Můj otec uměl výborně německy. Taky rusky, ale to se naučil až za okupace a potom tajně vyučoval jiné zájemce. Psal jsem o tom ve vzpomínce na tátu. Kdežto německy se učil už ve škole, pak v továrně pana Mautnera, pak na frontě za první světové války atd. (Němčina a další schopnosti mu umožnily, aby se stal telegrafistou. Aspoň že nemusel nikoho zabíjet.) Určitě měl na jazyky velké nadání. Proč o tom píšu? Souvisí to se slovy, které jsem si zapamatoval z dětství.

Táta užíval mnoho německých slov. Když se třeba někdo uhodil nebo se něco rozbilo, táta vykřikl: „Frfluchtr vopuchlej!“ My se sestrou jsme se nejdřív báli, protože jsme si mysleli, že jde o nějaké strašidlo, ale postupně vysvitlo, že to říká napůl z legrace. Až v dospělosti jsem si vyhledal, že jde o slovo verfluchter, tedy zatracený. Přinesl si to z válečných zákopů (bojoval na italské frontě za císaře pána) a bylo to zřejmě humorné úsloví nebo nadávkové zaklínadlo, které si oblíbil.

Já znal vůbec v dětství hodně německých slov. Dokonce jsem si na tátovi vyprosil, aby mi řekl, že „příměří“ se řekne Waffenstillstand. To jsem potřeboval, když jsem byl fašistou a bojovali jsme na náchodském zámeckém kopci. Protože vykřiknout „Bitte, Waffenstillstand“ znamenalo, že se přestane hrát. A to bylo tehdy, když si třeba někdo natloukl koleno. Dneska byste to vzkřikli, kdyby vám třeba upadl mobil. Po výkřiku Waffenstillstand jsme museli všechny klacky, s nimiž jsme bojovali, naklonit k zemi na výraz přerušení boje. No a jak vidíte, to slovo jsem si zapamatoval celý život.

  
(Na snímcích je bývalý a současný vzhled kopce hned nad naším domem) 

Občas jsme doma slyšeli: „Zraješ pro šibenici“, ale to se asi říkalo všude. Máma před šibenicí upřednostňovala polepšovnu. Jednak to bylo humánnější a jednak byla učitelkou ve zvláštní škole, odkud občas někdo musel do polepšovny vycestovat. Asi jste slýchali také něco jako „Škoda každé rány, která padne vedle“ nebo „Komu není rady, tomu není pomoci“. Několikrát jsem obdržel varování „Rosteš jako dříví v lese“. Taky s námi někdy „šili všichni čerti“. Nechápali jsme, co jsme šili, aby se čerti mohli přidat.  

Když jsme něco provedli, babička nám přísně říkala: „Ty potěre s potěrem“. Toho jsme se se sestrou báli, protože jsme nevěděli, co je potěr. Znělo nám to jako nějaký ještěr, něco nebezpečného.

Sestra byla někdy cumploch a jednou jí řekli, ať tolik nelítá s klukama. Bylo jí maximálně 12, tak nechápu, o co jim šlo. Sice s námi fotbal nehrála, ale při mnoha hrách jsme jaksi nerozlišovali, kam kdo chodí ve škole na záchod (to jsem řekl krásně diplomaticky!). Když hrajete na schovku, na stopovanou nebo „Polívka se vaří, maso na talíři…“, tak je přece úplně fuk, jestli je někdo kluk nebo holka.

  
(Na snímcích je pohled na náš dům ještě z války, před ním jsme si hodně hráli, a pak současný pohled na totéž místo, které žádná náchodská vláda nedokázala za desítky let vyřešit.)

Naši rodiče, pokud vím, nikdy nemluvili sprostě. Když si chtěli před námi ulevit nějakou kletbou, tak máma říkala maximálně „Panenko skákavá!“ nebo „Zatroleně!“, kdežto táta jako drsný chlap dokonce „Krucinálfagot“. Jo, vyrůstal jsem v děsně slušné rodině.

Opravdickým postrachem v naší rodině měli být Frankebušovi. Fakt nevím, jestli to byla skutečná, anebo fiktivní rodina. Spíš ta skutečná. To jsme ale museli hodně odmlouvat, mluvit drze nebo něco závažného provést, abychom slyšeli: „Chcete skončit jako Frankebušovi?“ Musím říci, že jsme se dozvěděli jen to, že děti Frankebušovy byly tak zlé, že tloukly dokonce vlastního tátu. Nevím, jestli společně se svou matkou. Takže jsme sice chápaly, že tak bychom dopadnout neměly, ale docela nás zajímalo, jak to mohlo probíhat. Chudák Frankebuš.

