"Čtyřletý vnuk se mě nedávno zeptal, jestli mám taky pindíka," vypráví šedesátiletá Marta, bývalá učitelka. "Jsem zvyklá mluvit s dětmi, ale to mě opravdu zaskočilo. Nevěděla jsem, zda se pouštět do takových choulostivých věcí, jako je vysvětlování rozdílů mezi chlapci a děvčaty, tak jsem to nějak zamluvila. Ale řekla jsem o tom dceři. Ta odpověděla, že malý se takhle ptá všech lidí, naposledy prý tento dotaz položil pokladní v supermarketu. Samozřejmě tak hlasitě, že to slyšela celá fronta," dodává. 

Společnost BBC dělala mezi Brity průzkum, jakou otázkou je nejvíce děti šokovaly. Sedmdesát procent z nich uvedlo, že nevědí, co odpovědět, když děti zahájí debatu na téma rozdíly mezi dívkami a chlapci a na téma rozmnožování vůbec. 

Pětatřicetiletá Martina říká: "Moji rodiče hlídali mého čtyřletého syna Martínka. Šokovaně mi telefonovali, že jim klade otázky, které by tak malé dítě vůbec neměly zajímat. Například se zeptal jejich sousedky, jestli je tlustá nebo čeká miminko. Další dotaz zněl, jestli se pejsci rodí stejně jako děti a jsou s maminkami taky spojeni šňůrou." 

Martínkovi prarodiče to moc humorně nevidí: "Nepamatujeme si, že by dříve děti byly tak zvídavé a zároveň, že by měly tolik informací. Ty otázky týkající se rozmnožování nás opravdu uváděly do rozpaků." Zná to většina rodičů a prarodičů. Každé dítě projde fází, kdy mnohokrát denně použije otázky proč a jak a kam. Například:

Kam odchází ten panáček ze semaforu?
Jak spí ryby? 
Bolí datla hlava, když s ní tluče do stromu?
Proč tatínek nemá prsa jako maminka?
Odkud jsem k vám přišel?

Většina rodičů se dodnes snaží omámit dítě povídáním o tom, že jim je přinesl čáp. Ale ne vždy se to setká s úspěchem, zejména, když toto vysvětlení zkusí použít babička a děda. V jedné ostravské rodině se malá Eliška tak dlouho vyptávala, jak se u nich doma najednou nečekaně objevil malinkatý bráška, až jí babička řekla, že si ho maminka objednala u čápa, který nosí děti. Elišku pak přistihli, jak prstíkem mačká klávesnici počítače. Vysvětlila, že hledá čápovou stránku, protože si u něj chce taky něco objednat. Tedy, ne něco, přesněji, sestřičku. 

"Dcera se neuvěřitelně rozčílila, že Elišce matu hlavu bláboly o čápovi. Že prý jí už s manželem přesně vysvětlili, jak dítě přichází na svět a teď je z toho zmatená. Nedovedu si představit, jak pětileté holčičce vysvětlit, jak dítě přichází na svět," přemítá třiašedesátiletá Libuše. 

Za zmínku v této souvislosti stojí další závěry už zmíněného britského průzkumu. Přes dvacet procent Britů uvedlo, že na dětské otázky týkající se rozmnožování, odpovídá: Rodiče tě našli pod angreštovým keřem. Další přiznali, že odpovídají: Děti se kupují v supermarketu. Častá je i odpověď, že dítě vyleze na svět z maminčina pupíku. 

V poslední době se na trh dostala řada knih, které se věnují právě tomuto problému. Jsou zaměřeny přímo na různé obory, jako je například víra, sexuální osvěta, technika, astronomie. Zkrátka knihy, které mají v názvu slovo Proč. Autor Paul Heiney sepsal knihu s názvem Proč je zívání nakažlivé a vysvětluje v ní téměř tři sta otázek, které děti často kladou rodičům, s použitím vědeckých poznatků. Najdeme v ní například tyto: Proč se nemůžeme sami polechtat? Co vidí kočky, když se dívají do zrcadla? Co by stalo, kdybych spadl do černé díry?

Vyšla také encyklopedie Tisíc nejzvídavějších dětských otázek. Dozvíme se v ní například, co říct, když se dítě zeptá: Mají pavouci uši? Spí koně vestoje? Proč je kari žluté? Knihkupci tvrdí, že je o ně velký zájem. 

Období, kdy vnouče prochází zvídavou životní fází, je kouzelné a otravné zároveň. Každý, kdo to zažil, přizná, že někdy měl sto chutí říct: Nevím, nezlob, neotravuj, mlč. Na druhé straně, pak vzpomínáme rádi právě na ty chvíle, kdy si s námi ještě vnoučata takto povídala a s rozzářenýma očima hltala naše odpovědi, názory, poučky. Protože, za pár let, už o naše názory a odpovědi rozhodně stát nebudou. 

"V tomto zvídavém věku dětí mají rodiče a prarodiče neopakovatelnou příležitost si s dětmi popovídat a dětem ještě dělá radost si s nimi povídat," připomíná psycholog Jeroným Klimeš. "Příjdou časy, kdy to budou dospělí, kdo se bude tázat. Například: Co bylo ve škole nebo nemáš nějaký problém? A jediné, co od dítěte uslyší bude otrávená částice: Ne." 

Existují vůbec nějaké zásady, jak toto období dětských otázek v rodinách zvládat? Psychologové považují za důležité, aby si rodiče a prarodiče předem vytýčili mantinely a dohodli se, kdo a jak bude s dětmi mluvit o citlivých tématech jako je zrození, smrt, rozmnožování. Je opravdu nevhodné, aby jedna prababička dítěti vyprávěla, že je na světě, protože ho stvořil Bůh, zatímco druhá mu v encyklopedii ukazovala a popisovala ženské pohlavní orgány. Toto je oblast, ve které by měli mít hlavní slovo vždy rodiče. 

A co když se vnouče ptá tak, že neznáme odpověď? Není třeba se bát, že se tím před ním nějak shodíme, naopak. 

"Když nevím, tak po pravdě řeknu: No tohle! Tak to sám nevím! Může to být tak či onak. Každopádně se koukneme na internet, třeba tam k tomu něco najdeme. Nebo: To se ptáš dobře, ale tohle já vůbec nevím," říká psycholog Jeroným Klimeš. 

Co vy na to? Setkali jste se někdy s tím, že vaší vnuci či jiní malí rodinní příslušníci kladli otázky, se kterými jste si nevěděli rady?