Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři, vyzvednutí zásilky, čekání na servisního technika a večerní opětovné a nevěřícné sledování televizního programu. Co na to říci?
Trocha prosbičky o zpestření. A nemusí to být můj podvrtnutý kotník, ztráta mobilu, další hurikán nad Atlantikem či průtrž mračen, protože s sebou nemám deštník.
Po půl osmé ráno to v ulicích na příjezdu do Prahy hučí jako v úle. S tím rozdílem, že včely pracují k lidskému užitku, ale jednohlavá auta (detekuj: auto s jednou osobu = řidičem) způsobují zlost, nervové napětí i vypětí i pestrou, nepublikovatelnou, slovní zásobu. Kdyby se lidé z jedné oblasti domluvili, počet aut by se snížil. Možná. Pak by staříčci a stařenky nemuseli předvádět povedené taškařice podobné té, kterou jsem pozorovala z nitra autobusu. Stará shrbená paní se pomalým krokem za pomoci berlí posouvá po vyznačeném přechodu bez semaforu směrem k zastávce. Auta jedoucí ve dvou pruzích jedním směrem zpomalují, s chápavým pohledem paní dávají přednost. Autobus zastavuje, paní je ještě daleko a evidentně tento spoj chce chytit. Protože, narovná se, berle vztyčí nad hlavu, rychlým krokem, téměř poklusem, svižně vystartuje, že by se od ní mohl učit i Usain Bolt. Nastoupí a pohotově usedá na sedadlo uvolněné zřejmě správně vychovaným mladíkem. Jojojo, v životě často hrajeme, ať v komedii či v tragédii.
Potěšena touto minipříhodou vnímám začátek dnešního dne. V kanceláři se jen ohřeji, práci si beru domů. Vyruší mě telefon dobré známé, prý, jestli bych jen tak bez důvodu nešla na kafe. Proč ne? Přivolám si výtah, kabina dojede o pár decimetrů níž a zastaví se. Mačkám čudlíky, je mi jedno, jestli pojedu nahoru nebo dolů, a nic. Za chvíli kabina popojede a zastaví. Mačkám knoflík se zvonkem, evidentně nikdo neslyší. Není úřední den, mnoho referentů je v terénu, bouchat na dveře je totéž jako čekat, že v poledne na Sahaře se z tekutého skupenství vody stane led. V kabině jsem sama, nemám si s kým zanadávat. Naštěstí, než vytáhnu mobil, kabina sama od sebe sjede a dveře se otevřou ve druhém podzemním podlaží, v garáži. Vystoupím, raději. V recepci ohlásím závadu a budovu mého zaměstnavatele opouštím.
Nastoupím do metra, usednu, zírám do nekonečna a zaslechnu pána, který se rozčiluje na kohosi na druhém konci telefonního drátu: "Chápeš to? Jednou jsem na internetu pro psa koupil granule a vod tý doby mi už třikrát volali, jestli prej nechci další. Tak jsem jim před chvílí řek, že jsem psa sežral, ať už mě nevotravujou a jejich číslo jsem zablokoval." Potají se usmívám a v duchu pánovi přeji aktuální absenci nějakého náruživého ochránce zvířat.
Popojedeme tři zastávky, když se od řidiče ozve, že na trase před námi se cosi stalo, a že neví, jak dlouho budeme stát. Včera jsem zažila totéž, takže už vytrénovaná vystoupím a použiji povrchovou dopravu. K večeru se dozvím, že kdosi skočil pod vlak. Nepřežil. Sebevražd je poslední dobou nějak moc, pomyslím si. Lidé hledají nevratné východisko z komplikovaných situací. Bože, doba je nějaká divná.
Káva s kamarádkou je výživná i z pohledu duchovna. Odreaguji se, pobavím, probereme všechno možné a chechtám se historce jakési známé mé kámošky: "Helena má starou tetu, která v bytě nechává občas přespat svého synovce. Jednou prý někdo zvonil, tak otevřela, za dveřmi stála postava v lyžařské kukle a důrazně požadovala peníze. Teta se prý nedala, postava vyhrožovala fyzickým násilím, ale teta že nedá. Chlap byl neodbytný, a když mu došla trpělivost, zahulákal - teto, dej sem ty peníze, já jsem přece tvůj synovec!" Stěží lze uvěřit, že se něco podobného může stát, ale lidi jsou různí. Teta prý "přepadení" nenahlásila, a s klukem to urovnala. Já jen kroutila hlavou, že se asi jedná o vymyšlený nesmysl. Není přece možné, aby někdo byl tak mimo! Nebo ano?