Když jsme jako děti tvrdošíjně dělaly něco, co bylo špatně, ale my to nechtěly uznat, tak máma říkávala: „Každý svého štěstí strůjce.“ Nevím, odkud to měla, asi to četla u nějakého klasika. Občas ji pobolívala hlava a to si vždycky brala harburn. Chtěl jsem se teď o něm dozvědět víc, ale představte si, že ani umělá inteligence ho nenašla. To se stalo jednoduše tím, že harburn byl v době, kdy nebyl internet a Umělka ho neumí hledat jinde. Krásný doklad převahy člověka na umělou inteligencí (to říkám napůl v žertu).

Umělka našla Harburn jako venkovské sídlo ve Skotsku nebo profesionálního fotbalistu Harburna. Ale nepolevil jsem, naléhal, a tak si otevřel jakousi starou učebnici farmakologie a tam to bylo: Harburn byl práškový přípravek, který obsahoval chinin a podával se k potlačení horečky. Vyráběl se jako prášek, který se plnil do oplatkových kapslí. A přesně na to jsme si teď se sestrou vzpomněli.

Pasgřivec přichází 

Od našich jsem taky slyšel označení „pasgřivec“. Že nevíte, kdo to je? Možná ano, ale prozradím: je to něčím odpudivý, mravně ošklivý člověk, s nevkusným chováním, prostě „na zabití“. Původní význam slova se týkal spíš vzhledu (fyzicky ošklivý), ale význam se zřejmě posunul, tak jak se to stalo i jiným slovům. Napadá mě třeba „děvka“, což bylo někdy ke konci středověku běžné označení děvčete nebo velmi mladé ženy. Čili něco neutrálního, ne pejorativního. No a víte, jak „děvka“ dopadla dnes.

Doma jsme samozřejmě měli obyčejná kamna. Když se tam v zimě naložilo dřevo a pak uhlí, tak je oheň dychtivě požíral, praskalo to a hučelo a naši říkali, že v kamnech hurá. Slyšeli jste to někdo, že v kamnech hurá? Už ten infinitiv hurat?!

Tímto jsem si vzpomněl na dva filmy. Jednoho jsem se hrozně bál, byla to pohádka Čaroděj Karamor a v noci tam svítil pařez, což bylo pro mou dětskou dušičku opravdu strašidelné. Druhý film jsme naopak přijímali s nadšením. Byla to Vzpoura hraček a bylo to o esesákovi, který vnikl do prodejny hraček. Ty se ale vzbouřily a esesáka vyhnali. Asi se to dá dohledat přesněji, ale já s tím vystačil celý život a už víc pátrat nebudu.

Jako děti jsme měli tajnou řeč: „Nagla coglo myglyslíš?“ To určitě nerozluštíte. Taky jsme měli tajná znamení, třeba tahat se za pravé ucho znamenalo, že bychom měli jít hledat bonbóny nebo jiný pamlsek. Na další znamení si už nevzpomenu, ale nesmím nechat stranou tajnou abecedu. V jednom sloupci jsme měli napsanou skutečnou abecedu a v sousedním sloupci byla písmena zpřeházená. Takže místo dobrou noc jsme psali jednoduše gmulmi smr, protože D bylo G, O bylo M atd. Jasné, ne? On to bylo docela promyšlené, neboť jsme si s tajnými vzkazy posílali psaníčka, ale protože nebylo po kom, tak jsme je nechávali na nějakém místě, kde je ten druhý objevil, přečetl si ho, odpověděl a odpověď zas zastrčil někam jinam, kde to určitě najdeme.   

Když jsme chtěli někomu vyhrožovat, tak jsme křičeli: „To si vypiješ!“ Dobrá byla taky hláška „Ty zkusíš!“, ale ta se musela procedit mezi zuby, aby se zvýšila její účinnost. Bylo to tehdy, když jsme vyhrožovali někým silnějším, třeba starším bratrem nebo vlastními rodiči. Já staršího bratra bohužel neměl a se sestrou jsme se nejčastěji prali tak, že jsme oba leželi na kanapi nohama proti sobě a kopali se. Viď, Věru?

Rodiče mě v dětství naučili údajně nejdelší slovo na světě. Pamatuju si ho celých 70 let! Oberammergaufestspielpassionkreuterklosterndelikatessenfrüstückkäse. S tím jsem udivoval od základky až po maturitní ročník. A v dospělosti jsem si vyhledal, že Oberammergau je bavorské město známé svými pašijovými hrami. Takže tam opravdu mohli mít k snídani bylinkový sýr, který se ovšem jedl právě jen o pašijích.

Jaká slova si pamatujete z dětství vy? Co se tehdy stalo, že si je vybavujete celý život?