Terezie patří k tomu druhu zapomenutých, avšak ve své době důležitých žen. Neotiskla se pouze v Havlíčkově příběhu, ale měla četné zásluhy na poli pedagogickém.

Vyrůstala se zmíněným mladším bratrem a o jejich dětství se toho, upřímně vzato, mnoho neví. Pokud paní Girglová porodila ještě další děti, musely by zemřít zřejmě po porodu, protože v soupisu pražského obyvatelstva chybí. Takto vychovala pouze dva potomky.

Terezie na svou dobu získala značné vzdělání, spolu s bratrem se učila matematiku, přírodní vědy, latinu i řečtinu. Časem také zvládla francouzštinu, italštinu, španělštinu a angličtinu. Těchto výjimečných znalostí dosáhla v době, v níž děvčata chodila do školy jen doporučených šest let, čemuž většinou odpovídaly také jejich bídné vědomosti. Terezie proto nad nimi doslova čněla. Ale i u ní objevíme slabé místo, jmenuje se čeština. Němčina jí byla zkrátka bližší. Havlíček jí to zjevně nevyčítal. Navíc se věnovala i tvůrčím činnostem, ráda malovala a zpívala, přičemž její bratr hrál na housle.
 
V době, kdy se vyznala z citů Havlíčkovi, věnovala se už pedagogické praxi. První zaměstnání našla v trojtřídní německé škole „pro dcery vzdělaných stavů.“ Havlíček se nikdy nezastával ženské emancipace, v jeho korespondenci čteme úvahy, v nichž dívky nabádá, aby se mu do ničeho nepletly a hlavně nekomentovaly jeho snažení. Na druhou stranu Terezie představovala ctnosti, jež mu na něžném pohlaví odjakživa imponovaly, a to především skromnost a jemnost. Frivolní a parádivé dívky ho odpuzovaly. Terezie přitom vždycky stála spíše v ústraní, nikam se nehrnula, ani na sebe zbytečně neupozorňovala. Literatura uvádí: „Veliké přízni mužů se netěšila.“ Snad je odrazoval určitý stín trpkosti, který v sobě nesla.

Havlíček chodíval téměř denně ke Girglovým, vedl dlouhé debaty s Františkem a pochopitelně si všímal čím dál více i jeho tiché sestry. Dochované prameny nás však mohou přivést na scestí, některé totiž uvádí, že Havlíček Terezii nikdy nemiloval, jiné říkají, že jeho srdce vzplálo ještě před odchodem do Moskvy. Věřila bych více jeho citům, protože Terezii dokonce složil báseň - Krásná dcero českých luhů: „Tys můj oltář/Tys má knížka/na Tvou tvář jak padne zrak můj/hned se k nebi vzhůru zdvihá.“

Přesto se jí tváří v tvář nedokázal vyznat. Následné odloučení ho přimělo svěřit se Františkovi se svým láskobolem. František si poté se sestrou vážně promluvil a šťastný Havlíček si pak přečetl: „Nesmím říci, že mě vaše psaní velice překvapilo, neb bratr mi o letošních prázdninách o vašich myšlenkách ledacos povídal, čeho jsem se nikdy nenadála.“ Terezie se nenadála, ale celkem opatrně, ale přesto city opětuje. Havlíček dosáhl svého, následně dostane nejen její daguerrotypii, ale také souhlas k dopisování. Vzhledem k tomu, že tehdy matky kontrolovaly poštu svých dcer, aktéři milostného příběhu si korespondovali přes společného přítele Viléma Gablera. Zkrátka se snažili svůj poměr utajit.

Terezii skrývání docela trápilo: „Já bych se matce ráda vyznala, vím ale, že ona by si ty samé illuse nedělala, jako já, a že by jí to jen starosti dělalo, proto Vás prosím, abyste na to dbal, aby se ona toho žádným jiným než mnou nedozvěděla.“
Zodpovědný a racionální Havlíček Terezii překvapil. Dospěl totiž k rozhodnutí, že ji pojme za manželku. „Chci Vás prositi, byste se stala mým zúplným jediným jměním; jediným jměním člověka, který sám ale skoro docela odstúpil sebe několika ideám, který sobě nenáleží; a proto Vám za tak velikú oběť od Vás žádanú velmi málo může dáti navzájem.“

Nedivme se, že se po zralé úvaze odhodlal požádat přímo paní Girglovou o svolení k dopisování „za účelem vážné známosti“. A to neměl dělat, protože narazil na pevnou zeď odporu. Paní Girglová by nikdy neprovdala dceru za muže bez zajištěné existence. Vychovatel v Rusku, ačkoliv jinak ze solidně zajištěné rodiny, neměl v tu dobu co materiálního nabídnout. Navíc jeho rodina byla asi hodně šetrná, protože při pozdějším pobytu v Německém Brodě platil své matce dost vysoké částky za ubytování a stravu, a dokonce i za své přátele, když ho navštívili.

