Koketa, tedy pardon, Coco Chanell de Canterville, tak vznešeně se totiž doopravdy jmenovala, byla překrásná kobylka irského coba. Celá černá, jen s několika bílými znaky, dlouhými záclonkami nad obrovskými kopyty a s poněkud uličnickým pohledem pod bohatou hřívou.

Majiteli byla obdivovaná, milovaná i hýčkaná. A ona jim jejich lásku oddaně vracela. Neshazovala je, neuskakovala strachy před kdejakým pytlíkem, který hnal vítr, se začátečníky se nevracela o své vůli zpátky do stáje, jen aby dokázala, kdo je tady pánem. Zkrátka vzor koně, až na jedinou věc. Milovala nade vše svobodu, takže utíkala. A utíkala tak důkladně a z tak zajištěných míst, jako by byla přímým příbuzným Houdiniho. Ani výběh s elektrickým ohradníkem pro ni nebyl překážkou a tak ji velice často i sousedé pomáhali honit po všech koutech vesnice. Později na to šla sofistikovaněji. Nejen že nenápadně utíkala, ale ona se i nenápadně vracela. Jen vítězný svit v očích dával občas tušit, že i když se právě teď vzorně pase ve výběhu, ví své.

Poněkud vystresovaní majitelé se rozhodli pro rázný čin. Nechají kobylku připustit, snad se mateřstvím zklidní. Byl vybrán hřebec příslušné kvality, celkem bez problémů v sobě našli zalíbení a tak byla Koketa velice brzy březí.

Samozřejmě radost majitelů byla náramná a láskyplná péče se pokud možno ještě zvýšila. Uběhlo pár měsíců, jaro se přehouplo do léta, kobylka lehce tloustla a překypovala zdravím a energií. Proto to, co se stalo, přišlo jako blesk z čistého nebe.   

Koketa byla zpočátku jen divná. Trochu nejistě našlapovala, zdálo se, že neví kudy do stáje, chvílemi to vypadalo, že neví kde je. Majitelé zpozorněli. Jejich miláček evidentně není ve své kůži. Ale zatím to nevypadalo dramaticky. Jenže – o dvě hodiny později už celí zoufalí volali veterináře. Kobylka se motala, třásly se jí nohy, zmateně popobíhala, bylo jasné, že pomoc odborníka je nezbytná.

Problém ovšem nastal, když ani zkušený veterinář nedokázal určit, co tomu koni vlastně je.

Kolika to nebyla, upouštěla své koblížky pravidelně a bez potíží, teplota byla správně koňská, dokonce se i snažila žrát. Navíc se zdálo, že ji ani v nejmenším nic nebolí. Doktor u ní stál v rozpacích a u konce se všemi nápady na diagnózu. Chtělo by to asi koňskou nemocnici, jenže transport v tomhle stavu nevypadal jako nejlepší nápad. A tak bylo rozhodnuto, že ještě pár hodin počkají, jak se to celé bude vyvíjet.

Rodina se změnila v jednočlenné hlídky, které si po hodině předávaly dozor nad jejich čtyřnohou beruškou a ostřížím zrakem hlídaly každé její nadechnutí.

A kupodivu již třetí hlídka hlásila jisté, byť nepatrné zlepšení.

V průběhu noci to šlo mnohem rychleji a tak ráno se kobylka probudila bez nejmenších známek nemoci, čilá, odpočinutá a v báječné náladě. Veterinář, který ji přišel zkontrolovat, znovu nic nechápal a použil pro její označení spoustu výraziva, o kterém ani nevěděl, že je umí. To nejslušnější bylo „ potvora jedna pošahaná.“     

Záchvat – tedy tak se aspoň rozhodli, že to pojmenují – odezněl beze zbytku, bez následků a již se neopakoval.

A bylo by zůstalo záhadou navždy, co Coco vlastně bylo, kdyby majitele po pár dnech neodchytila poněkud rozzlobená sousedka.

„Vy dobře víte, že ty vaše koně mám ráda a tu černou obzvlášť,“ vysvětlovala rozhorleně, „ale jestli si je nebudete líp hlídat, tak už se doopravdy naštvu. Tuhle zase Koketa utekla, dostala se ke mně na zahrádku - pánbu ví, jak se jí to povedlo - a sežrala mi celou velkou marjánku. No co tak koukáte. Marihuanu. Do posledního lístečku! Musím vám říct, že tak sjetýho koně jsem ještě neviděla. Vždyť málem netrefila domů.  Jenže mi řekněte, z čeho si tak asi teď já udělám mast na klouby?“

A jak to dopadlo? Koketa v pravý čas porodila zdravou koňskou holčičku, a když kopytemdáním slíbila, že se to už nebude opakovat, nehonila ji ani koňská sociálka. Jen plot pro jistotu majitelé nechali zpevnit. A sousedka? Ta dostala jako bolestné marjánkovou mast už hotovou.