Z obruby vany uklízím plastové lodičky, se kterými si má vnoučata ještě včera hrála. Dnes odpoledne odjela domů, a tady je najednou prázdno a smutno. Když jsem před odjezdem balila jejich oblečení do velké tašky, zmínila jsem se o tom, že se mi bude po jejich odjezdu určitě stýskat. Moje pětiletá vnučka Adélka na to reagovala tak, že mi na pohovku posadila do řady své oblíbené plyšáky, se kterými si u nás vždycky hraje. Opičku Žofinku, bílou ovečku Belu a černou ovečku jménem Čert. Dostala jsem od ní radu, že když mi bude smutno, mám je prý vždycky obejmout.

Když k nám tentokrát Adélka s bráškou přijela na víkend, byla kdoví proč uplakaná. Nejdříve jsem si myslela, že je jen rozespalá z auta a nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Ostatně vnoučata byla u nás bez rodičů již několikrát. A vždycky jsme si to společně užili. Během dvou covidových let byly sice naše osobní kontakty dost omezené, ale často jsme se vídali aspoň při videohovorech. Ostatně Adélka se brzy zklidnila, otřela si slzičky, rozloučila se s tatínkem a nechala ho bez problémů odjet. Vyrazila jsem s dětmi na jejich oblíbené dětské hřiště s velkou pirátskou lodí. A cestou jsme nemohli minout stánek se zmrzlinou. Nad kopečkem vynikající vanilkové se Adélka rozplakala znovu. Mezi vzdechy a slzičkami jsem z útržků slov pochopila, že se jí moc stýská po mamince. Maminka odjížděla časně ráno vlakem na Moravu a nerozloučila se s ní, protože ji nechtěla zbytečně budit. Trpělivě jsem jí vysvětlovala, proč to maminka udělala právě takto a že to není nic špatného. Za značné podpory jejího brášky, který byl svým pohledem zkušeného prvňáčka zcela nad věcí. A tak se celý zbytek dne střídala Adélčina tvář uplakaná s tvářičkou rozesmátou.

Po těchto zkušenostech jsem tušila, že večerní usínání a spánek nemusí být bez problémů. Pro jistotu jsem se snažila dodržet všechny drobné večerní rituály. Přichystala jsem její oblíbené povlečení s lvíčaty, pochválila jsem ji za vynikající čištění zoubků a přečetla jsem dětem kapitolu z knížky o loupežníku Rumcajsovi. Popřála jsem jim dobrou noc a obě děti kupodivu brzy usnuly. Oddechla jsem si. Bohužel předčasně. Během noci mě několikrát probudil Adélčin pláč. Nakonec jsem ulehla do postele vedle ní, chytila jsem ji za ruku a potichoučku jsme si špitaly o její mamince. A také o mojí mamince a o mamince jejího tatínka. Nevím, která z nás dvou nakonec usnula dřív. Důležité bylo, že se ráno Adélka probudila vyspaná do růžova a její dětské stýskání po mamince bylo jen minulostí.

Zato její bráška Jakub spal celou noc jako dudek a už ráno před šestou byl na nohou. Přesněji seděl v kuchyni, louskal své milované Čtyřlístky a čekal, až se probudím. Byl celý nedočkavý, protože jsme se včera domluvili, že spolu ráno upečeme buchty. Obyčejné kynuté buchty totiž hrozně miluje. Stejně jako Bobík ze Čtyřlístku. Je zvyklý pomáhat v kuchyni mamince a u mě v kuchyni se také dobře vyzná. Dokonce mi poradil s rozpohybováním nového hnětače těsta, který jsem si nedávno pořídila místo domácí pekárny, která odešla do věčných lovišt. Při výrobě buchet jsem Kubíkovi prozradila veškerou magii, kterou používám. Byl dost překvapen, kolik dají takové buchty práce. Statečně mi asistoval při plnění buchet tvarohovou nádivkou a důsledně dbal na to, aby do každé náplně přidal přesně tři rozinky. Ale nejvíc ze všeho se mu líbilo potírání buchet na pekáči rozpuštěným máslem. Honil je mašlovačkou po pekáči a rovnal pěkně do řady. Během pečení stále nakukoval přes okénko do trouby, aby se buchty náhodou nespálily. Odměnou mu byl plný pekáč vonících a do zlatova vypečených buchtiček. Adélka však přípravu buchet zaspala, až jejich vůně linoucí se z trouby ji vytáhla z postele. Během víkendu stihli společně pekáč buchet zbaštit.

