Je tomu 80 let, co skončila válka. Něco, co si - naštěstí - na vlastní kůži nedokáže má generace představit. A to ani ve snu. V posledních letech je to vzpomínání a připomínání jaksi mrazivější.
Náš pohled na válku je samozřejmě ovlivněn místem, kde žijeme a kde ji tedy prožívali naši předkové. A mé místo je poněkud specifické - žiji na Hlučínsku. A to prostě patřilo k Německu. A tak mí předkové jako předkové mých spoluobčanů ve válce přímo bojovali. Ovšem na té nesprávné straně.
Muži museli narukovat. Odmítnout samozřejmě nebylo možné.
A tak můj dědeček bojoval na ruské frontě. A tam v neskutečném mraze, když držel hlídku, jej nepřišel nikdo vystřídat, protože ten dotyčný byl zabit. A tak dědeček stál na stráži dalších dvanáct hodin - a omrzly, nebo přesněji řečeno umrzly mu nohy. Amputovali mu je pak - jednu úplně celou, druhou pod kolenem. Vrátil se domů jako válečný invalida. A stal se pro rodinu se čtyřmi dětmi spíše přítěží.
Jeden strýc pochodoval po Paříži a liboval si, jak bylo v té Francii krásně. Naučil se i trochu francouzsky. Po složitém návratu do rodné vsi jej nechtěli pustit příslušníci tehdejší české gardy, protože měl na sobě německou uniformu a byl tedy německý voják. No byl. Jako všichni tady.
Další strýc zažil vylodění v Normandii a moc o tom nemluvil, jen sdělil, že to byl děs - jak se od moře valily další a další řady spojeneckých vojáků. "Strašně jsme se jich báli," řekl.
Prastrýc sloužil jako německo-ruský tlumočník a byl vysoce postaveným důstojníkem. Byl vzdělaný a chytrý, možná proto skončil jako nezvěstný - zřejmě v některém ze sovětských Gulagů.
A další prastrýc sloužil u Stalingradu a nikdy o tom nemluvil. Jediné, co jsem z něj dostala, bylo: "Přežil jsem to."
Tchán se účastnil bojů v Rusku a došel až k Moskvě. Díval se na ni dalekohledem. A líčil, jak je pak čerstvé síly Rusů ze Sibiře hnali od Moskvy zpátky a jak těžké bylo přežít a dostat se z té zmrzlé nevlídné země pryč.
Další strýc musel narukovat jako šestnáctiletý kluk - zúčastnil se krátkého výcviku a krátkého bojového nasazení v úplném závěru války, přežil. Ovšem pak se dostal do zajateckého tábora v Ostravě a ten vedli Rusové. O tom, co tam zažil, se v rodině jen šeptalo.
Hrůzy války prožité na vlastní kůži musely všechny ty chlapy neskutečně psychicky poznamenat. Vyprávěli málo, vzpomínali spíše mezi sebou. Nikdy ale na prožité hrůzy a útrapy nezapomněli - to bylo patrné i z těch střípků, o kterých se někdy zmiňovali.
Mnohokrát jsem se zamýšlela nad otázkou, kdo to měl ve válce horší - muží, kteří jako vojáci či vyšší šarže zažívali přímo boj a vše s ním spojené, nebo ženy, které zústaly doma?
Jedna babička se starala o čtyři děti, nejstaršímu bylo deset let. A pak se jí vrátil invalidní muž bez nohou a pak musel narukovat nejstarší syn, který dospěl v šestnáctiletého hocha. Dovedeme si dnes představit například to loučení? Odchází manžel, pak syn. Co jim na cestu říct?
Druhá babička zústala sama s šesti dětmi, nejmladší měl půl roku. A s těmi šesti dětmi se ke konci války vydala až k Baltskému moři, protože měla strach z blížící se fornty. Tam jeli vlakem, to ještě byl organizovaný odsun civilního obyvatelstva, zpátky šli pěšky. Dnes nepředstavitelnu cesta. Také ona se loučila se svým mužem před odchodem na frontu. Nejmladšího syna ostatně poprvé spatřil, až když mu byly téměř tři roky.
Měli jsme sousedku, v mých dětských očích podivínskou starou paní, která sedávala na zahrádce a četla si nahlas pohádky. Připadalo mi to úsměvné - než jsem se dozvěděla, že ve válce jí postupně padli tři synové - všichni ve věku krátce nad dvacet let. A ona se z toho pomátla.
Prateta utíkala před blížící se frontou s malými dětmi až do Itálie, konkrétně do Brenneru. Většinu cesty jela spolu s jinými matkami s dětmi na vozech tažených koňmi či krávami. Měla s sebou tehdy dvouměsíční dvojčata. Vyprávěla mi, že ze strachu úplně přišla o mléko, a tak holčičky krmila lžičkou kravským mlékem, tu lžičku nahřívala nad svíčkou, aby mléko nebylo tak studené. Také říkala, že neměla pleny, a tak holčičky balila do pytloviny, z čehož byly hodně odřené. Poslouchala jsem ji a zeptala jsem se, kde miminka koupala. Upřímně ji to pobavilo." Holky se první rok života nikdy nekoupaly," řekla. "O tom jsem vůbec neuvažovala." A po návratu z Itálie neměla kde bydlet, jejich stavení vyhořelo. Bydlela se sedmi dětmi v jedné místnosti u hodného sedláka. A čekala, zda se jí vrátí domů manžel. Vrátil.
