Pavlovovi psi a spol.

Můj svět Zdraví

Pavlovovi psi a spol.

Datum: 5. 10. 2024

Diskuze: 10

Ilustrační foto: Pixabay

My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i opečovávané - o těch zanedbávaných nemluvě - součástky našeho organismu, musíme občas počítat s nějakou tou nepříjemností, jako je například návštěva ordinace zubního lékaře.

Tu si sadista/ka ve zdravotnickém mundúru jen tak šťourne kovovým háčkem, tu si vrtne kvílící vrtačkou, pobetonuje, vy vypláznete od tisícovky vejš a jdete si po svém. Jenže! Dochází i k daleko horším eventualitám, jako je eliminace vašeho zubu z doposud soudržného kolektivu zuby-dáseň-dutina ústní, a to je pak úplně jiná liga.

Podobnou, navíc dvojnásobnou torturu jsem byla nucena absolvovat minulý měsíc a co víc, v dásni jsem měla extravagantní vyšívaný vzorek, nitě trčely jak bodliny nasraného ježka, v důsledku čehož jsem deset dní slintala jako Pavlovův pes. Utěšovala jsem se, že vystříhat mě z výšivky už nebude nic děsného, ale stejně jsem měla cestou do ordinace secvaklé půlky jako novic v klášterní ložnici…

Normálně to v čekárně odsejpá, asi aby si pacienti nevyměňovali zkušenosti, nebo co, ale tentokrát se cosi zadrhlo a seděla jsem na nepohodlné židli už skoro hodinu a půl a furt nic. Pomalu se trousili pacienti, co měli jít na řadu hned po mě, pak dlouho po mě a myslím i ti, co byli na zítra ráno. A tehdy jsem si všimla rozdílu mezi čekárnou u zubaře a čekáren jiných lékařských oborů.

Zatímco vedle na ušní-nosní-krční probíhal duel otec dítěte vs zaneprázdněná starší dáma (řvali na sebe jako by stáli na protilehlých březích Labe – (že by ušní? Krční stopro ne), kdo že koho předbíhá, u nás, na dentální frontě byl klid. Aby se uvolnilo napětí gradující každou minutou zpoždění, rozproudil se mezi námi hovor, co koho čeká, případně, co prodělal a se svou zalátanou dásní jsem byla něco jako místní celebrita. Litovali jsme se navzájem, radili si a zdvořile si dávali přednost: První je tady paní, ukazovala na mě lehce opocená, pobledle vypadající třicátnice, která sežmolila standardní dámský kapesníček do kuličky o průměru 2 centimetry. A pak vy, ne? optala se plešatého seladona s oteklou tváří a očima, podmalovanýma beze vší pochybnosti bolestně probdělou nocí. Muž decentně pokýval hlavou, ale ihned zdvořile zahuhňal, že jestli dáma spěchá, tak jí pustí. Situace jinde zcela netypická, řekla bych.

Když se konečně otevřely dveře ordinace a zjevila se sestra, všichni přítomní se kapánek přikrčili a upřeli doširoka rozevřené oči na příchozí všemocnou bytost.

Dozvěděli jsme se, že nastaly komplikace a tudíž zpoždění, ale že již byla přivolána výpomoc. "Kdo jde na ty stehy? Polkla jsem (Pavlov) a zvedla ruku. Tak pojďte, vyndáme to. Posaďte se do křesla, paní doktorka je tu hned, už se myje.

Personálu evidentně teklo do bot opravdu hodně, protože přivolaná posila byla lékařka v tak vysokém stupni těhotenství, že jsem pocítila nutkání uvolnit jí své místo na křesle. Zatímco mudr chrastila instrumenty a studovala moji kartu, sledovala jsem podezíravě, jestli už nejeví nějaké příznaky nastávajícího porodu - břicho měla větší než Trautenberk. Ale ne, jen jsem chvíli měla jejího potomka na klíně, ale jelikož byl ještě v obalu, tak mě ani nepočůral, ani nepoblinkal a bodliny byly venku cobydup.

Takřka tanečním krokem jsem opustila ordinaci, žoviálně jsem mrkla na pobledlý hlouček v čekárně, pozdravila a šťastná jako blecha jsem odhopsala na autobus.

Zastávka se hemžila blíže neurčitelným počtem malých dětí ve věku zhruba 3 – 6 let, neuvěřitelně rychle kmitaly sem tam a pištěly jako hejno laboratorních myší. Všechny děti patřily dvojici mladých otců, kteří klábosili o fotbale a rozhodně se nestresovali, jak by činily v blízkosti silnice na jejich místě matky. Ne, že by nechali děti bez dozoru, to vůbec ne, jen to brali jaksi uvolněněji a musím říct, že rozumněji. Když přijel autobus, děti vzaly dveře ztečí (mrskly sebou jen dvě, brečelo jen jedno), a posedaly na pětku vzadu. Tatíci se uvelebili před ně a když se autobus rozjel, projevil jeden z nich starost, jestli mají všechno – jako všechny děti a tak. Druhý opáčil, že děti jsou komplet. První, asi skeptik, hodil do placu doplňující dotaz, jestli tedy třeba nějaká čepice nezůstala na lavičce. Druhý rozšafně opáčil, že Petříkovu čepici ztratili už cestou sem, takže počítá, že jí někde potkají, až vystoupí z autobusu. Rozhodně jí tedy nemohli nechat na lavičce. Obdivuhodný kliďas.

Když jsem vystupovala, řítila se v protisměru sanitka s blikajícími majáčky a zběsile vyjící sirénou – že už by se na svět drala malá dentální záloha?

| Můj příběh | zdraví | zuby

Autor: Iveta Markusová

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

10 komentářů

Soňa Prachfeldová 9.10.2024 18:51

Pěkné, humorné, jen kdybych nemusela k tomu zubaři, tedy zubařce.

Alena Tollarová 6.10.2024 09:01

Paní Iveto, Vy mě bavíte!!! Těším se na další příhody :)

Iveta Markusová 5.10.2024 19:43

Všem moc děkuji za přízeň!!

Jiří Dostal 5.10.2024 19:34

:-) Je pěkné vyřídilkou psát, aspoň pustí ke slovu... :-)

Oldřich Čepelka 5.10.2024 17:02

Iveto! Že jsem četl stovky článků od dam všeho věku, ale tahle humorně podaná příhoda mě dosud minula. Píšete skvěle, je to moc příjemný, inteligentní a takový nonšalantní humor, že si to čtu podruhé. Tak dlouho jsem se už dlouho nepobavil z pouhého textu. jdu okmažitě heldat, jestli jste tu ejště něco zveřejnila. A je to tak výborné, že to lidé naleznou i na velmi čtené a celostátní Drbně - https://liberecka.drbna.cz/o-projektu.html, úplně vpravo dole (jen dnes asi).

Zuzana Pivcová 5.10.2024 16:51

Naši školu navštěvoval zu ař dvakrát za školní rok a volal si k sobě do vyhrazeného kabinetu žáky podle abecedy. Zatímco pro některé spolužáky touto vstupní prohlídkou péče nejméně na další půlrok skončila, já jsem přicházela do třídy s lístkem s termíny příštího ošetření. Měla jsem ve školním věku velkou kazivost, takže mě čekalo pokaždé "vrtání" několika zubů. Při pomyšlení na tehdejší tvrdé drsné vrtačky je mi úzko ještě dnes.

Eva Mužíková 5.10.2024 14:10

Také mně článek zaujal a i pobavil. Na zubaře v mem dětství raději nevzpomínám, ta vrtačka na šlapací pohon byla důvodem, ze jsem návštěvy odkládala a bohužel to odskákaly dvě stoličky. Už je nikdo zachránit nedokázal. Od té doby až dodnes všechny ostatni zuby zůstaly.

Jana Kollinová 5.10.2024 11:29

Pobavila jsem se a pobavila bych se mnohem víc, kdybych nebyla před rozsáhlým zubním zákrokem, a to nejen co se počtu zubů týká, ale i dopadem do mého hubeného seniorského konta.

Daniela Řeřichová 5.10.2024 11:25

Přesné. Tleskám. Pamatuji si na stresující školní návštěvy u zubaře. Teď už je to jiné, neteř má stomatologickou ordinaci a v čekárně velká TV s hezkými pořady z přírody odpoutá pozornost...

Zuzana Zajícová 5.10.2024 09:55

Článek podle mého gusta. Jedu vlakem a směju se, jen mi malinko trne, že se budu muset objednat k zubařce. Sice jen na preventivní prohlídku, ale vždycky se něco najde.