Zrovna se mnou, pětatřicetiletým bouřlivákem, který si nevázaně užívá života a který to na svou o deset let starší kolegyni před časem taky zlehka zkusil. Spíš „ze sportu,“ s úspěchem jsem tehdy moc nepočítal, však jsem taky hned dostal košem a šel o dům dál. Ale možná právě díky tomuhle mému pokusu a jejímu neuraženému odmítnutí mezi námi vznikl takový zvláštní vztah. Kamarádství, ve kterém jsem si já dobíral její nepřístupnost a ona moje věčné proutnictví. Dokázali jsme se spolu zvesela pošťouchnout, abychom si spravili náladu, když nás třeba naštval šéf, ale uměli jsme si i navzájem pomoct a stát jeden za druhým, pokud se objevil nějaký problém.

„Tak jo, Miri, pro tebe si udělám čas vždycky, teda jestli mi dáš přednost před manželem. Co třeba zejtra po práci?“

Vděčně kývla, rychle se sebrala a odešla. Už nějaký čas jsem postrádal její suchý věcný humor, připadala mi zamlklá, jakoby bez života. Nevěděl jsem, co mám od zítřejšího setkání čekat.

Další den byl plný práce, ráno jsme se stačili jen krátce pozdravit, když jsme na sebe náhodou narazili v kuchyňce při vaření kávy. V pět hodin jsem se pro ni stavil a vyrazili jsme.

Usedli jsme proti sobě na široké lavice v zadní místnosti bez oken, osvětlené jen slabou září malých lampiček na stěnách. Schovali jsme se do posledního odděleného boxu a objednali si dvoudecky červeného vína. Brebentila jak malá holčička o všem možném, skoro mě ani nepustila ke slovu. Poznal jsem, že se přemáhá, že její veselí je strojené. Jako by se bála začít hovořit o tom, proč mě sem vytáhla. Vypadla z role, kterou obvykle hrála v našem zvláštním kamarádství, a já najednou nevěděl, co s tím.

„Mirko, co se děje, stalo se něco?“ rozčísnul jsem proud jejích slov a skočil jí do řeči s naléhavou otázkou.

Zmlkla. Upřela na mě oči, pod jejichž hladinou veselí jsem zahlédl na dně smutek. Dlouze se napila vína a odložila prázdnou sklenku: „Objednej ještě po dvojce a pak ti to řeknu.“

I já vypadl ze svého partu a otevřel noty, dle nichž jsem byl zvyklý hrát ženám vábivé tóny. Na moment jsem zapomněl na její dávné odmítnutí, přesedl si na druhou lavici, abych jí byl blíž a položil jí ruku na ruku.

„Miluju svého manžela a nechci mu ublížit, nevím, co mám dělat,“ řekla smutně, ale ruku neodtáhla.

Stále jsem uvažoval podle svých not a nedokázal si její reakci vysvětlit. Kdyby mě chtěla, tohle by neřekla. Kdyby nechtěla, nevylákala by mě sem a teď by se odtáhla. A tak jsem to zkusil: „Ale vždyť tvůj manžel se nic nedozví, pojď ke mně blíž.“

Až teď si odsedla a znova se mi podívala do očí: „Jirko, ty mi vůbec nerozumíš, nevytáhla jsem tě sem proto, abych si s tebou něco začala. Já mám svého manžela opravdu ráda, jenom se strašně bojím, že…“

Nerozuměl jsem tomu, naštvalo mě to, neudržel jsem se a odsek jí: „No, když ho tak miluješ, tak mi tu nebreč na rameni a běž to vykládat jemu.“

„Jo, ale to bych mu taky musela říct i to druhý!“

„Co druhý, Miri? Ježíšmarjá promiň, že jsem po tobě… na tebe vyjel.“ Pokusil jsem se to napravit daleko jemnějším tónem. Rázem mi došlo, že je u ní asi něco strašně špatně, zastyděl jsem se a strašně rád bych vzal svá slova zpátky. Ale nešlo to, co jednou vypustíš z úst, to nedostaneš zpět ani dvěma páry koní.

