Bydlím relativně nedaleko jedné důležité vojenské základny letectva Armády ČR, Chotusic u Čáslavi. Dost často mi nad hlavou prolétávají Grippeny, či Alky 159, možná i jiné bitevníky, které jistě krom jiných úkolů chrání vzdušný prostor naší republiky. Někdy dost nadáváme na hluk, a to jsme relativně daleko, ale co ti obyvatelé Chotusic a bližšího okolí. Zvláště pak, pokud se zde uskuteční nějaké cvičení NATO. Armáda se sice snaží odklonit své lety, nějaký čas létají na našimi hlavami, potom zase ve směru na Železné hory, ale pořád vzlétají z Chotusic. Není to jistě jednoduché pro tamní obyvatele, ale i v tak hustě obydleném prostoru.

Je třeba si i uvědomit, že služba armády je důležitá zvláště v této době při ochraně vzdušného prostoru naší země a že my, z pohledu pilota, pozemští červíci, si na to nějak musíme zvyknout.

Krom toho všeho, co veřejnosti zůstává utajeno, bitevníci vzlétly třeba naposledy a to doufám opravdu naposledy a svým přeletem nad letištěm v Praze Ruzyni vzdaly hold třem padlým vojákům, které přivezl armádní speciál z jejich mise domů, aby se zde s nimi mohli naposledy rozloučit jejich nejbližší, kamarádi a ostatní a jejich těla mohla spočinout v rodné hroudě. Já jen doufám, že už nikdy nebude třeba takového přeletu, že se všichni z misí vrátí živí domů. Vždyť jsou tam i za nás a pro nás. Bohužel, dost lidí vnímá jejich misi pouze jako slušný džob. Kdo ví víc, ví i to, že je to omyl.
V době, kdy naše ves oslavovala 820 let svého založení nám nad návsí, kde jsme byli shromážděni nejen obyvatelé, ale i návštěvníci akce, prolétly dva Grippeny, a to hned dvakrát po sobě a opravdu v hraniční vzdálenosti od země. Ti, co viděli film Den nezávislosti, ví, o čem píšu. Pohled nás lidí ze země na tyto mohutné bitevníky, vyšperkované všemi možnými palnými zbraněmi, všem naháněl hrůzu a husí kůži. Jen ten hluk nad hlavami působil nesnesitelně a  pak jsem si znovu uvědomila, že bych nikdy nechtěla prožít v této době válku. Ti, kdo ji prožili v současné době v jiných částech světa a ve zdraví přežili, musí mít trauma na celý život a je mi jich opravdu líto.

Važme si těch, kteří denně nám nad hlavami cvičí s bitevníky miliardových hodnot, a to, ať svítí slunce, bouří a leje jako z konve, či hustě sněží. Je to obrovská zodpovědnost pilota nejen za stroj, ale především za životy lidí. Pilot se může v případě havárie katapultovat, ale kam dopadne mohutný stroj v tak hustém osídlení, kolik bude zmařeno dalších životů, zničeno majetku, je určitě jen na něm, kam stroj navede. Proto si myslím, když už je stroj někomu svěřen, že jde jen o profíky, že jsou to chlapi znalí své práce, své zodpovědnosti a hlavně pevných nervů a úžasné discipliny. Některé i znám.

Dále pak nikdy nikdo neví, co se může v hlavách teroristů zrodit za ničivé plány, jak se vypořádat s těmi, co nerespektují islám, a možná bychom se divili, co jich je skrytých na našem území, čekajíce jen na pokyn.Vezměte si třeba terorista Atta, pilot z 11. září, taky podle sdělení BIS a sdělovacích prostředků byl na našem území. I třeba kvůli těmto musí být všichni na směně připraveni v co nejkratší době vzlétnout k obraně, když mají oznámen např. nehlásící se letoun, přičemž pilot neví, zda jde jen třeba o poruchu vysílačky v druhém letounu, nebo o něco daleko horšího, kdy půjde tak zvaně do tuhého a žádný z pilotů neví, zda se v pořádku vrátí na základnu.

Bylo by jistě fajn využít jednou v roce při nějaké příležitosti  možnost proletět se těmito stroji  po hranicích naší země, a to, jak jen by to bylo možné nízko. Jistě by to netrvalo moc dlouho, stroje létají nadzvukovou rychlostí a naše země je docela malá. Sama bych se tohoto letu chtěla zúčastnit, i když by to stálo zajisté několik důchodů, ale myslím, že ten pohled na tu celou naši krásnou zemi by z té nebeské výše stál určitě za to.M ně už se to jisto jistě nepodaří, ale třeba mému synovi či jeho dětem.

Moc bych jim přála prolétnout se právě těmito stroji pouze pro radost a poznání a nemyslet při tom na nic hrůzného.