Rozhodnutím paní Girglové vztah Terezie s Havlíčkem ztratil perspektivu, tudíž písemný styk mezi nimi ustal. Avšak přátelství přetrvalo. Po návratu z Ruska byl Havlíček u Girglových vřele přivítán, vypadalo to, že se vlastně nic špatného nestalo.
Terezii pak čekal stejný osud jako mnoho jiných žen, které zůstaly neprovdané – život učitelky, často spjatý s určitými společenskými konvencemi. Vyučovala na německé dívčí škole na Malé Straně a později se věnovala vzdělávání kantorek v „německém ústavu ku vzdělání učitelek na Malé Straně“. V této čtvrti také bydlela.

František Girgl bohužel neblaze ovlivnil osud své rodiny tím, že se angažoval v revolučním roce 1848. O dva roky později byl zatčen právě za účast na revoluci a „májovém spiknutí“, za což v květnu 1851 vyfasoval oprátku. Naštěstí mu trest změnili na osmnáct let těžkého žaláře, který si odbýval v Komárně: „Stanuli jsme před pravým křídlem pevnosti, kdež podél otevřené, obloukovité chodby upraveno nám několik vojenských síní, v nichž každé, v tzv. manšaftszimru s výklenky, do nichž se vešlo po jedné posteli, směstnali nás po 6-8, ač vojáků bývalo tam až 24. Jediné velké okno bylo sice zamřížené, ano i drátěnou sítí opatřené, avšak mohlo se otevírat a poskytovalo vyhlídku směrem k Dunaji, ale ovšem pouze na valy…“

Girgl se později dočkal snížení trestu na devět let, až 16. dubna 1854 rozhodl Franz Josef „za příčinou svého sňatku“ o amnestii pro 240 osob včetně Františka Girgla. Krátce před tím ho za mřížemi navštívila sestra Terezie. Podle vzpomínek spoluvězně Josefa Václava Friče se Girgl vrátil domů, ale až za další rok a půl s podlomeným psychickým i fyzickým zdravím. Proti utrpení, kterým si Girgl, Frič a jiní prošli, jeví se Havlíčkův pobyt v Brixenu vlastně jako rekreace, ostatně Girgl zemřel také předčasně v dubnu 1864.
Záznamy o následující životní cestě Terezie se hledají dost složitě, což se u podobných osobností stává, vždyť Havlíčkův fond PNP obsahuje jen její čtyři dopisy a archiv Národního muzea dva portréty.

Ale i z toho dostupného mála lze vyvodit nějaké závěry. Terezie vstoupila do Amerického klubu dam, protože se její jméno objevilo v Památníku třicetileté činnosti klubu. Zároveň však chybí zmínky o tom, že by se třeba zúčastnila oblíbených přednášek nebo posílala pravidelně finanční příspěvky.

Pátrala jsem také po objektivním zhodnocení její pedagogické práce. Čekala bych nejméně tři stránky v tisku, ale bohužel jsem neobjevila nic delšího než dva odstavce. Byla to prý přední učitelka, která „působila velmi blahodárně na rozvoj duševních schopností“ svých žaček. „Jejím působením též do směru methodického a do zachovávání kázně ve škole se zasvěcovaly. Spory národnostní nebyly tenkráte ještě rozvášněny, a sl. Girglová nezazlívala oněm žákyním německého ústavu, které i tam jevily se neohroženými Češkami.“

Tyto neohrožené Češky studovaly na Malostranské c. k. vzorné dívčí škole v počtu necelých 400 žaček (v roce 1868 přesně 360). Terezie zde pobírala velmi dobrou mzdu ve výši 550 zlatých ročně. Mluvíme o čase, kdy měl průměrný úředník 25 zlatých měsíčně a z toho mnohdy živil početnou rodinu.

Trochu záhadná a podle pamětníků „přemilá“ Terezie zemřela 12. března 1883 na celkové vyčerpání organismu, alespoň tak to uvádí matrika.

Citace jsou ponechány v původním znění.

Zdroje:
Bittnerová Martina, Andělem nikdo z nás není, Praha 2023
Dennice novověku, orgán Bratrstva Česko-Slovanských podporujících spolků, Rok vydání 1902-1903, Ročník 26
Frič Josef Václav, Paměti J. V. Friče, Praha 1939
Macura Pavel, Znamení rodu, Praha 1983
Quis, Ladislav, Spisy Karla Havlíčka I., Praha 1906
Quis Ladislav, Korespondence Karla Havlíčka, Praha 1903
www.ahmp.cz – matriky, Soupis pražského obyvatelstva
www.nacr.cz - Konskripce - pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství