Těším se do penze. Tento názor vyslovilo padesát pět procent Čechů. V penzi se mám dobře, užívám si ji. To jich tvrdí šedesát šest procent. Vyplynulo to z rozsáhlého průzkumu NN životní pojišťovny, který proběhl současně v několika zemích světa a srovnával názory lidí na život v penzi, zda se na stáří připravují či už dokázali připravit.

Mezi Čechy panuje poměrně výrazný optimismus. Překvapivě, protože zpravidla se přece říká, že Češi jsou národ morousů, kteří si rádi stěžují. V tomto směru ale společnost tak trochu žije na růžovém obláčku. Padesát osm procent lidí uvedlo, že se na stáří a život v penzi těší, ale zároveň si uvědomují, že se jejich zdravotní stav s přibývajícími roky horší a že se o své zdraví nestarají tak, jak by měli.

„Statistiky jasně mluví o tom, že do důchodu vstupujeme nemocní. Jenže šťastný důchod je determinován zdravím. My k němu nepřistupujeme dostatečně zodpovědně, takže je poněkud paradoxní, že se přesto na penzi těšíme,“ komentoval výsledky průzkumu lékař Tomáš Šebek.

Společnost evidentně žije pod vlivem současného trendu, kdy je v módě prezentovat seniory jako šťastné, aktivní, akční. Což je dobré, protože jde o přesný opak toho, jak byli starší lidé vnímáni a zobrazováni donedávna – jako ubručení, věčně si stěžující, neschopní reagovat na změny, které vývoj společnosti přináší. Zkrátka, dříve si lidé s pojmem senior spojovali dědy a babičky v papučích. Nyní zní věty typu „věk je jen číslo“ a texty týkající se problémů spojených se stárnutím doprovázejí snímky vysmátých sedmdesátiletých frajerů, kteří právě seskočili s padákem.

Jenže extrémy zpravidla nevystihují realitu.

„Začíná mě trochu zlobit, jak moderní se stalo tvářit se, že v sedmdesáti musí být člověk akční stejně jako v mládí. Když řeknu, že se cítím unavená nebo něco nezvládám, rodina se na mě oboří se slovy – babi, nesmíš se stárnutí poddávat, vždyť jsi mladá, sedmdesátka přece není žádný věk. Vím, že každý jsme jiný, ale pro mě sedmdesátka je dost vysoký věk a rok od roku cítím výraznější zdravotní potíže různého druhu,“ vypráví jednasedmdesátiletá Věra z Ostravy. A dodává: „Když jsem řekla, že se mi už nechce chodit s ženskými od nás z domu do divadla, protože mě bolí nohy a vždy mě to unaví, vnučka mi vynadala, že jsem líná, že se mám přemoct. Ale mně se opravdu nechce jet z našeho sídliště autobusem na zastávku tramvaje a s ní pak do centra, načež absolvovat totéž v noci zpátky. Opravdu mě přitom bolí nohy a jsem unavená. A na taxíky fakt nemám.“

Představy o životě v penzi mají lidé rozdílné. Dříve si většina představovala, že až přestane pracovat, bude se věnovat vnoučatům, zahrádkám, koníčkům. Nyní si většina lidí spojuje odchod do penze s cestováním, s aktivitami všeho druhu, s koníčky, ale výrazně akčnějšími i finančně náročnějšími než starší lidé mívali dříve.

„V tom, jak se lidé těší či netěší na penzi, na stáří, jsou obrovské rozdíly. Doba dožití se prodlužuje, ale neprodlužuje se doba dožití ve zdraví. Je jasné, že budeme trávit delší dobu v závislosti na péči blízkých nebo nějakých institucí. Do té doby bychom si samozřejmě chtěli život užít co nejlépe, ale jeho kvalita se odvíjí od toho, co nám fyzické a psychické síly dovolí. A od našich finančních možností. Já mluvím s lidmi, kteří se ocitají ve velmi těžkých situacích. Opravdu ne všichni měli  možnosti a schopnosti se na penzi připravit a jejich život v ní není snadný. Lidí, kterým se nepodařilo prožívat dobré stáří, je hodně,“ vypráví psycholožka Klára Gramppová.

V poslední době se často mluví o nutnosti se na stáří připravovat a udělat vše možné proto, abychom si život v něm usnadnili. To znamená mimo jiné mít naspořeno dostatek peněz k tomu, abychom mohli cestovat, vzdělávat se, bavit se. Jenže život přináší situace, které mohou všechny plány pořádně zkomplikovat a změnit.

Tady je zkušenost osmašedesátileté Michaely z Prahy: „Měli jsme s manželem naspořenou předem určenou částku do penze, pěkný byt a chatu. Poslední roky jsme pořád jen mluvili o tom, jak se  budeme mít skvěle, co všechno budeme dělat. Já si plánovala, že začnu s turistikou, s jógou. Jenže těžce onemocněla maminka, rok jsem se o ni starala. Docházela jsem k ní a pomáhala tátovi s péči o ni. Když zemřela, táta se zhroutil a do roka onemocněl rakovinou. Nebyl schopen být sám, tak jsme si ho vzali domů. Bylo to značně náročné, protože měl i psychické problémy. Změnila se mu osobnost, byl zlý. Moje plány najednou byly směšné. Místo jógy a turistiky, jsem s ním jezdila po lékařích, myla ho, krmila. Na ježdění na chatu vůbec nebyl čas. Když tatínek zemřel, zhoršil se zdravotní stav maminky mého muže, tak jezdím často k ní. Tak to je v reálu můj krásný život v penzi. Nebyla jsem ani u moře, ani na horách, zahrádka mi zpustla. Nestěžuji si, je to realita. I já jednou budu nemocná, stará a budu ráda, když se o mě děti postarají. Jen mě to naučilo, že život se má žít stále, průběžně a ne plánovat si, že si něco užiju až jednou. Opravdu teď nejsem veselá akční pěkně oblečená penzistka, ale cítím se být utahaná ženská, která mele z posledního.“

Není sama, právě starost o příbuzné, kteří se také dožívají vyššího věku, mnohé mladé seniory zaměstnává tak, že pak nemají prostor na koníčky, zábavu, péči sami o sebe.

„Mnozí mladí senioři prožívají obavy, protože se v šedesáti až sedmdesáti letech dostávají do pozice sendvičové generace. Péči dělí mezi staré rodiče a vnoučata a mnohdy se kvůli tomu nacházejí v náročných situacích,“ uvedla psycholožka Klára Gramppová.

Odborníci na stárnutí se shodují, že není dobré upínat se na odchod do penze jako na jakýsi mezník, kdy se náš život změní. Lepší je brát tuto změnu jako jednu z mnoha přirozených změn z nichž se život skládá. Brát život jako přirozený proces, který sice můžeme ovlivňovat, ale musíme počítat s tím, že stoprocentně naplánovat nejde.

Myslet si, že každý bude v sedmdesáti zdolávat vysokohorské túry nebo večer cupitat na podpatcích na kulturní akce, je poněkud zjednodušené vnímání světa, který je mnohem složitější. Kdo má přehnaně optimistické plány, může být zklamán. Naopak, kdo je realista a počítá s tím horším, může být příjemně překvapen.