Jel jsem tam se synem a vnučkou. Žena se odhlásila. Má závratě a pohledy do hlubin jí nedělá dobře. Zato nám navařila plno chutného jídla, která já jen sterilizoval. Tentokrát jsme si vybrali krajinu vodopádů, divokých strží a kaňonů, kde si voda, která pramení na vrcholu, razí milióny let cestu skalami. Je to přírodní národní park Slovenský Ráj. Ubytováni jsme byli v útulném penzionu přímo naproti vstupu do Národního parku v apartmánu s kuchyňkou. Také jsme tam poznali jeskyně zařazené do dědictví památek UNESCO. Přidali jsme si ještě mohutný hrad a lesní železnici.

Právě absolvujeme již třetí roklinu lemovanou vodopády a skalními propady. Jdeme vzhůru proti proudu potoka. Syn s vnučkou skáčou z kamene na kámen, aby boty nesmočili. Já jdu přímo. Korytem. Boty mi uschnou. Je to pohodlnější. Musím šetřit na výstup síly. První technická pomůcka na obzoru. První žebřík. Kolmo po něm stoupám. Vzhůru do nebes. Po pravé ruce se řítí vody. Krůpěje vodopádu mi češou pěšinku. Chladí zpocené čelo. Potom stoupáme úzkým kaňonem po latích. Pod námi prázdno. Není čeho se chytit. Po sedmdesátce cítím, že mám problémy s rovnováhou a zřítit se do hlubiny pode mnou by mohl znamenat můj konec. Někdy tuto překážku překonávám po čtyřech. Je to jistější. Jsem rád, že jsme konečně po 3 hodinách obtížného výstupu nahoře. Bliká mi v hlavě: „Teď cesta dolů normální lesní cestou bude jistě brnkačka“.

Přidal jsem do kroku. Těším se na sprchu a segetínský guláš. Ostatním jsem se vzdálil. Cesta se klikatí prudce dolů. Po kilometru dole pod kopcem jsem si uvědomil, že nejdu po značce. Nějak mě to táhlo jednoduše dolů a odbočku vlevo jsem minul. Jako zkušený turista vím, že je pravidlo vrátit se zpět na značení a pokračovat správným směrem. Ozvala se ta potvora. Lenost. To mám opět vystoupat to převýšení? Přece se z lesa nějak vymotám. Zapomněl jsem, že nejsem v Beskydech, ale v divočině. Plné zrádných roklin, kde voda padá kolmo dolů.

Vidím v dálce mezi stromy prosvítat slunce. Dám se tímto směrem. Zvažovala se tam mýtinka, kde pramenil potůček, který se měnil v potok. Půjdu podél něho a on mě vyvede. Cesta kolem něj byla složitá. Plná spadaných stromů, které jsem musel přelézat a klestit si cestu kopřivami. Hmyz mě otravoval. Ujdu několik stovek metrů a slyším rachot padající vody. Stojím nad srázem, kde vody po převisu padají do jícnu skal. Tak tady to nepůjde. Konečně se ozval rozum. Zpět na značku! Hučí mi v hlavě: „Ty idiote líná, už jsi mohl být doma“! Zjišťuji, že mi ubývají síly. Jsem unavený. Také jsem si vzpomněl na nápis na vrcholu doliny. Jak se máme chovat, když potkáme medvěda. „Nedívat se mu do očí a tiše vycouvat“. Klidně se na tomto osamělém místě mohl objevit.

Cesta zpět byla úmorná. Poznal jsem sílu života. Myslíme si, že už nemůžeme, ale není to pravda. Nebezpečí v nás vyburcuje ohromné množství energie, o které nám není známo. Kolena a ruce jsem měl rozškrábané do krve. Popadané stromy jsem neměl sílu přelézat, tak jsem je podlézal. Jako když jsem na vojně cvičil plazení po břiše. Muselo to působit směšně, jak sedmdesátiletý dědek se kroutí pod dřevinami. Nejnebezpečnější byly úlomky větví na spadlých stromech, které byly ostré jako jehly. Chybný krok nebo uklouznutí, tak mě probodly a nikdo by mě tady nenašel. Já pitomec ještě nechal mobil v nabíječce. Tady to přece znám. Je to má oblíbená destinace. Jsem tady přece poosmé. Jenže jsem zapomněl na lenost.

Teprve teď jsem si uvědomil, co jsem způsobil. Co se muselo honit v hlavě mých blízkých, když mě hodiny marně vyhlíželi. Syn nakonec zavolal ženě, která mu sdělila, že mé zmizení má nahlásit horské službě. On tam zavolal. Vyptávali se ho, jak vypadám, kde jsme se naposled rozešli a další údaje. „Rozjedeme pátrání v bočních roklinách (ty hlavní jsou zpřístupněné) tam lidé většinou zabloudí“. Chybělo ještě 20 minut do zahájení akce, když jsem se objevil. Výjezd byl odvolán. 

Celý život jsem se snažil nebýt líný. Jenže tentokrát lenost mě přeprala. Beru si to i ve vyšším věku jako poučení a jedu dál.