„No to, že nejspíš umřu, mám zhoubnej nádor. Objevili mi ho na mamografu a teď potvrdili při dalším vyšetření. Pochop, Jirko, že mu to nemůžu říct, vždyť by se kvůli mně utrápil. A nelituj mě, prosím tebe, to fakt zrovna teď nepotřebuju.“

„Cože?“ Byl jsem v šoku. Neuměl jsem pochopit, že by tahle moje vždycky tak sebejistá kamarádka mohla najednou nebýt. A už vůbec jsem nechápal, proč víc než vlastní zdravotní stav ji trápí, že tím raní někoho jiného.

V mžiku jsem zahodil své svůdcovské noty a snažil se začít řešit neřešitelné: „Mirko, to je šílený, jakou máš šanci?“

„Já nevím, v tomhle doktorům moc nevěřím, oni se snaží často člověka chlácholit. Proboha, nedovedu si představit, co s manželem bude, jestli to nepřežiju.“

Trochu jsem Mirčina manžela znal a věděl, že je to chlap, na kterého je spolehnutí a který se jen tak nedá. Bylo mi jasné, že ji teď musím přesvědčit: „Mirko, ty mu to prostě musíš říct. Tady jde především o tebe a jedině, když to bude vědět, tak ti bude moct pomáhat, než se z toho dostaneš. On je něco jako tvoje druhá polovina a jestli mu to neřekneš ty, povím mu to sám.“

„Ty bys mi vážně udělal takovej podraz? Myslela jsem si o tobě, že seš kamarád,“ vylítla po mě vyděšeně.

„Ale, kdepak, neřeknu,“ pokusil jsem se trochu odlehčit situaci. „To byl jen blbej fór, jenom jsem tě chtěl vyhecovat, promiň. Ale jedno je jasný, Mirko, zapiš si za uši, že do tebe budu každej den hučet tak dlouho, dokud to neuděláš sama. Bude pro vás pro oba lepší, když na to budete dva. A nakonec to dobře dopadne, tomu věř, vidím to na tobě, my mizerové máme rentgenové oči.“

Mirka jen smutně pokývala hlavou, dopili jsme a rozloučili se.

Váhala, byla nalomená. Energie, kterou jsem se jí svou rozhodností a hrubším humorem pokusil dodat ve chvíli, když mi došlo, oč kráčí, ji kupodivu nabudila. Dodala jí impuls k přemýšlení a k boji nejen se svou nemocí. Ještě téhož večera měla s manželem dlouhý rozhovor.

Zato mě přepadla smutná nálada. Stále jsem si trochu vyčítal, že jsem po ní na začátku podvečera tak nešťastně vyjel, ale daleko víc mě trápilo, že by mohla zemřít. Ženská, se kterou jsem sice nikdy nic neměl, ale kterou jsem měl kupodivu možná radši, než všechny své dosavadní postelové lásky. Nemohl jsem usnout a až po půlnoci mi trochu zvedla náladu esemaska: „Jirko, měl jsi pravdu, celé jsem to manželovi vyklopila a je to tak asi lepší. Díky moc, M.“

***

Tenhle osudový rozhovor proběhl zhruba před osmi léty. Mirka si s podporou svého manžela prošla zdlouhavou a náročnou léčbou, při které přišla o velkou část levého ňadra. Uzdravila se, časem podstoupila plastickou operaci a na moje občasné popíchnutí odpovídá se smíchem: „Neukážu, ale věř mi, že ten rozdíl nepozná ani můj manžel.“

Zhruba před týdnem byla na pravidelné kontrole a jak manželovi, tak i mně se pochlubila zprávou, na jejímž konci bylo napsáno: „Bez nálezu.“ S razítkem a s nečitelným doktorským podpisem.