa,“ oznamuji tiše do telefonu. „Píchněte mu Haloš ívé. A co tam dělá ten pes? Jo, vlastně, … ehm.“ Prskajíc smíchy natahuji do stříkačky Haloperidol intravenózně a zatím netuším, že mě ten smích brzy přejde, neboť důvěru v „Haloš ívé“ vkládám naprosto marně a zbytečně.
„Je to tu nějaký přestavěný! A kde je Benji?“ „Pejsek už je doma a vy musíte být tady v nemocnici,“ uklidňujeme pána alespoň my, když „Halošovi ívé“ se to na první pokus nepodařilo.
Pročítám si anamnézu a zjišťuji, že pán je zde proto, že s sebou sekl, po pár dnech zvýšené domácí agresivity. Rodina ho nepoznává. Sám uvádí, že dříve pil, ale teď připouští jen jedno pivko denně. A safra! To ty mladý doktůrky, co nám tu slouží, nenapadlo zahájit preventivní léčbu? Vždyť se to tak obvykle u potencionálních alkoholiků dělává.
Pán je opět ve dveřích a tentokrát si stěžuje na „chlapa s kudlou, co mu pořád nakukuje na pokoj.“
„Píchněte mu ještě jeden a přikurtujte ho,“ ordinuje, opět jen na dálku, sloužící lékař. Začínáme se s kolegyňkou bát, a tak si voláme na pomoc ošetřovatele. Naštěstí slouží vzrostlý, důvěru vzbuzující hoch.
„Jé! Pane doktore! Nepotkal jste Benjiho?“ vítá ho na pokoji pacient. V momentě kurtování však ztrácí pán svou žoviálnost (oh, jak jsme byly prozíravé) a poprvé začíná doopravdy zuřit. Dostává další, v pořadí už třetí „utlumovačku“. Po chvíli ho máme opět v terénu, pronásledujícího střídavě Benjiho a střídavě chlapa s kudlou. Ošetřovatel ani nestihl odejít. Chválapánubohu! Tentokrát ho už kurtujeme natvrdo. Jako bychom mu píchaly živou vodu. Docházíme ke krutému poznání, že v tomto stádiu už nezabírá nic.
„Zase tu byl! Ten chlap s kudlou! Pořád mi tu nakukuje!“ „Snažte se spát. Nikdo tu není,“ snažíme se o uklidňování právě tak neúspěšně, jako on o spánek. Tři silné injekce a dvoje kožené popruhy nám mají umožnit péči o dalších dvacet pět pacientů. Vydechly jsme na slabou půlhodinku. Zahučelo ve zdi. Voda! Na izolačce tekla voda! To už jsme úplně zcepeněly. Ucho na zdi – nic. Ucho na dveřích – nic. Pohled z okna na to sousední – zase nic. „Já tam nejdu!“ vyhrkly jsme skoro současně.
„Prosím tě, pojď se tam s námi podívat,“ prosily jsme znovu a ještě víc úpěnlivě ošetřovatele. Ten koukl klíčovou dírkou, což nás nenapadlo, jelikož jsme tam neprozřetelně zhasly a tu noc řádila taková vichřice, která lomcovala celým oddělením, že nějaké bliknutí vypínačem nebyla šance slyšet.
„Na posteli jsou jen prázdné popruhy, jdu volat posilu.“ Než dorazil sádrovák z chirurgické ambulance, vyprávěl nám náš ošetřovatel případ, kdy podobné delírko ohrožovalo personál hasičským přístrojem a bylo nakonec chyceno až policií v podzemních chodbách.
A tak přibyl na oddělení další statný hoch a konečně jsme otevřeli dveře. „Ježišmarjá! Volej doktora!“ V dosud útulném pokojíčku scéna jak z hororu – pacient zborcený pod umývadlem v tratolišti krve. Rozšmikal si totiž ruku s flexilou (s pružnou jehlou, opatřenou hadičkou a špuntíkem, vyvedenou z žíly) jídelním nožem.
„Převezeme ho na JIPku, psychiatrie ho nemůže přijmout, nemají tam v noci doktora,“ konečně ordinuje sloužící lékař osobně. A jde to i osobně na JIPku domluvit.
„Na co ji tu máme? Na ozdobu?“ mumlám si pro sebe a promítám si v duchu nové, luxusně vybavené oddělení, s prosklenou sesternou do sousedních pokojů.
A tak, za kvílení meluzíny, doprovázené virtuální harmonikou v netěsnících rámech oken a bicími, ke kterým vítr využil snad všechny dveře na patře, přemísťujeme na vozíčku zdemolovaného, jak na duchu, tak na těle, pacienta, ve složení: dva bytelní ošetřovatelé a dvě subtilní sestřičky, na nedalekou JIPku čili jednotku intenzívní péče, kde o něj museli opravdu intenzívně pečovat až do rána, než se uvolila jej převzít ta skvěle vybavená psychiatrie. To jsou ty konce, „vážení a milí“ ožralkové!
Když jsme se vrátily (my dvě subtilní sestřičky) z té smutné mise, čekal nás úklid pokoje s vůní ala „růže + yperit.“
Vichřice, krev, půlnoc.
Pošlete odkaz na tento článek
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli.…
Nejsme pravděpodobně ti nejtypičtější senioři. Já i manžel jsme…
Ráno jsem nikam nespěchala. Přede mnou byla neděle a mě čekal…
Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým…
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %