Táta i máma byli odjakživa velcí turisté a s ničím se moc nepárali. Nakonec, byli mládí. Tenkrát ještě - bez OSPODu - bylo volněji. Taky nebyla taková sledovanost. Tehdejší rodiče ani nenapadlo se bát, že je někdo bude "popotahovat", že se koupali s dítětem nahatí nebo že udělali "nevhodnou" fotku. Natož pak, že by jim potomek mohl být dokonce zabaven...

Náš táta byl veselá kopa a vášnivý fotoamatér. Já zas byla dítko veskrze fotogenické, většinu času dobře  naložené a hlavně stále při chuti. Tehdy jsme byli na tzv. letním bytě na Zadově. Při odpolední svačince mě táta fotil, jak se soustředěně a s potěšením cpu chlebem s máslem. Dostal nápad na vtipné foto a dal mi do ruky svou flašku piva. A já? Vždycky jsem uměla překvapit:

Máma prý tehdy ječela: JEŽÍŠMARJÁ,  VEM JÍ TO, VŽDYŤ ONA TO PIJE!

A táta - mezi cvakáním své milované Retiny - odvětil zvesela: PROČ,  KDYŽ JÍ TO CHUTNÁ..?!

Na Zadov k Petrům jsme léta jezdili v létě i v zimě. Ze sněhem zapadaných Stach nás od autobusu vozili na Churáňov na saních. Pan Petr byl truhlář a mimo běžných věcí, rakví a krabiček na brusinky vyráběl i jasanové lyže. Naši je od něj dostali. Dnešní sjezdovku na Kobyle sjížděli tudíž bez hran.

Máma se v podprsence opaluje na Kobyle. Rok 1952. Nikdo tam nebyl. Dovedeme si to vůbec ještě představit? Všimněte si sofistikovaného sedátka z lyží a hůlek.  Autor - náš táta.

V chalupě jsme se ségrou spaly na peci. Někdy i s koťaty a štěňaty. Léto mám spojené se spoustou hub, borůvek i brusinek, s častým výskytem zmijí a obrovskými voňavými buchtami paní Petrové. A taky s krávou, se kterou jsme měli stejný vchod. Ona pokračovala napravo do chléva, my nalevo do pronajatého vejminku.

Pan Petr ve své dílně.

Pamatuju si, jak mi jednou sestra Ivana ukazovala na dálku jehňátko a já spadla z vysokého šumavského tarasu u chalupy. Po hlavě a naštěstí přimo do hnoje. Byly mi tři, Ivaně deset, takže si dovedete představit ten cajmrsk. Taky jsem tam sedávala na zápraží, koukala dolů na silnici od Stach a čekala, až půjde "slečna z pošty". Ona si totiž cestou zpívala a jódlovala! Na tom jsem doslova ujížděla. Měli jsme totiž doma desku Franzla Langa, dodnes považovaného za nejlepšího alpského jodlera všech dob. Tehdy můj nejoblíbenější zpěvák. 

 Naše máma s panem Petrem v roce 1956

Šumava našeho dětství už dávno není. Autobusy jezdí až nahoru na Churáňov, všude vleky, horské hotely, penziony, chaty a restaurace. U Kobyly vyhlášená cukrárna. Nedá se nic dělat,  život jde dál. 

Když jsme se skoro po šedesáti letech se ségrou na Zadov vrátily, rozhodly jsme se naši milovanou Petrovic chalupu najít. Šlo to špatně. Původní pláně zarostly,  lesy se posunuly a vyrostly, většina stavení zmizela. Šly jsme ale "po čuchu" a povedlo se:

Na retro fotce pózuje sestra Ivana v roce 1955. Když bylo hodně sněhu sjížděli jsme levou stranu střechy na lyžích.   

Takže, když to tak vezmu kolem a kolem, nejlepší období mého šumavského života trvá dodnes...

P. S. Jakmile bude článek vydán, dám do videí Franzla Langa. Troška jódlu třeba potěší a rozsvítí den ... :-)