Při cestě domů potkám sousedku, opálenou, prý se před dvěma dny vrátila od moře. "V letadle jsem měla vražedné myšlenky. Už na letišti jsem si všimla asi pětiletého dítěte, které lítalo po hale, hulákalo, klouzalo se, válelo se po zemi. Rodiče nic. K naší smůle seděla rodinka za námi. Dítě kopalo do sedačky, pobíhalo po uličce, křičelo. Ani letuška nic nezmohla, po upozornění jí rodiče sdělili, že nebudou dítěti nic poroučet, protože podporují jeho přirozený vývoj." Zajímám se o konec. "Co jsme mohli dělat, vystoupit se nedalo, harantovi nařezat také né, představa vzpoury na palubě nás sice napadla, ale nepadla na úrodnou půdu. Ty dvě hodiny jsme přetrpěli a litovali, že neuvidíme, jak rodiče budou reagovat, až povedený synáček poleze na nervy jim." Jojojo, dříve se tomu říkalo spratek, dnes je to dítě s ADHD.
Než se dohrabu domů, zvednu hovor od našeho chalupového souseda. Rozčileného. Prý si musí postěžovat. Kdosi mu dal jízdní kolo, zájem o něj projevila jeho exmanželka. "Jak se o tom dozvěděla?" "Přijela mi předat vnoučata, kolo viděla a že prej, jestli ho nepotřebuju, vezme si ho, a já blbec se nabídnul, že jí ho dám opravit." "No a, to přece musela ocenit," komentuji. "Jo, opravu ocenil kolař, stálo mě to čtyři klacky a ta ženská to kolo prej už nechce!" "A uvedla důvod?" "Že prej si to rozmyslela! Že já se zase jednou projevil jako pitomej dobrák!" "Měl jsi to nechal na mým mužovi, zaplatil bys jen materiál." "No, jsem nejenom pitomec, ale i blbec," vyhodnotí sám sebe. Polituji ho a pomyslím si, že tu starou rachotinu, i když s novými plášti, brzdou a vyčištěným řetězem těžko někdo za ty peníze koupí.
Z boxu vyzvednu zásilku a spěchám domů, přijdou vyměňovat ventily na topení. Chlap dorazí v půl osmé večer, bytem se prožene jako tajfun, práce na každém radiátoru mu trvá asi tři minuty. Po jeho odchodu si sednu do křesla, pustím televizi, v zápětí toho lituji. Nejsem schopna vnímat v klidu zprávy, navíc se mi z některých reportáží obrací žaludek. Čeho jsem se to na stará kolena dočkala? Mediální masáž mozků nehodlám poslouchat, vypínám televizi a obracím se k rozečtené detektivce. Sice tam občas někdo zahyne, ale v konci dobro a spravedlnost zvítězí nad zlem, hloupost dostane, co jí patří, bezcharakter se nezmění. Jenže to do dnešní reality má hodně daleko.
Mám za sebou další den s běžnými povinnostmi. Navíc jsem vyslechla zajímavosti, pobavila se, pro mě nepříjemné jsem utnula. Nudila jsem se? Kdepak. I malé zpestření přináší velké povzbuzení a těšení se na to, co mě čeká další den, abych jen nečekala, až si ona pro mě přijde.
