Jednou jsem si sedla k cédečku s meditačními melodiemi, a nic. Nesoustředila jsem se, vnímala jsem každý okolní zvuk, očima těkala z jedné strany na druhou. Nedokázala jsem vypnout. Sama sebe. Tehdy jsem si řekla: holka, něco je v tobě  špatně. Pátrala jsem v okruhu svých známých a nenašla nikoho, kdo by se mnou nesouzněl. Zřejmě se pohybuji v jiné komunitě. Přitom lidí, kteří se mnou odmítaným aktivitám věnují, je hodně. Fandím jim, někdy i závidím. To když si přiznám, že by mi možná v některých situacích pomohlo odpoutat se od přízemnosti a nechat svoje myšlenky trochu se vznášet nad obzor toho, co možná poletuje právě mezi nebem a zemí. 

Nedávno se mi do ruky dostal časopis nabízející zajímavé články, ale také krásné produkty. Na koupi nádherných hodinek bych potřebovala minimálně dvanáct svých důchodů. Zlato, šperky, drahé kamení, zlaté a stříbrné slitky, prostě a jednoduše, nabídka pro movité spoluobčany, pomyslela jsem si, a na ruku si natáhla náramek z korálků za šedesát kaček. 

Jak jsem si jen tak listovala, abych se těm za vodou přiblížila alespoň virtuálně, narazila jsem na článek, jehož název konstatoval, že VESMÍR MILUJE VDĚČNOST s podtitulkem JAK SI SPRÁVNĚ PŘÁT. Hloupost, každý člověk si něco někdy přeje, občas je příjemně překvapen, většinou se přání nesplní. To mi jako někdo bude radit, co  mám dělat, když  budu chtít, aby zítra nepršelo, protože mám naplánované rytí záhonů? Nebo aby mi nevrzalo koleno, když vstávám z postele? I když podobným tématům věnuji minimální pozornost, tady jsem se, nevím PROČ, začetla.

Autor článku vyprávěl, jak si přál najít volné místo na parkovišti a jak se mu to splnilo. Kroutila jsem pochybovačně hlavou, ale četla dál: "Jestli se v tématu Jak si správně přát řadíte do skupiny nevědoucích a jste zvědaví - čtěte dál." Tak jsem četla. Při mezititulku - FAKT TO FUNGUJE - jsem se rozhodla jít pro rozumy k autorovi textu. Po několika amatérských detektivních akcích jsem na ucho dostala toho, kdo způsobil, že jsem o svém negativním postoji vůči něčemu neviditelnému začala pochybovat. Rozhovor s Janem Martínkem (mám souhlas se zveřejněním jeho jména) se odehrál v tomto přibližném duchu:

Já: Děkuji, že mi věnujete čas. Chtěla jsem vědět více o tématu - jak si správně přát. Tak trochu, či spíše více, tomu nevěřím.

JM: Nejste sama. Chce to vyzkoušet, později se seznámit se základy, souvislostmi. Jde doslova o umění a není vyloučeno, že to člověku může změnit život.

Já: Jak mi může něco tak podivného změnit život?

JM: Možná začnete na věci nebo na své konání nahlížet z jiného úhlu, než doposud. Vyzkoušejte, pak vyhodnoťte.

Já: Aha, zítra je tah Sportky, tak si budu přát vyhrát pár miliónků.

JM: Musím vás zklamat, až tak jednoduché a "lukrativní" to není. Nemluvíme o poručení počasí, zbohatnutí, zajištění lásky nějaké celebrity. Jde zejména o vlastní pocit klidu, a to v přítomném čase. Prosba do budoucna nefunguje.

Já: Rozumím. Když si tedy chci něco přát, jak mám postupovat? Koho mám oslovit? Kdo zařídí, že se moje přání splní?

JM: Vezměme to popořádku. Důležité je oslovení. Například, když jsem jel na služební cestu a věděl jsem o potížích s parkováním, vyslovil jsem: "Milý anděli, odjíždím tam a tam, přeji si jedno volné parkovací místo a získám ho přesně při dojezdu.“ Přijel jsem, volné místo našel. A nezapomněl jsem poděkovat.