A ještě intimnější vzpomínky.
Jedna prateta mi jednou polohlasem sdělila, že se v životě milovala jen dvakrát. Vdala se urychleně, protože manžel musel narukovat. Takže poprvé o svatební noci. A pak se jednou dostal před odjezdem na ruskou frontu na jednu noc domů - pak odjel a už se nevrátil. A jí se narodil syn a již se nikdy nevdala ani neměla jiného muže. Na toho svého nedokázala zapomenout.
Všechny ženy se nesmírně bály blížící se fronty a zejména Rusů. Jedné mé tetě bylo v době, kdy k nám do vsi přišli, patnáct let. Vyprávěla, že si ženy černily tváře sazemi a mazaly se blátem i hnojem, na hlavách měly špinavé šátky, jen aby vypadaly staře a Rusové jim dali pokoj. "A Vám osobně to tehdy pomohlo?" zeptala jsem se jí. Chvilku mlčela a pak mi odpověděla: "Ne. Ale nikomu to neříkej. Už je to pryč."
Existuje samozřejmě mnoho jiných vzpomínek. Každá rodina má ty své.
Asi jsme se měli více ptát, dokud bylo koho.
Připadalo nám to vše tak vzdálené a neskutečné. Měli jsme pocit, že tohle nemůžeme zažít.
No doufejme.
Letos zima přišla brzy, mrzne už od začátku listopadu a sv. Martin…
Miroslava Schusterová
Jsme v davu. A v tom davu byl jednoho slunečného červnového dne…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a…
Narodil se v Trhových Svinech, právě dnes je tomu 153 let. Je…
Myšlenkou potrestat válečné zločince se spojenci zabývali už na…
Je to hmatová, čichová, zraková a sluchová vzpomínka z mého…
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete,…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní…
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Psaný dopis, to je intimní záležitost. Vyťukaná zpráva na…
„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně…
Tátovi by minulý týden bylo 90 let. Už více než dvacet let ale…
Žena v kuchyni tvoří nějakou dobrotu. Vánoční pohoda je narušena…
Když se řekne "učitel", většina lidí si představí někoho, kdo…
„Ach, ta láska nebeská,“ povzdechla si babička Anna, když…
„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Naše babička měla jednu celoživotní kamarádku Hanku. Vlastně dvě.…
Každé léto trávíme na chalupě u babičky a dědy. V horkých letních…
Maminka se narodila v roce 1916 a bylo o 16 let mladší než tatínek…
I v dnešní době se to může stát. Prostě jsou mezi námi…
Na příběhy z tatínkova vyprávění mě přivedl jeden zákazník.…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Horké páteční odpoledne zrovna nelákalo na procházku příměstskými…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Není nad to, když dítě vychováváte k pravdomluvnosti. Moje…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život…
Bylo nám patnáct let a táta se po čtyřech letech ozval s tím, že s…
Než jsem se narodila, byla jsem po devět měsíců klukem a jmenovala…
Vstala jsem jako vždycky nejdřív ze všech. Musela jsem udělat…
Na to srpnové ráno nikdy nezapomenu. Bylo 21. 8. 1968. To…
Dnes si budeme vyprávět o proutěné kukani. Možná teď zklamu…
Občas mívám zvláštní dny. Trochu přemýšlivé, trochu vzpomínací.…
V této muzejní knížce Lidství se vám budeme snažit dokázat, že to…
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno…
Aniž by tušila budoucí významné datum, začala si moje prateta Anna…
Hned v úvodu se přiznávám: žádné specifické nemám. Hezké a šťastné…
Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v…
Má dcera – lehce přes čtyřicet let – se předevčírem, tedy 7. 11.…
Čas adventu se nezadržitelně blíží a my už si lámeme hlavu, co…
Když jsem přibyla do rodiny svého muže, bydleli jsme společně s…
Rozhodla jsem se, že se s Vámi podělím o vzpomínku na Štědrý…
Je dlouho po půlnoci, někdy v roce 1975. Venku je socialismus, moc…
Ťuká na mě únor: „Budeš mít sedmdesát dva, vrať se do reality“.…
To vám byly Vánoce tehdy bílé a mrzlo, až praštělo. Mrzlo tak…
Po letech vzpomínám na slova mého dědy, který tehdy slavil…
Každý máme nějaký předmět, který se dědí. Z otce na syna.…
V první části jsem se věnoval popisu našeho rodinného…
Nejdřív to vypadalo, že můj život bude jedna dlouhá řada…
Tatínek se narodil v roce 1900. Dobře se mu počítají narozky,…
Stalo se to jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou mini nebylo…
Nelahozeveská náves nebyla jen obyčejnou venkovskou návsí. Bylo to…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Asi všichni pamatujeme, že první květen se v bývalém…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