Pošlete odkaz na tento článek
Chodime tak všichni. Někdy hloubám, proč se mi tam občas dějí…
Cukrárna ve Velkých Losinách, myslím tu u zámku, je boží. Z…
Seděl v metru a hltal. Horké lasagne. Stačil si je, ještě než…
Určitě se vám to už někdy stalo. Jedete z práce, těšíte se…
Víte, že je mi tak trochu líto, když vidím, jak neosobní…
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ukázkový úvodní text článku
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové…
Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první…
Možná někomu bude moje trápení připadat malicherné, ale nemám komu…
Na litoměřický Střelecký ostrov naplno dopadá slunce a jaro se…
Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí…
Kdykoliv v nějakém městě objevím stolpersteine, neboli…
Ačkoliv je malý a otylý, přitahuje ji. Je totiž neskutečně chytrý…
Přiznám se, že mě iritují články rádobyhodnotící chování…
„Tak copak si dáte?“ zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
„Honzo, tady máš nakupovací seznam, budu ti povděčná, když dneska…
Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě…
Čekání v prostorách odletové brány („gate“) nemusí…
Všeobecně je "metoda šrapnel" inspektora Trachty známa jako…
Řád, neřád, pořádek, chaos. Tyto pojmy jsou příliš relativní a…
Dnes bohužel žádná legrace ani erotika, ale nepříjemný…
Tato příhoda se mi stala před několika lety. Jezdívala jsem…
Strejda Google i AI svorně tvrdí, že kustod v muzeu, galerii,…
Tohle bude krátké, ale výstižné. Protože to, co se mi poslední…
Ozvala se nám známá z Moravy. Chce přijet do Prahy, trošku si užít…
Dnes jsem na besedě s dětmi mluvila o zvířátkách. Vyprávěla jsem…
Mladí jsou více nešťastní a otrávení životem než lidé staršího a…
Každý z nás si přináší do dospělého života určitý žebříček…
Sleduji to s němým úžasem, který občas přechází v pobavení a občas…
Když návrhář Louis Reard chtěl v roce 1946 předvést první bikiny,…
Péče o děti a domácnost mají rovným dílem zvládat oba partneři.…
Věděli jste, že v Evropě lidé mluví celkem 225…
Syrová reklama je nudná, ale dá se nápaditě okořenit. Stejně tak…
Podívej, co všechno pro tebe dělám. Vděčnosti se od vás nedočkám.…
Tak jsem si nedávno uvědomil, že čím jsem starší, tím méně se na…
Nevykecávej se pořád. Neděláš nic jiného, než klábosíš s…
Co jsme v končícím roce zažili hezkého? Jaké zajímavé lidi jsme…
Po silnici si to šine hráškově zelená škodovka R Coupé, v oknech…
Nadcházející rok bude stejný anebo o trochu lepší než rok 2024,…
Někdo mě potřebuje. Můžu někomu pomoct. Udělala jsem dnes dobrou…
Třetina všeho vyprodukovaného jídla na světě se vyhodí. Průměrná…
Index prosperity a finančního zdraví nově sleduje i…
Smějete se rádi? Že se ptám, viďte? Smích je většinou projevem…
Ve společnosti je okouzlující, dámy ho zpravidla obdivují. Jeho…
Jsem smutný z toho, že se dnes vytrácí solidarita, soucit,…
Psychologové začali používat výraz „ne-růst“. Označuje pocit mnoha…
Co se vám vybaví při slově pravidla? A působí na vás příjemně,…
V panelovém domě na sídlišti bydlím třicet let. Prošla jsem…
Nedůvěra k státním institucím a médiím, strach z války, zdražování…
Samota je pro mnohé strašákem. Ale je to mýtus. Realita je taková,…
Rady, doporučení, poučky. Z knih, ze sociálních sítí, z časopisů a…
Když vysloví svůj názor, často slyší: dnes je jiná doba, tomu ty…
Dříve byly se slovem senior spojovány výrazy jako stáří, nemoci,…
„Tahle země není jenom pro mladý“, je sloganem webu i60 neboli…
„Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem," říkávala…
Bez chytrého mobilu a nejrůznějších aplikací si už dnes člověk…
Proč má člověk myslet především sám na sebe? To může na…
Tuhle necitlivou otázku a související rozhovor jsem vyslechl…
Nastaly horké dny, všichni svlékli teplé kabáty či bundy a oblékli…
„Autobusy tu jezdí málo, zvlášť o prázdninách, a zastávky jsou…
„Dobrý den, Irenko, račte, prosím. Vám to dnes tak krásně sluší,…
Přestali jsme se náhodně setkávat. Náš život je organizovaný,…
Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %