Kárka pomáhala při stěhování a byla nabízena našim známým se slovy: "Proč byste se dřeli? Naložte to na kárku... "

Jaroslav Foglar a jeho Modrý život vyoral v našem životě - chlapců od Bobří řeky, hlubokou brázdu. Ještě hlubší brázdu však vyoral Seton se svými Dvěma divochy a přiměl nás toužit po letním táboření. Bylo to stejné toužení a svědění, jaké mohou způsobit jen uhry pod mýdlem. Toužili jsme s mým bráchou vzít si na záda tlumoky, do pionýrek ohrnout podkolenky a vyčistit červené trenýrky. Ty nosili hlavně pionýři. Nepodařilo se mi stát se pionýrem, protože jsem neměl dost sběru a brečel jsem kvůli tomu. Načež mi brácha řekl, že jsem blbej a že kvůli tomu brečet nemám.

II.

T á b o ř e n í

Bylo rozhodnuto. Náš tatínek havíř si vzal dovolenou, aby s námi mohl vyrazit tábořit. Chtěli jsme si vzít na záda tlumoky a využít i naše chlebníky, které jsme využívali během roku na sobotní branná cvičení. Spadám ještě do té generace, která chodila v sobotu dopoledne do školy. Ale jaké bylo naše překvapení, když na podlaze obýváku přistály tři kufry, které byly naplněné samými zbytečnostmi a jídlem zhruba na měsíc a půl. "Vždyť tam budeme necelý týden," dovolil jsem si namítnout. V první části se však dočtete, jak náš otec reagoval na podobné žertovné poznámky. Byla to ode mne poměrně velká odvaha. Místo flákance však přišlo laskavé maminčino: "Jen počkej, ony vám tam ty buchty a řízky přijdou vhod ...." A buchty i s pekáčem byly uloženy na dno jednoho z kufrů. Bylo naprosto vyloučeno, abychom se takto s mým bráchou a tatínkem vydali někam do džungle, kterou představovaly kopřivou zarostlé louky u Lodenického rybníka. Kufry se hravě vešly na kárku, na kterou byl ještě připevněn náš expediční stan a kotlík s trojnožkou, který by svou velikostí jistě uspokojil četu vojáků. Dále spacáky a molitanové matrace. Málem bych zapomněl na dvacetilitrový kanystr na vodu. Kárku si náš tatínek opět odvážně připnul za kolo a my jsme se svými chlebníky, napěchovanými jídlem a krabičkami poslední záchrany (KPZ), vyrazili směrem do divočiny. "Hlavně nikoho nepotkat ...," děl můj bratr a ruce spínal opravdu úpěnlivě.Napadlo mě, že se stydí ještě víc, než když jsme takhle posledně vlekli rozbitou pračku do Lán.

Dojeli jsme k Lodenickému rybníku a prodírali se kopřivami až na osamělé místo pod lesem, k borovičkám, které měly ukrýt náš tábor. Stan byl velký, expediční, mohli jsme se v něm pohodlně postavit. Zatímco jsme ho my s bráchou stavěli, náš tatínek hbitě vytáhl tranzistorové rádio Dolly, vztyčil anténu a zkoušel kvalitu příjmu. Byl pravidelným posluchačem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Nenechal se vyvést z míry ani poznámkami nahluchlé maminky (to měly na svědomí rušičky zahraničního rozhlasu), že už to dneska slyšel asi čtyřikrát. Podvečerní relaci v 18.15 hodin nemínil prošvihnout za žádnou cenu. Odměnou za jeho námahu mu byl vždy slastný pocit, když slyšel onen zvučný hlas: "Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň." My zas měli pocit, že svět je v tu chvíli v pořádku. No, a taky jsme přece byli jako Hoši od Bobří řeky - u Lodenického rybníka.

Podobně jako Dva divoši, jsme se i my s bratrem rozhodli, že se budeme plížit travou a dbát na to, aby pod námi nezapraskala ani větvička, až do základního tábora, kde zcizíme nějaké zásoby. Například řízek nebo tatranku. Celou akci jsme naplánovali na třetí den, aniž bychom si uvědomili, že si máme dát pozor, protože třetí den bývá kritický. Vystoupali jsme až na kopec, odkud jsme měli výhled na celý velký rybník. V úbočí kopce se rozkládal náš tábor, částečně ukrytý mladými borovicemi. Za těch pár dní jsme našli mnoho malých cestiček, kterými se pohybovala zvířata typu zajíc, křepelka, bažant, možná i liška nebo kuna. Tenkrát, za dob naší mladosti, ta zvířata žila a v ovzduší bylo dosti ptactva, zejména vrabců. Využili jsme těchto cestiček a plížili se jimi dolů z kopce k našemu táboru. Počítali jsme s tím, že otec bude číst Literární noviny nebo Literární listy a bude permanentně rozčilený nad vykreslením celého komplotu kolem Slánského. Jistě bude celý brunátný nad líčením podlosti bolševika a jeho pozornost bude otupena. Což bude voda na náš mlýn a my se zmocníme podstatné části našich zásob, které pak sníme ...

Leč zůstalo jen u plánu. V místě, kde jedna z pěšinek přetíná příjezdovou cestu k rybníku a my se plazili v kamení, nás překvapil ostrý hlas: "Co tady blbnete?" Byl to hlas naší maminky, která nás přistihla, jedouc na kole, na řídítkách plné tašky (s jídlem). "Hádám, že už vám došlo jídlo, a tak vám tady něco vezu." To NĚCO mělo podobu jednoho kastrolu s řízky, druhého kastrolu s bramborovou kaší, na jejímž povrchu byly loužičky ještě čerstvého rozehřátého másla, zabíjačkové polévky, pekáče buchet a pro každého mističku kakaového pudingu se šlehačkou a čerstvými zahradními jahodami. (V případě, že bychom chtěli navrch borůvky, máme si je zajít natrhat do nedalekého lesa). Podlehli jsme a přežrali jsme se. Byl přece třetí den a ten je krizový. Pojedli jsme společně u improvizovaného stolečku, Vinnetouovi by nad tím pohledem krvácelo srdce.

Po týdnu tohoto táboření jsme se vraceli zpátky. Potřeboval jsem o jedno číslo větší konfekční velikost a kárka byla naložená ještě více než na začátku, neboť jsme vezli domů prázdné nádobí. Naše starostlivá maminka nás totiž byla schopna takto zásobit každý druhý den. Myslím, že nevěřila, že jsme schopni tohle dobrodružství, pět kilometrů od domova, vůbec přežít. Ale přežili jsme.

Trvalou vzpomínkou na tento nezapomenutelný týden u Lodenického rybníka pak představovaly moje popáleniny prvního stupně na hýždích. Vznikly, když jsem při couvání spadl do ohně, a jelikož jsem nepatřil k nejštíhlejším, nestačil jsem se dost rychle zvednout. Jizvám na zadní části těla však od té doby říkám "mateřské znaménko" velikosti mexického dolaru, protože jsem to slyšel v nějaké kovbojce.

Takže tak.

První díl příběhu si můžete přečíst zde.