První svatá amerického kontinentu, patronka Limy, Peru, Latinské Ameriky, Filipín a ozbrojených sil Argentiny. K tomu ještě dohlíží v Peru na univerzity, města, kostely, vesnice, čtvrtě, policii, armádu a bůhví co ještě. Neboť její Peruánci ji milují. Dokonce i politická moc ji vždy uznávala. Když jsem koncem šedesátých let minulého století žila s rodiči v Limě,  tehdejší prezident gen. Velasco prohlásil svatou Růženu maršálkou peruánské armády a na důkaz svých slov okrášlil její sochu maršálskou holí. Byla jsem prakticky ještě dítě, ale zírala jsem jak dospělá...

Světice se narodila roku 1586 v Limě. Skutečně. Pod jménem Isabel Flores de Oliva. O tom, jak přišla k přízvisku Rosa (růže) koluje několik legend a zaručeně ověřených pravd. Že hned po narození měla tvářičky jak růžička, že jí Rosa začala říkat její indiánská chůva, že jí tak říkali všichni, že to jméno měla ráda, že to jméno neměla ráda vůbec a přijala ho až v pětadvaceti letech. To prý ji její zpovědník přesvědčil, aby si říkala Rosa de Santa María (Růže Panny Marie), což se jí definitivně zalíbilo.

Když byla Isabel ještě dítě, rodiče byli bohatí. Měli dům s velkou zahradou, služebnictvo i otroky. Holčička byla už v dětství silně nábožensky založená. Mívala svatá vidění. Neustále se modlila, postila a občas bičovala. Byla posedlá Kristovým utrpením. Jak tak rostla do krásy, začaly se plánovat vdavky. Isabel, už zvaná Rosa, o nich nechtěla ani slyšet. Pak rodina zchudla. Život se změnil a Rosa pomáhala, jak to jen šlo. Pracovala tvrdě na zahradě, vyšívala pro bohaté rodiny a vykonávala veškeré domácí práce. Rodina prodala otroky a už si nemohla dovolit ani služebnictvo. 

Černí otroci byli v peruánském místokrálovství samozřejmostí.. Na ně se dívka, i přes vlastní nastalou chudobu, zaměřila. Snažila se otrokům ulehčit život - starala se hlavně o jejich nemocné. Utrhovala si od úst, aby mohla obdarovat ty nejubožejší hladové. Začalo se to na ní podepisovat. Rodiče dceřino chování děsilo. V kontextu doby usoudili, že až se Rosa vdá, bude všeho "tohodle bláznění" konec. Pročež opět zběsile hledali ženicha.

Aby Rosa neusínala při modlitbách únavou, věšela se za vlasy...

Jenže doma už žádnou krasavici neměli. Rosa byla hubená, udřená a prakticky vůbec nespala. Celé noci se modlila a bičovala. Jeji sebedestrukce vedla k totálnímu fyzickému vyčerpání. Duchovně ale rostla. Opakovaně se jí zjevovala Panna Maria s Kristus s různými poselstvími. Takže jednoho dne provždy utla rodičovské vdavkové snahy vyhlášením slibu panenské čistoty. Načež se ostříhala a přihlásila k dominikánkám jako terciářka, tedy laická sestra.

Rosina "svatá vidění "

Za vydatné pomoci svého bratra si postavila na zahradě jakousi poustevnu. Tam pokračovala ve svých modlitbách, bičování a půstech. Mezi ostatní prací. Spala na holé zemi a pod prostými šaty nosila žíněnou košili. Údajně také cilici v pase, která ji neustále zraňovala a později dokonce vrostla do těla. Za svými nemocnými nepřestávala chodit, i když sama trpěla horečkami, úpornými bolestmi z hnisavých ran a opakovanými vyrážkami z podvýživy. A tuberkulózou...

O životě světice vypráví řada národních peruánských pověstí, Oproti kruté historické realitě jsou spíš romantické. Třeba jak si Rosa ochočila libým zpěvem moskyty. Ti pak létali kolem její hlavy v roztomilých formacích a nikomu už nikdy neublížili. Proto se stali jejím atributem. A s tím dalším - slavíkem - prý trylkovala duety. 

Rosa si ochočuje moskyty...

