Když mu bylo pět let, jeho táta - zedník - narukoval do války, protože naši předkové na Hlučínsku povinně bojovali na straně Hitlera. A tak zůstala babička sama s pěti dětmi - a po návštěvě manžela se pak ještě narodilo i šesté. 

Táta na čas války vzpomínal jako na velké dobrodružství, byl ostatně ještě kluk. Je dnes už nepředstavitelné, že babička s šesti malými dětmi (věkové rozpěti 2 - 15 let) se ve strachu z Rusů rozhodla pro evakuaci a odjela vlakem až k Baltskému moři. Tam táta osobně viděl Hitlera, vyprávěl, že od něj stál jen dva schody daleko. Po konci války už ale vlak pro evakuované nepřijel, a tak se babička s dětmi a její příbuzná, také s malými dětmi, vydaly zpět pěšky. Cesta trvala několik týdnů, občas se dalo jet vlakem, ale většinou opravdu šlapali pěšky, starší děti pomáhaly tahat zpočátku několik vozíků s věcmi, ty ale postupně odkládali, až vezli jen jeden vozík a v něm nejmladší sourozence.

Po návratu zjistili, že si Němci udělali v jejich domě, protože stál na kopci, velitelský štáb. V domě a na zahradě zůstalo několik mrtvých, které babička s pomocí sousedů pohřbila, táta nám pak ukazoval kam. Těla byla ale později vyzvednuta a uložena na hřbitov. Mnohem zajímavější pro tátu a kluky byl fakt, že se všude povalovaly zbraně. Naštěstí včas přišel děda - jejich otec, který si uvědomoval nebezpečí tohoto stavu, a tak s pomocí synů a sousedů všechny zbraně sesbíral a naolejované a zabalené zakopal na zahradě.

Školu táta moc rád neměl, i když se neučil špatně, raději podnikal dobrodružné výpravy s kamarády po okolí. Protože byl manuálně velmi zručný, vyučil se soustružníkem a začal pracovat v nedalekém strojírenském závodě. Ve volném čase se hodně věnoval hasičům, byl jeden z nich. A také rád chodil do kina. Celý život vzpomínal na úžasného Bena Hura, ten ho zcela okouzlil.

Vojnu trávil v Brně, na letišti, proto měl modrou uniformu. Na vojnu vzpomínal s úsměvem, měl tam dobré kamarády a vcelku klid. Jen události v Maďarsku chvilku ohrožovaly jeho předpokládaný návrat z vojny domů.

Hned po návratu se ženil - moje matka byla ze stejné vesnice. Táta měl nesmírně laskavou a trpělivou povahu, takže byl skvělým tátou. Se mnou - prvorozenou - a mým mladším bratrem trávil mnoho času.

Každou neděli dopoledne nás bral na dlouhé procházky do přírody, aby máma mohla vařit sváteční oběd. Vyrobil několik krmítek pro ptáky, která jsme spolu umísťovali po okolí, udělal nám houpačku a tu připevnil na vysoký dub - visela tam léta a houpaly se na ní děti z celé vsi. Vyrobil nám lodičku, která měla motorek, pustili jsme ji po potoce a ona se k nám obloukem vždy vrátila zpět. A když se jednou nevrátila, táta si zul boty, vyhrnul kalhoty a lodičku nám donesl. Vyrobil nám také několik mlýnků, které klapaly v potoce.A když vlaštovkám, které si dělaly hnízdo pod naší střechou, to hnízdo jednou spadlo i s malými ptáčátky, táta vystlal větší krabičku suchou trávou, připevnil k ní provázky a zavěsil "hnízdo" pod střechu. Vlastovčí rodiče chvíli hlasitě štěbetali - asi z šoku a rozčilení - ale pak se do toho houpacího hnízda za svými dětmi vrátili, přijali ho za své a sídlili v té houpající se domácnosti.

Pracoval dlouho jako horník. Fáral v Ostravě, kam jezdil z  naší vsi, střídaly se mu směny. Tehdy znamenal horník něco jako hrdina. Vždy na Den horníků jsme jezdili do Ostravy na velkolepé oslavy, kterých se účastnili mnozí umělci, zpěváci apod. Táta také často vozil z Ostravy tehdy běžně nedostupné pomeranče nebo i banány. Pokaždé v den výplaty donesl mně i bratrovi velkou čokoládu - vždy byly oříškové, dokud táta nezjistil, že ořechy nemám ráda. Pak byla ta moje hořká.

Pamatuji se, že jsme se jednou vydali do Ostravy k dolu v době, kdy horníci právě fárali na povrch. Stáli jsme u klece a dívali se na černé horníky, svítily jim jen oči a zuby. A horníci měli zábavu z toho, jestli mezi nimi poznáme tátu. A když jsme ho poznali podle úsměvu, táta byl moc šťastný.

A také si pamatuji, jak jsme se ve škole učili, že dělníci v továrnách a vůbec pracující se zdraví "Čest práci", ne "Dobrý den". A když jsem přišla ze školy, tak jsem se táty zvědavě ptala, jestli je to pravda i u horníků, jestli místo "Dobrý den", se v dole Vítězného února zdraví "Čest práci". A táta se rozesmál, pohladil mě po vlasech a řekl: "Zdravíme se Zdař Bůh. A tomu dolu říkáme Svatá Barbora." Velice mne to udivilo. Pak dodal, že tohle nemusím ve škole říkat. A že ostatně on není horník, ale havíř.

Teprve když jsem byla dospělá, dozvěděla jsem se, že táta s kamarády havíři odmítli v roce 68 vyfárat na protest okupace Rusy. Nikdy o tom nemluvil. Také nám neřekl podrobnosti o tom, jak přežil zával a že zachránil několik kamarádů, jen stručně sdělil, že to bylo hrozné. Byl za odměnu pak přeložen a obsluhoval klec, nemusel už fárat vpředu. Plat mu nechali stejný.

Později ale táta ze zdravotních důvodů z dolu odešel, přestože tam měl nejlepší kamarády v životě, jak říkal.

Byl pak řidičem z povolání u několika firem. Moc rád řídil. Ostatně, i doma jsme měli Škodu 1000MB jako jedni z prvních ve vsi.

Bohužel ho poměrrně brzy z pracovního procesu vyřadil úraz hlavy na motocyklu. Dostal invalidní důchod a z deprese ho dostalo narození mého syna, jeho vnuka. Byl tím nejoddanějším dědečkem. Ale to už je jiný příběh.

Můj táta měl samozřejmě i záporné stránky - například příchylnost k alkoholu nebo celoživotní kouření, ale pro mne to byl ten nejlepší táta a kamarád. Naučil mě vyměňovat žárovky a poznat nulák v zásuvce a vyčistit sifon a nakrmit prasata a hrát na harmoniku a hrát šachy a bruslit a vyrábět z papíru lodičky a starat se o psy a jezdit na tříkolce a pak na kole a vychutnat si samotu a zbytečně se nerozčilovat a řešit vše v klidu radovat se z drobností...

Díky, táto.