Ale stalo se, že nás teta Máňa, která měla ve Studnicích domeček s hospodářstvím, pozvala na vostatky – tedy masopustní oslavu k nim, na Českomoravskou vrchovinu. Před těmi 55-ti lety to pro nás, děti z pražského bytu, byl velký zážitek. Tahle velká událost se v této oblasti slaví tradičně, tedy naprosto odlišně proti svátkům ve velkoměstě, kde jsme vyrůstali. V Praze se vlastně masopust moc neslavil. A tak jsme se hodně těšili, že konečně zažijeme to, co jsme znali jen z vyprávění.

Už po cestě tam jsme byli vystrašení, protože nás doprovázela velká sněhová vánice, málem jsme tam naší škodovkou ani nedojeli, jaké byly závěje.

Máňa byla šťastná, když jsme tehdy přijeli poprvé, a hned nás provedla domečkem. Měli jsme pocit, jako by se tady život zastavil.

„Tak tady v té světničce budete spát, Maruško, vejdete se, že jo?“ ptala se Máňa mé maminky. Byla to pidi světnička, dvě postele a malá kamínka. Na stolku vyskládané plechy s napečenými zákusky na zítřejší slavnost, no tam to vonělo! Máňa odhrnula prachové duchny z postele „a hele ho, Pepka, tady to schoval.“ V posteli ležela lahev zelené peprmintky. Máňa ji čapla, ani nemrkla. „Ještě se pojďte podívat, kudy se jde na záchod.“ Prošli jsme „koupelnou“, tedy spíš malou chodbičkou, kde bylo na zdi umyvadlo a tekla tam jenom ledová voda. Vlevo vana a u ní kotel na dříví na ohřátí teplé vody. Odtud dva schody dolů a byli jsme v další chodbičce. Máňa ukázala doleva, kde byla malá dvířka. „Tam je náš čuník, tam nechoďte.“ Pokračovala chodbičkou doprava a ukázala na další dvířka. „Tady je chlívek pro kozy. Dneska nebo zítra by se měla narodit kůzlátka, tak je aspoň uvidíte.“ A pak vyšla na dvorek, kde byla kadibudka. „No a tady je záchod. Dejte jen pozor, aby tady na vás nevyběhnul kohout, máme nového a je to takový rváč. A nemá rád lidi. Tak si radši vezměte koště do ruky.“

Za dvorkem byla stodola a v ní králíkárna a taky kurník pro slepice. Otevřeli jsme dvířka kadibudky a se ségrou a bráchou jsme na sebe významně koukli. „Mami, kde se splachuje?“ Maminka na mě přísně koukla, tak jsem se víc neptala. Maminka překvapená nebyla, protože sem jezdívala jako malá na prázdniny a významně prohodila: „Máňo, tady se vůbec nic nezměnilo!“ Takže nám to bylo jasný, prostě pravěk.

Teta Máňa byla maminky sestřenice, jejich tatínkové byli bratři a byla úžasná, usměvavá a strašně hodná. Večer utekl jako voda, a tak jsme šli do pokojíčku. Vlezla jsem do postele a chtěla se přikrýt obrovskou duchnou, ale peří zůstalo u mých nohou, takže maminka musela tu obrovskou peřinu nejdřív pořádně setřást. Spali jsme po dvou, a tak byla noc v těsném prostoru se ségrou na jedné rozvrzané posteli a s omamnou vůní všech těch dobrot dost divoká. V noci jsem navíc musela vzbudit ségru, aby se mnou šla na záchod, protože ven do kadiboudy, kde hlídá násilnický kohout, tam bych sama nešla ani za nic. Ráno jsme vstali a ve světnici už bylo krásně teplíčko, Máňa kmitala sem tam a už hlásila: „Teda, kdy vy tam v tý Praze vstáváte? Vždyť už je skoro poledne!" Poledne nebylo, ale maminka nám vysvětlila, že na vsi se vstává daleko dříve. „No vždyť jsem vám to říkala - ráno se narodila kůzlátka, tak pak se tam spolu podíváme,“ smála se Máňa.

Na kamnech bublal vývar, stůl byl plný dobrot a celá nálada byla taková slavnostní. Zeptala jsem se: „Máňo a kdy se narodila ta kůzlátka?" „No ráno, asi v pět, to vy jste ještě spali, chodila jsem se tam dívat celou noc.“ „A kdy vstáváš?“ „Tak kolem půl páté – to víš, holka, nejdřív musím obstarat tu všechnu havěť.“

Zašeptám: “Mami, co je to havěť?“ Maminka se ke mně nahne a pošeptá zpátky: „Všechna ta zvířata, která Máňa s Pepkem mají v domě. Pepek se smál od ucha k uchu, a spokojeně popíjel obrovský hrnek s meltou. Chvilku přemýšlím a pak se ptám: „A Máňo, co všechno tý havěti musíš dát?“ „Nejdřív nakrmím slepice a kohouta, pak králíky, kozy a pak přijde na řadu prasátko. No, a ještě něco kočkám a našemu Brokovi.“ Brok byl pejsek, pouliční směs, ale byl moc milý. „A teď se pojďte podívat, musím ještě nakrmit husu, brzy půjde na pekáč.“ Jdu s Máňou na chodbičku u chlívků, zvenku přinese v náručí husu, bere si malou židličku, prý „štokrle“, sedá si na ni a husu drží za krk a pevně svírá její zobák. „Musím ji držet pevně, víš jakou má v zobáku sílu? Ta by mě pěkně štípla!“ S sebou si Máňa přinesla nějaké divné šišky, které postupně huse dávala do zobáku a hladila jí krk směrem od zobáku dolů, prý aby šišky klouzaly do jejího břicha. „A nebolí jí to?“ ptám se. „Kdepak, nebolí,“ směje se Máňa mé naivní otázce. Teda tohle jsem vážně nikdy neviděla…

Pak nás Máňa pouští ke kůzlátkům, ty jsou tak malinké, a děsně roztomilé. „Zatím jim nic nenoste, musí pít mlíčko jen od maminky,“ poučuje nás Máňa. Musím jít na záchod, tak vyjdu na dvorek a rozhlížím se, kde je kohout. Nevidím ho, tak rychle vlítnu do kadiboudy. Jenže, hned vzápětí škvírou vidím, jak se blíží k boudě! Zlověstně naklání hlavičku ke škvíře a hlasitě kokrhá, jako by hlásil: „Mám tě, vetřelče, jen počkej, až vyjdeš ven!“ Začínám volat, mamííí, tatíííí, pomóóc, nemůžu ven, je tady ten zlej kohout!“ maminka kohouta koštětem odežene a já jsem zachráněná, uff.

No a to už nás Máňa volá, ať se jdeme připravit, masopustní průvod jde kolem naší chalupy. Máňa otevírá, dává do košíku odměnu a tanečníci, v podobě Turků, dva modří a dva červení začínají tancovat přede dveřmi do chalupy. Ptám se – „Máňo, proč to jsou kluci?“ „Holky do průvodu nepatří, to už je takhle vodjakživa.“ Máňa ještě všechny pohostila koláčky, koblihami a samozřejmě i nějakou tou štamprličkou a pak už se posouvá průvod k další chalupě. Máňa ještě vysvětluje, že podle toho, kolik se dá do košíku peněz, se pozná, kolik tanečků Turci zatancují, a tedy i jak je bohatý majitel chalupy.

Přidáváme se k průvodu spolu s dalšími vesničany a hele, když jsme si nedali pozor, přiskočil k nám „ras“ – to je maska, oblečená celá do bílého a má jen červené šňůrky a červený nos, strčil do mě, až jsem spadla do sněhu a tam mě celou poválel a strašně se tomu smál, na rozdíl ode mě. Pak tady ještě pobíhají kobyly – to jsou hoši, kteří drží mezi nohama tyč a na ní dřevěnou hlavu kobyly a hodně nahlas řehtají. Hele, kominík, přiběhnul k bráchovi a máznul mu na tvář černou čmouhu. To jsem se zase smála já. Nejdřív jsme byli naštvaní, co nám to dělají, ale pak nám Máňa vysvětlila, že to všechno k tomu prostě patří. Pak už jsme věděli, že jsme s takovou čmouhou na tváři a občasným válením ve sněhu vlastně součást velkého veselého průvodu, tak jsme na to byli spíš pyšní a smáli jsme se, když jsme viděli, jak padají všichni do sněhu a nebylo nikoho, kdo by nebyl natřený černými sazemi. Najednou maminka zavýskla, vidím, jak jí objímá velký pán, celý ze slámy – je to Slaměný, důležitá maska v průvodu, maminčin kamarád z dětství, Franta Tůma, má na sobě krásný převlek s velkou slaměnou čepicí a je celý ozdobený krajkou. Oblek se prý dědí z otce na syna a tak je to vlastě velká pocta být touto postavou v průvodu. Franta má ještě brášku Pepka, jsou to snad nejvyšší chlapíci ve vsi, ruce mají jako lopaty, myslím, že byli dřevorubci. Když mi podali ruku, myslela jsem, že mi upadne ta má, jaký měli stisk. Celý průvod končí úplně nahoře ve vsi, kde se na přistavěném voze takzvaně zabíjí kobyla. Má tam proslov rychtář a potom už se celá vesnice přesouvá na zábavu.

Byl to pro nás velký zážitek, vostatky, neboli masopust se tam koná podobně dodnes a maškary z Hlinska jsou dokonce zapsané pod patronaci UNESCO.

Druhý den jsme ještě zašli s maminkou ke všem jejím dávným kamarádům a byli jsme ze všeho toho vesnického života a čisté, malebné přírody doslova nadšeni.

Jezdívali jsme do Studnic za Máňou moc rádi, a vzpomínky na ten veselý čas nám zůstanou navždy a my je zase můžeme vyprávět dál našim vnoučatům. Třeba to, jak se ještě zatápělo v kamnech, aby byla voda ve vaně teplá a nádobí se mylo ve dvou škopcích, které byly vsazeny do velkého šuplete. Anebo, že záchod nebyl v domě a hlídal ho kohout? Zážitků bylo spousta, tak asi příště ještě sepíšu, jak to bylo ve Studnicích o Velikonocích. To byla totiž taky báječná veselice.