Já patřím do druhé skupiny. Autu se nevyhýbám, nicméně toto vozidlo využívám jen jako spolujezdec. Zato prostředky pražské veřejné hromadné dopravy jezdím denně a vlaky dvakrát za týden. 

Cestující se v interiéru vozů určených pro veřejnou přepravu zabývají lecčíms, od šťourání se v noce přes různé úpravy na vlastním těle, miliskování se s partnerkou, procvičování si svalstva až po hlasité hovory. Na téma, s čím se jeden v tomto prostoru může potkat, by se dala napsat kniha, myslím, že velmi úspěšná a čtivá. Některé situace jsou k pousmání, k zasmání i k chechtotu, jiné vzbuzují smutek, údiv, odhodlání, další obdiv, soucit, nevěřícnost, znechucení. Poslední dobou pozoruji vzrůstající nevoli při telefonování. Kvůli hlasitým odpovědím tomu, kdo je na druhé straně, se ostatní cestující dozvídají detaily příprav na mejdan, stížnosti na hnusné chování kamaráda, nevěřícný popis postelových dovedností toho, s kým dotyčná včera strávila noc. Je až s podivem, kolik osob nevnímá, že jejich hlasitý hovor obtěžuje ostatní. Snad provozovatelé veřejné dopravy do povinností cestujících zařadí i zákaz telefonování. S výjimkou, kdy dotyčný bude prostřednictvím telefonu zachraňovat život. Protože okřikovat telefonující z pozice cestujícího se nevyplácí. Nevrlé, opovržlivé až hrubé reakce nejsou výjimkou.

I když se o tom příliš nemluví, negativně jsou vnímány matky s kočárky, které se často neurvale tlačí do dveří, a to doslova hlavanehlava. Nikde není psáno, že mají přednost. Zažila jsem v narvaném autubusu pět kočárků. Lidé měli potíže vystoupit, protože dveře byly zatarasené právě jedním z nich. Neměl by v podobném případě zasáhnout řidič? Kdesi jsem četla, že dle přepravního řádu může být v autobuse pouze jeden kočárek. Například na stránkách Dopravního podniku hlavního města Prahy se praví: "Řidič nebo jiná pověřená osoba může z důvodu okamžité přepravní situace (vozidlo je plně obsazeno nebo je vyhrazená plošina již obsazená jiným dětským kočárkem nebo vozíkem pro invalidy nebo jízdním kolem) přepravu dětského kočárku odmítnout." Takže pokud se matky na sociálních sítích rozčilují, že nebyly vpuštěny do autobusu, i když tam podle nich vedle kočárku bylo místo, nejsou v právu. Právo stojí na straně řidiče. Přitom nejde o nic jiného než o dodržování pravidel, bezpečnost a vzájemnou ohleduplnost. Jenže to je vlastnost, která se nějak z lidské povahy vytrácí.

V poslední době jsem se setkala se třemi různými situacemi. Bez studentů a žáků jsou v letních měsících pražské autobusy a tramvaje volnější. Díky tomu, že nastupuje a vystupuje méně osob, nenabírá řidič zpoždění. A stává se, že po příjezdu do zastávky řidič hned neodjede. Nedávno k čekajícímu řidiči z útrob autobusu přišla nervózní paní a bez oslovení směrem k řidiči arogantně vyhrkla: "Můžete už odjet? Kvůli vám mi ujede autobus." Řidič se pootočil a prohodil: "Pojedu za minutu, čekám na čas podle jízdního řádu." Pohled oné paní by mohl vraždit. Pán sedící nedaleko stručně sdělil: "Paní, kdyby odjel, mohl by jiný cestující, který počítá s hodinou odjezdu, ostrouhat. Měla jste jet o spoj dříve, nemusela byste vyšilovat." Řidič nepodlehl a jízdní řád dodržel. Paní naštvaně na další zastávce vystoupila. 

Před jízdou vlakem je možné si místo rezervovat. V Praze na hlavním nádraží nastoupily dvě zamračené ženy s objemnými kufry, které chtěly ponechat v uličce. Když zjistily, že se další cestující neprotáhnou, začaly lamentovat: "A kam si máme ty kufry jako dát? Nahoru je nedostaneme." Upozornila jsem, že na začátku vagónu jsou vymezené odkládací plochy. Kufry tam skončily. Ženy si vybraly sedadla a po usazení jedna pověděla: "Máme sice místenky jinde, ale tady je to lepši, nemyslíš?" Odhadovala jsem, jak se bude situace dál vyvíjet. Jak jsem předpokládala, jen co se ženy usadily, přišli mladí chlapec a dívka a s omluvou ženy upozornili, že na jimi obsazená místa mají rezervaci. S kyselými obličeji se ženy zvedly a když mladík zjistil, že mají místenky jinam, zeptal se, proč si na svá místa nesedly rovnou. "No, nechtělo se nám, tak se snad toho tolik nestalo, ne?" A omluva? Ano, nebo ne? Bé je správně!

Do motoráčku s mnoha zastávkami nastoupila rozzlobená paní. Diskutovala s průvodčím, velmi, velmi trpělivým. Snažil se jí vysvětlit, že ve vlaku na této trase jsou pro jízdní kola místa vyhrazená a že doporučuje při koupi jízdenky zakoupit i místenku pro kolo. Mohlo by se totiž stát, že vlak bude plný a pro další kolo nebude místo. Zdůrazňoval zejména bezpečnost cestujících. "Jenže já zítra potřebuji jet jen dvě stanice, místenku pro kolo nemám, sestra je nemocná a já jí pojedu uklidit. Tak snad se jedno kolo do vlaku vejde, ne? Třeba do uličky, když bude obsazeno. Je to bordel, člověk se ničeho nedomůže." Klobuk dolů před průvodčím, opakovaně paní, která svoji nespokojenost omílala až do svého cílového místa, vysvětloval. Když vlak zastavil, jeden naštvaný cestující do otevřených dveří vykřikl: "Pani, když chcete s sebou vzít kolo, tak dělejte to, co vám průvodčí radí a nevotravujte svejma řečma nás ostatní! Nikoho tady nezajímá, proč a kam jedete."

Už slyším hlasy: proboha, to je zbytečné kritiky! Omyl, není, jsou to jen nechtěné postřehy z cestování. Člověk by musel být hluchý a slepý, aby neviděl a neslyšel. Je to jen malé postesknutí, že někdy lidem chybí podřízení se pravidlům a selský rozum. Proti lidem, kteří se chovají ve stylu - mám na to právo! - stojí většina se smyslem pro klidné a bezpečné cestování. Je možné, že vzrůstající agresivita ve společnosti se odráží i v osobním životě a někteří jedinci si svoji frustraci vybíjejí mezi cestujícími v hromadné dopravě. Vypadá to, že  stále více lidí nezná význam slova "slušnost". Velmi ráda bych se mýlila.