Jedna z legend vychází z historického faktu. A to kterak Rosa zabránila holandským korzárům zpustošit Limu. Už se skoro vyloďovali v přilehlém přístavu Callao. Zatímco se limští muži připravovali na obranu města, Rosa odvedla všechny ženy do kostela Panny Marie Růžencové. Tam svorně prosily místního zázračného Ukřižovaného o záchranu.. Snad více než vraždění a znásilňování se Rosa hrozila "odpadlíků". Kalvínských protestantů. Proto ze sebe strhla šaty, sundala z krucifixu uctívanou sochu Ježíše, zabalila ji a schovala. Chtěla ho uchránit před neblaze proslulým  obrazoborectvim, které se všeobecně od kalvinistů čekalo. Peruánské katolické baroko bylo totiž velmi bohaté a zdobné. V tu chvíli na sebe Rosa vůbec nemyslela. Všichni to viděli a o to víc ji ctili. A pak přišel zvrat. Bůhví co přimělo korzára jménem Joris van Spilbergen z Callaa jen tak odplout. Všichni v Limě ale věřili,  že se tak stalo díky Rose, společným modlitbám a hlavně uschovanému Kristovi. Historickým faktem je, že Spilbergen opravdu od útoku na Limu upustil a změnil kurs na Mexiko. A brzy nato zničehonic zemřel. Od té doby (1615) se popsaná událost považuje za zázrak. A svatá Rosa z Limy měla rázem další atribut - kotvu...

Korzár Joris van Spilbergen (Wikipedia, volné dílo)

Další dva roky pokračovala Rosa ve své usilovné péči o bližní, ae  pomalu umírala vyčerpáním. Už tehdy byla slavná. Svými viděními, svou zahradou plnou růží, zeleniny a ovoce, co vytrvale nosila do špitálů. A především svou službou těm nejbídnějším a nejpotřebnějším. Někdo ji měl za bláznivou, ale většina  ji uctívala jako svatou. I místokrál a limský klér. Tak to šlo až do dne, kdy Rosa naposledy vydechla. Na svatého Bartoloměje - jak si sama předpověděla. Dne 24. srpna roku 1617. Bylo jí pouhých 31 let.

Smrt sv. Růženy Limské 

Při jejím pohřbu v Limě propuklo masové šílenství. Doslova.  Místokrál musel povolat vojáky, aby ochránili Rosino mrtvé tělo. Snad každý chtěl aspoň kousek jejího roucha. Asi se dařilo, protože Rosu údajně museli třikrát oblékat. Dokonce se komusi povedlo uříznout mrtvé nebožačce prst na noze.

Rosu pak - za nejvyšších církevních i světských poct - uložili do kaple kostela Santo Domingo v Limě. Později byly její ostatky přeneseny do prostorné baziliky Del Rosario. Poutě ke světici byly totiž tak mohutné, že se davy lidstva do malé krypty nevešly. Ke svatořečení úplně první Američanky došlo už za necelých šedesát let.  V roce 1671. papežem Klementem X.  Jako svátek jí byl původně určen 30. srpen,  pak 24. i 23. srpen. Tahle nejasná situace se zvrtla do zhruba týdenního slavení napříč americkým kontinentem přes Filipíny a přilehlé katolické okolí.

Při beatifikaci Růženy Limské papežem Klementem IX. (1668) prý v Římě z nebe pršely růže...

A tak je svatá Růžena Limská především patronkou zahradnic a květinářek. Pro ty růže, které jsou jejím hlavním atributem. Nejčastěji je má jako věnec na hlavě, ale držívá je také v rukou. Občas chová Jezulátko. To proto, že je vlastně jejím manželem. Když měla totiž Rosa jedno ze svých vidění, prý ji malý Ježíšek oslovil řka: Růže mého srdce, tebe chci za manželku...

Peruánská růžová světice prý zajišťuje i šťastné porody, chrání před zraněními, vyrážkami a rovná rodinné spory. A k tomu patronuje ty ozbrojené síly. To jsou mi teda někdy paradoxy...

Zdroj: El Directorio de los Santos, A. Sandoval (Ed. Aguilar, 1996); Tradiciones Peruanas,  Ricardo Palma, (Ediciones 1968); Santa Rosa de Lima, komiks, Revista del Expreso, Perú