Před námi byl výletní den. Vnoučata kupodivu chtěla navštívit svá známá a oblíbená místa. A tak jsme vyrazili do městských lesů, kde bylo naším hlavním cílem rytířské hradiště. Cestou jsme se zastavili na lesním hřbitově, který leží v těsném sousedství. Prostředí nás zcela uchvátilo nádherou právě rozkvetlých rododendronů. Na zemi mezi vysokými kmeny borovic byly rozesety desítky růžově kvetoucích keřů. Zatímco jsme s mužem trochu čistili a upravovali hrob, vnoučata nás překvapila krásným gestem. Na hrob položila čerstvý dubový list a na něj umístila dva malované kamínky se srdíčky. Prababička, kterou nikdy nepoznali, prý bude mít z kamínků radost. Malování kamínků je hlavně Adélčina parketa, ráno jich stihla pár připravit a vzala si je sebou na výlet s tím, že pro ně bude hledat hezká a zajímavá místa.

Na rytířském hradišti se vnoučata pořádně vyřádila. Tento dřevěný objekt uprostŕed lesa  byl vybudován před několika lety a kromě vlastního hradiště s několika věžemi, spoustou rozmanitých schodišt a dřevěných figur je v jeho okolí i vhodný prostor pro rodinné pikniky a ohniště na opékání buřtů. A zároveň je tu řada jednoduchých laviček pro spočinutí doprovodu dětí. To jsme s mužem uvítali a jen z povzdálí jsme pozorovali, jak naše vnoučata navazují kontakty s ostatními dětmi. To pro ně dříve býval trochu problém, ale pobyt ve školce a ve škole jim dodal rozhodně větší sebevědomí. Z hradiště nás vyhnal až hlad, a tak jsme se zastavili na obědě v naší oblíbené restauraci, která stojí na okraji městských lesů a má v tomto období otevřenou i velkou zahrádku. Děti si daly borůvkové knedlíky, které tu mívají na jídelníčku téměř vždy. Odpoledne jsme strávili pro změnu v nedalekém lanovém parku a také sledováním akce hasičů, kteří odstraňovali v aleji kolem cesty dva stromy, nalomené při nočním větru.

Vstup do rytířského hradiště 

Ve skrytu duše jsem doufala, že děti celodenní aktivita na čerstvém vzduchu unaví. Opravdu je unavila, ale jakmile se navečeřely, znovu rychle ožily. Na rozdíl od nás dospělých, kde žádná regenerace po večeři nenastala. Jakub mi dost rezolutně připomněl, že jsem se ještě dnes neučila angličtinu. To jsem měla za to, že jsem mu včera předváděla, jak se každý den učím! Mohla jsem si to odpustit a měla bych dnes klid. Donesl mi tablet, sedl si na pohovku ke mně a trval na tom. Vůbec se mi nechtělo, ale musela jsem poslechnout. Trpělivě u mě proseděl celou čtvrthodinu a pak to shrnul jednou větou: “Babi, jsem rád, že se učíš angličtinu ráda.” Kdo by odolal jeho krásným modrým a upřímným očím!

V neděli dopoledne jsem se společně s dětmi vydala pro změnu do města na nákupy. Město je jim tak trochu vzácné, protože doma jsou na vesnici. A nějaké nové tričko vždycky přivítají. Tentokrát jsme měli za úkol koupit pro Jakuba kalhoty do školy. Ten se však pŕi nakupování projevil jako pravý chlap. Chytil první kalhoty ve své velikosti, s velkou nechutí si je vyzkoušel a rychle prohlásil, že je to dobý a že už si nic zkoušet nebude. Prostě mu ty první kalhoty stačí a on nenakupuje rád. Zato Adélka mi potichu špitala, že ona se mnou bude klidně nakupovat dál. Vysloužila si svazek roztomilých dívčích kalhotek a půvabnou růžovou čelenku. Obě děti však nejvíc zaujala výstava Obři oceánů, která se právě konala v obchodním centru. Ve všech patrech obchodního centra byly rozmístěny exponáty oceánských tvorů v životní velikosti. A tak jsme společně putovali od jedné velké ryby k druhé a z doprovodných videí jsme se dozvěděli řadu zajímavostí třeba o delfínovi, žralokovi, kosatce, mantě či o vorvaňovi. A rozhodně jsem nebyli sami. O výstavu se zajímali nejen rodiče s dětmi, ale také řada dospělých.

V neděli odpoledne jsme jeli s oběma vnoučaty do Pardubic na nádraží. Bylo domluveno, že si je tam převezme maminka, která bude projíždět Pendolinem. Panovaly tam sice trochu zmatky, protože část nádraží je v rekonstrukci a většina vlaků jedoucích z Moravy směrem na Prahu měla zpoždění, ale všechno dobře dopadlo. Děti skočily mamince do náruče a za chvíli nám zamávaly z rozjíždějícího vlaku. A my s manželem jsme zašli na dvojku bílého, abychom se trochu odměnili.