Mezilidské vztahy se utvářejí již od miminkovských, respektive batolecích let. Některé dětičky se pusinkují a půjčují si hračky, jiné po sobě házejí písek a nešetří štulci. Ve škole si někteří napovídají a dělí se o svačiny, další vymýšlejí, jak by dotyčnému uškodili. Jdou léta, lidé dospívají, ale vzájemné sympatie či nevraživost je provází dál. Někdo svému kolegovi či kolegyni ze srdce přeje kariérní postup, další o nich roznáší pomluvy a donáší na ně na vedení.

Přichází seniorský věk. Záměrně nepíši „stáří“, neboť někdo je mladý duchem ještě v pětaosmdesáti, zatímco jiný zestárnul už po dvacítce. Charaktery se však nemění. Podle mých zkušeností jsou lidé v první kategorii v první řadě spokojeni sami se sebou. Ať už mají rodinu nebo žijí sami, neřeší vrásky, kila navíc, ojeté auto, volné chvíle si užívají cestováním dle svých finančních a zdravotních možností, nehledají problémy ve svém okolí. Usmívají se, přestože jim život často ukázal nelaskavou tvář. Právě proto se naučili užívat si každého dne, kdy vyjde slunce. Zkrátka, jsou to ta kdysi pusinkující se batolata, která by své hračky rozdala všem okolo.

Druhá kategorie seniorů začínala svůj život házením písku (někdy možná i kamínků) po těch ostatních. Možná, že ve škole patřili mezi premianty, vystudovali vysoké školy a získali pracovní pozice, pro které by jiní „vraždili“. Pořídili si luxusní auta, vily, dovolené v exotických rájích, pyšní se (rádoby) fungující rodinou či vysokými konty v bance. Rádi a často vše prezentují na veřejnosti.

S oběma kategoriemi se potkávám celý život, asi jako každý z nás. A protože i já jsem jen člověk se vším, co k tomu patří včetně mnoha záporů a slabostí, i já cítím k některým lidem sympatie či antipatii. Projevit první emoci mi nedělá problém, s tou druhou je to horší. Pamětliva však babiččina ponaučení se s tím snažím celý život bojovat a postupem let jsem nabyla přesvědčení, že lidé druhé kategorie jsou ve skutečnosti hluboce nešťastní. Nedokážou se radovat z drobností všedních dnů. Jsou zatrpklí, místo, aby hledali nápravu sami v sobě, obviňují ze svých zdánlivých nezdarů okolí.

Pravděpodobně všichni známe krásnou pohádku Nesmrtelná teta. Natočena byla na motivy pohádky Karla Jaromíra Erbena Rozum a Štěstí, ale ústřední postavou je Závist. Ano, ta nesmrtelná průvodkyně našich životů.

Stačí se podívat na sociální sítě nebo do diskuzí pod články různých webů. Účastníci, často skryti pod anonymní přezdívkou, chrlí takové potoky žluči, které by však ostatním tváří v tvář do očí neřekli. Před pár lety mne to ještě dokázalo naštvat, nyní si spolu s Adinou Mandlovou říkám, že už se tomu jen směji. Tato kategorie lidí je hodna pouze politování.

A poslední příklad? Senior, který kvůli špatnému parkování probodl holí srdce člověku, kterému se to nelíbilo. Dokážete si jej představit jako malého chlapečka, který nosí děvčátkům sedmikrásky? Já tedy ne…

Herečka Květa Fialová mi kdysi řekla, že v každém z nás se skrývá anděl i ďábel. A je jen na nás, která bytost zvítězí.

Četla jsem nedávno legendu indiánského kmene Čerokí. V duši každého člověka zuří strašný zápas mezi dvěma vlky. První je zlý – je to vlk závisti, nenávisti, vzteku, žárlivosti, sobectví, neurvalosti, sebelítosti, prolhanosti, falše a namyšlenosti. Druhý vlk je dobrý. Je to zvíře lásky, radosti, klidu, naděje, vyrovnanosti, laskavosti, štědrosti, věrnosti, důvěry a soucitu. Který vlk vyhraje? Ten, kterého více krmíme ...