A taky se mi vybaví můj manžel. Luhačovice jsme spolu objevili v roce 2004 a hned jsme si je zamilovali. Od té doby tam v zimě jezdíme každý rok. No, abych řekla pravdu, v poslední době tam manžel jezdit nechce. Mně tato skutečnost nijak zvlášť nevadí. Jen se ho asi tak dva měsíce předem pro forma zeptám jako prvního, jestli by třeba náhodou nechtěl jet. A pak to má vždycky stejný průběh:

„Ty by ses pořád jenom rekreovala. Na to já nemám čas,“ reaguje podrážděně.

„Sice nevím, co budeš v únoru dělat tak úžasného,“ říkám neuváženě, „ale já tě přeci nenutím. Klidně pojedu sama nebo vezmu kamarádku,“ snažím se uklidnit situaci, protože jsem málem zapomněla, že muži dělají něco úžasného každou minutu jejich života bez ohledu na roční období.

Potom se domluvím s kamarádkou, zakoupím si jízdenky na vlak a týden před odjezdem manželovi připomínám, že v neděli odjíždím.

„Ty někam jedeš?“ diví se.

„No přeci do těch Luhačovic.“

„Aha. A já nejedu?“ diví se ještě víc.

„Vždyť si nechtěl.“

„Ale to já bych docela jel.“

Jenže už jsem domluvená s kamarádkou, která jede také bez manžela, takže by to vůči ní nebylo fér. Protože už svého muže znám, mám už ale pro jistotu v lázních předem objednaný jednolůžkový pokoj se širší postelí. Tím odpadne problém s jeho ubytováním a on za mnou může přijet alespoň na dva až tři dny. Jen dokoupíme pár procedur. Když mu to sdělím, má radost. Hlavně že nebyl nikým tlačen a k rozhodnutí jet se mnou dospěl naprosto dobrovolně.

„To je fajn, aspoň tě odvezu domu a nebudeš muset jet zpátky vlakem,“ libuje si.

Jelikož vím, že za mnou manžel pojede rovnou z hraní s kapelou a nebude mít moc času si balit věci, tak než odjedu, připravím pro něj malou cestovní tašku. Aby byl v lázních jako ze škatulky, naskládám do ní všechno, co dostal pod stromeček k Vánocům, a ještě si to ani nevyzkoušel. Nový svetr, košili, slipy, džíny, pantofle, pyžamo, tričko a bundu. Na tašku položím papírek s textem: Vezmi si ještě, kartáček na zuby, holení a plavky. Vše mu navíc osobně názorně ukážu a vysvětlím.

„Jsi hodná,“ děkuje mi, „ale tohle snad ještě zvládnu, nemusíš mi k tomu dávat žádné instrukce. A neboj, v neděli ráno tě na Hlavák odvezu, aby ses nemusela tahat s kufrem do tramvaje. To před hraním stihnu,“ slibuje.

V neděli ráno je ale najednou trošku větší spěch, než se čekalo, a manžel se mnou nemůže jít až na peron. Zastaví mi sice přímo naproti nádraží, ale mezi námi je čtyřproudá magistrála. Budu muset oklikou. Muž vyskočí z auta a podává mi kufr.  Bohužel ho nechytne za ucho, ale za madlo u pojezdu a najednou povídá:

„Jé hele, tady se ti něco ulomilo,“ a podává mi kousek černého plastu, který býval madlem.

Předvádím naprosto dokonalé sebeovládání. Nehnu ani brvou. Neříkám, kam si to má strčit. Jen definuji, na co mi ten kufr je, když mu nebude fungovat pojezd. Dozvídám se, že naopak on nechápe, proč sebou táhnu tolik krámů, jako bych jela na měsíc, a ne na týden. Mohla jsem si vzít menší kufřík a s tím bych neměla žádný problém, ani kdyby se něco rozbilo.

Se slovy: „Tak ti teda pěkně děkuju, že já nejela radši tramvají,“ se vydávám na strastiplnou asi kilometrovou cestu k vlaku. Na jejímž konci mě bolí záda a mám pocit, že bych v lázních potřebovala být alespoň tři neděle.

V lázních ráno v den manželova příjezdu svádím boj sama se sebou, jestli mu mám nebo nemám zavolat a nenápadně připomenout, co si má vzít sebou. Nakonec se rozhodnu mu nevolat, aby si nemyslel, že ho podceňuji. Jeho pobyt by mohl být pokažený hned od začátku. To bych tedy nerada. Volám až těsně před pátou a ptám se, za jak dlouho asi přijede. Jestli na něj máme čekat nebo máme jít na večeři sami bez něj.

„Počkejte na mě. Budu tam za deset minut. Jo…a… jak bych ti to… ještě mám takový menší problém…,“ leze z něj jak z chlupaté deky a já začínám trnout, že měl po cestě nějakou nehodu. „No víš…, já si sbalil kartáček na zuby, holení a plavky podle papírku, který jsi mi napsala, ale tu tašku s oblečením jsem zapomněl doma. Za to sebou mám basu, holandštinu a v notách kompletní Mozartovu symfonii č. 40.“

Takový adrenalin jsem dlouho nezažila. Měla jsem pouhých deset minut na to, abych tuto informaci vstřebala a začala se tvářit, jako že se vlastně nic neděje. Jako bych zrovna absolvovala kurz sebeovládání.

A pak ať mi někdo řekne, že je v lázních nuda. Tak už chápete, proč tam tak ráda jezdím?