Já: Máte na mysli, že každý má někde svého anděla strážného a tomu má posílat svá přání? Nestačí, když to řeknu třeba kolegyni v práci?

JM: Já oslovil parkovacího anděla. Jenom jeho. Své přání nikdy nikomu nesdělujte, nevyslovujte před nikým. Musíte se naučit být trpělivá. Kdybyste se chtěla dozvědět více, doporučuji knihu Pierra Franckha „Jak si správně přát“.

Já: Možná se s obsahem této kniy někdy seznámím. Teď ale, máte nějaké shrnutí, nebo rady, nebo doporučení? Než si sama vyzkouším?

JM: Seznámím vás s několika pravidly, jak si správně přát: Správně si přát znamená zaměřit své myšlenky a energii na konkrétní cíle nebo touhy, a to tak, aby byly co nejjasněji a nejpozitivněji formulovány. A proto si přání napište, zejména když jste v této oblasti začátečníkem.

Jasnost a konkrétnost 
Je důležité, aby bylo přání co nejkonkrétnější.  Místo vágního přání jako „Chci být šťastný,“ je lepší formulovat něco konkrétnějšího, například „Přeji si najít přítele, se kterým si budu rozumět.“ Váš sen by měl být jasně definovaný. Místo obecného přání „Chci být úspěšný“ si určete konkrétní cíl, například „Chci začít vlastní podnikání v oblasti...“

Pozitivní formulace
Přání by mělo být formulováno v pozitivním duchu. Místo „Nechci být nemocný“ je lepší říct „Přeji si být zdravý a plný energie.“ Pozitivní formulace pomáhá přitahovat to, co chcete, místo toho, co nechcete. Nepouštějte  do přání myšlenky se slovy -  „Ne“, „Žádný“ nebo formulace spojené se strachem.

Vděčnost
Projevování vděčnosti za to, co již máte, je důležitou součástí procesu přání. Vděčnost vytváří pozitivní energii, která může přitahovat další dobré věci do vašeho života.

Věřit a pustit přání
Mít důvěru v to, že se vaše přání splní, je klíčové. Zároveň je důležité umět své přání „pustit“ a nesoustředit se na něj příliš intenzivně, aby nebylo blokováno přehnanou kontrolou nebo obavami.

Trpělivost
Přání se nemusí splnit okamžitě, protože trpělivost a víra v proces jsou nezbytné. Důležité je zůstat otevřený tomu, jakým způsobem a kdy se vaše přání splní. Těmito kroky si můžete správně přát a zvýšit pravděpodobnost, že se vaše sny a cíle stanou realitou. K velkým výsledkům vedou každodenní malé kroky.

Poděkovala jsem za vysvětlení a byla ráda, že si povídáme po telefonu, a autor článku nevidí moje další pochybovačné kroucení hlavy.

Uběhlo několik týdnů, a jak  se někdy stává, vstávala jsem levou zadní, mračila jsem se na zamračené nebe, polila se kávou, chleba mi spadl na zem namazanou stranou a tričko jsem si oblékla naruby. Usedla jsem do křesla, tupě zírala do stropu s vědomím, že dnes, v den blbec, mě čekají samé nepříjemnosti. Jak si tak sedím, vzpomněla jsem si na rozhovor o přání a nahlas si řekla: No, co můžu zkazit, tak to zkusím. Šeptem jsem oslovila něco nade mnou: Anděli, prosím, přeji si dnešní den prožít v klidu, bez karambolů. Hodila jsem na sebe zbývající oblečení, zkontrolovala vypnutí spotřebičů, zavřela dveře, zamkla a přivolala výtah. Den pestrý na pracovní povinnosti v kanceláři mi dal zapomenout na ranní šlamastiku, uběhl jako voda a když jsem večer ulehala do postele, trklo mi, že jsem vlastně prožila mnoho hodin v poklidu. Že by? Šeptem s pohledem upřeným do dáli jsem vyslovila: Děkuji, anděli.

Od té doby jsem si občas něco přála. Maličkosti. Přání se mi vzatím ždy splnilo. Možná mé podvědomí reagovalo, možná je přece jenom něco mezi nebem a zemí. Kdo ví?