Milovala hudbu a varhanní koncert v kostele pokládala za nejskvělejší kombinaci, jaká jen může vážnou hudbu, její autory i příznivce potkat.

Zaparkovaly poblíž kostela. Hotová dámská jízda. Tři zubní sestřičky, z nichž ona už patřila druhý týden internímu oddělení, a jedna rehabilitační pracovnice. Nejprve z ní zbylé zástupkyně zubního oddělení tahaly rozumy – co a jak ve špitále – a postupně se při tom švitoření sbližovaly i s kamarádkou organizátorky, která v něm pracovala o mnoho déle, než ty její první dva krušné týdny. Slovo dalo slovo a zjistila, že od nápadně povědomé a od první chvíle sympatické osůbky znala rodnou sestru. Kdysi dávno, v jiném městě, v jiné nemocnici. Jakmile jí to zapálilo, vyhrkla: „To je ta sestřička, co si na tanečních závodech v Jižních Čechách uhnala dítě?“ Lekla se, co to plácla a přikryla si ústa v rozpacích. Všechny, včetně "sestry cvičitelky," se rozesmály a cvičitelka, dusíc ten smích, přitakala. S potěšením vyslechla, jak to dávné kolegyni a kamarádce klaplo natolik, že s tím oním, co ho znala jen jeden víkend a hned byla ruka v rukávě, žije ve shodě, i s dvěma, dnes už dospělými, dcerami. Byla to bezvadná holka a zřejmě „jaká šla, takového našla“ se tentokrát do puntíku vyplnilo. Navíc v překrásných Jižních Čechách.

„To je maminka toho saniťáka, co jsi mu zařídila tak rychle novou korunku,“ dozvěděla se ještě, jak je ten svět opravdu malý. „Jé! To je ten miloučký kluk s uraženým předním zubem!“ vyjelo z ní opět spontánně. Zase se trošku zastyděla. „Jo, miloučký…“ usmívala se záhadně cvičitelka, vědouc zřejmě své.

Nedávno prošel internou, a když ji tam uviděl, poznamenal: „Teda, sestři, kvůli vám jsem změnil zubaře a vy mi utečete!“

Mohl být jejím synem. Asi postřehl ty mateřské pohledy. Vysoko totiž hodnotila, když se někdo z omladiny choval slušně a poctivě pracoval. Navíc někde, kde to zrovna nesypalo a ještě to bylo náročné.

„Studuje při zaměstnání zdravotku,“ prozradila jí ještě kamarádka - organizátorka. „To bude sestřička?“ zasmála se rozverně, s netajenou zvědavostí. „Ne, záchranář. Nejraději by lítal ve vrtulníku. Je horolezec,“ osvětlila to maminka - cvičitelka. Ten vysoký, štíhlý, blonďatý modroočko měl tak upřímný usměvavý kukuč a sálal tolik pozitivní energie, že ani nezapochybovala o tom, že by mu to nemělo vyjít. Ale osud věděl své. Tak jednoduché to nebude. Nějaký ten klacek, hozený pod nohy, ještě bude muset přeskočit.

Chodily po parku v okolí krásného šenovského kostela, nazývaného Perlou Slezska, a našlapovaly po náznacích blížícího se podzimu, včetně listů jírovců, napadených klíněnkou, a očima hledaly, nepřerušujíce křížový tok rozhovoru spřízněných dušiček, první kaštany. Všechny se shodly na tom, jak kaštánky s oblibou sbírají a žmoulají ukryté po kapsách. Z každého zdravého kaštanu, co kdy objevila v rozloupnutých ostnatých pelíšcích nebo jen tak volně, ve změti strakatého listí, měla radost – jako by našla při nejmenším praváka. A jeho chladivou, lesklou, tmavou pokožku hladívala, dokud nezmatněl a nebyl nahrazen dalším čerstvým zdrojem údajné energie. I cvičitelka to potvrdila, že žmoulání kaštanů je zdraví prospěšné. Už jen pro příznivé dráždění nervových zakončení.

A tak teď seděly v kostelní lavici, jedna vedle druhé, druhá vedle třetí a třetí vedle čtvrté a žmoulaly čerstvě nalezené plody skomírajících jírovců, na které lidi kašlou a nehrabou a neničí to napadané a napadené listí, a to v dychtivém očekávání slibovaných sluchových prožitků. Zrakové již probíhaly. Chrám boží byl velkolepě vybaven, a když jejich oči dopluly až do kopule, konstatovaly, že jim je tak dobře asi proto, že tvar té sakrální stavby zřejmě umožňuje zbavovat lidičky negativních emocí a vytahuje je (ty emoce) nahoru. „Jo a pak na nás venku zas plnou vahou spadnou,“ konstatovala suše a věcně sama organizátorka. Tiše se zasmály a rychle zmlkly při prvních Bachových tónech, které slavnostně vstoupily do mnohých párů uší. V tu chvíli už nezbývalo k sezení jediné volné místo.

Ona ještě chvíli, než ji zcela pohltila hudba, přemítala o vlivu té báně nad nimi a usoudila, že je jim tak krásně hlavně proto, že sem spolu utekly před realitou všedních starostí, že společně milují Bacha a jemu podobné geniální „podivíny“ a hlavně – protože jsou kamarádky, co se budou v této sestavě vídat už jen zřídka, a tak si tu vzácnou chvíli náležitě užívají. 

Kdyby tam seděla sama, nedalo by jí to tehdy ani zlomek té přechodné pohody. A už se těšila, jak se ostatních po koncertu zeptá, jestli si všimly, na konci léta roku 2002, jak postupně temněla vysoká chrámová okna, a jak ta tmavě modrá slušela hudbě i rokokovému vybavení kostela Prozřetelnosti Boží, se vzácnými varhanami s dvěma tisíci píšťal.

Všimly.