Když nějaký řidič vysokého věku způsobí v autě malér, zpravidla se tomu média věnují více, než když za stejnou věcí stojí řidič mladší. Tady je několik příkladů.

Devětaosmdesátiletý senior si koupil nové auto a jedna z jeho prvních jízd vedla na dálnici do protisměru. Policistům řekl, že si myslel, že jede po silnici souběžné s dálnicí.

Jednaosmdesátiletý řidič sjel automobilem Španělské schody v Římě, v polovině cesty jej zastavili policisté.

Sedmdesátiletý řidič vjel na červenou na železniční přejezd.

Devětaosmdesátiletý senior si koupil nové auto a při jedné z prvních jízd vjel na dálnici do protisměru, naštěstí se nic nestalo, avšak policistům tvrdil, že jel souběžně s dálnicí.

Nebezpečná jízda seniora na Bruntálsku skončila jeho zastavením. Netušil, kam jede. Policistům řekl, že veze psa do Krnova, přitom jel z Krnova.

Všimněme si, že u všech zpráv je uvedeno, kolik řidičům bylo let. Hlavní otázka, kterou takové zprávy vzbuzují, zní: Může za nehodu či nesprávnou jízdu především to, kolik řidičům bylo let? Nebo se totéž děje i řidičům mladším?

A ta otázka vzbuzuje ve společnosti vášnivé debaty. Ti mladší si myslí, že by se starým lidem mělo za volant zakázat usedat. Ti starší říkají: no jen počkejte, až vám bude osmdesát a budete se potřebovat dostat k lékaři, který je ve vedlejším městě, do kterého jede autobus dvakrát za den.

Zatímco dosud museli od pětašedesáti absolvovat povinné lékařské prohlídky, pokud chtěli řídit, nyní na ně musejí až od sedmdesáti. O posunutí věkové hranice rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví spolu s Ministerstvem dopravy i proto, že mladší senioři rozhodně podle statistik nepatří mezi nejrizikovější skupiny, co se týká počtu i zavinění dopravních nehod.

Je to jedna z ukázek toho, jak se mění vnímání stárnutí. Pětašedesátníci jsou nyní ve výrazně lepší zdravotní kondici, než bývali dříve. Zatímco kdysi byl člověk v tomto věku považován pomalu za starce, nyní by působilo směšně, pokud by někdo fešnou pracující pětašedesátnici nazval babičkou, která nemá řídit auto.

„Dcera mi oznámila, že mi zabaví klíče od auta, protože se o mě bojí,“ vypráví devětašedesátiletá Iva, která často jezdí z Ostravy na chatu do Beskyd. „Nedávno jela se mnou, já trošku zazmatkovala v nepřehledné dopravní situaci a ona se rozhodla, že nejsem schopna řídit. Jezdím přitom celý život, pomalu, bezpečně. Teď se neustále hádáme. Bez auta bych byla bezmocná, přece nebudu sedět v létě ve městě, když mám chatu. Mladí nemají čas, nemůžu po nich chtít, ať mě tam vozí. Tak se teď v rodině stále hádáme a mě dost štve, že mladí mají pocit, že mohou rozhodovat o mém životě,“ vysvětluje.

Její lékař jí přitom potvrzení, že může řídit, vydal, pouze rozhodl o omezení, že musí řídit s dioptrickými brýlemi.

„Většina řidičů vyššího věku je Většina řidičů je schopna prohlídkou projít. Odhadem o způsobilost přijde kolem pěti procent řidičů nad 65 let, u vyšší věkové kategorie nad 75 let je to zhruba deset procent. Lékař může také vydat zdravotní posudek s omezením, kdy si řidič smí sednout za volant, například jen s dioptrickými brýlemi, za denního světla nebo může ujet jen určitou vzdálenost,“ vysvětluje Martina Bábová, praktická lékařka kliniky Venova.

Hodně řidičů však dostává povolení řídit s omezením kvůli zhoršení zraku. „Už tři čtvrtě dioptrie stačí na to, aby řidič zahlédl chodce ze vzdálenosti o polovinu kratší než řidič bez dioptrické vady. Navíc řidiči se špatným zrakem vůbec nepostřehnou až čtvrtinu dopravních značek,“ vysvětluje důvod Pavel Stodůlka, přednosta sítě očních klinik Gemini.

Nicméně řada mladších lidí je přesvědčena, že když děda nosí brýle a občas působí roztržitě, měl by už sedět doma a za volant nesedat.

„Myslíme to s tátou dobře,“ říká padesátiletý Petr, který se snaží svého osmdesátiletého otce přesvědčit, že nemá řídit. Ten to však zatím stále má od lékaře povoleno.

„Špatně vidí, bývá zmatený. Nejraději bych mu prostě klíčky od auta zabavil,“ říká Petr.

„Nemáš mi co zabavovat, nejsem tvoje dítě. A nejsem ani sebevrah. Jen se nutně potřebuju dostat na větší nákup,“ argumentuje osmdesátiletý Zdeněk, který žije v malé vsi v Beskydech a jednou za dva týdny vyjíždí nakoupit do Frýdku-Místku do supermarketu. „Jezdím v době, kdy je minimální provoz, nejraději v neděli kolem poledne. Parkoviště tam nebývá přeplněné, nakoupím, pomalu jedu domů a mám zase dva týdny klid. Někdy beru i sousedku, které je taky osmdesát a nikoho nemá. Bez auta bychom byli úplně v háji,“ vysvětluje.

Z dat společnosti BESIP, která se zabývá tématy souvisejícími s bezpečností silničního provozu, řadu let vyplývalo, že řidiči ve věku šedesát pět a více let rozhodně nezaviní víc dopravních nehod než řidiči jiných věkových kategorií. Horší to začínalo být až od věku sedmdesát pět let a výše. Ale i tak šlo o méně závažné nehody.

Na jedné straně je hezké, když má rodina o své staré příbuzné obavy. Na straně druhé by bylo ještě hezčí, kdyby místo věty: „dědo, já ti zabavím klíčky od auta“, lidé v takové situaci častěji používali větu: „dědo, jestli potřebuješ někam zavést, řekni, já tě tam samozřejmě rád odvezu.“