Po chvíli jsem ale dospěla k závěru, že můj život byl a je vlastně samá náhoda a že většina mých představ, tužeb, plánů vždycky dopadla nějak jinak.

Rozum jsem brala – asi jako většina z nás – v 60. a následujících letech, takže splnění nějaké naší touhy nezáviselo úplně na nás. Mohli jsme si přát cokoliv, ale realizace našich tužeb byla omezená „shora“.

Moje touhy a přání byly skromné, třeba v roce 1968 jsem nesmírně toužila po školní aktovce do ruky, nikoliv potupné na záda, která byla přeci pro mrňata a ne pro velké šesťáky! Vysněnou aktovku jsem dostala v polovině srpna, mohla jsem si jí dokonce sama vybrat v obchodě! Hýčkala jsem si jí, dokonce jsem s ní i spala. A pak přišel 21. srpen 1968 a i moje dětské vnímání pochopilo, že je něco špatně. Kupodivu mi bylo celkem jedno, že otec – vojenský lékař – byl několik měsíců pryč, že nám nad hlavou létala letadla, největší strach jsem měla o tu novou aktovku. Po skončení její životnosti jsem jí ještě spousty let schovávala, vyhodila jsem jí snad po dvaceti letech, byl pro mě tak trochu symbolem roku 1968…

Dalším zásahem osudu byly moje "volby" škol a vzdělání. Ve třetí třídě soudružka učitelka navrhla rodičům, ať mě přihlásí do ZDŠ s rozšířenou výukou jazyků. Což učinili a musím přiznat, že si na nějaké dojmy z toho vůbec nepamatuju, prostě jsem to vzala jako fakt. Dnes jsem jim vděčná, protože kromě ruštiny jsme od 5. třídy měli angličtinu a pak ještě němčinu.

Dalším milníkem, který se vyvíjel přesně pod hesla „míní – mění“ byla volba střední školy. Trvala jsem na tom, že chci na Střední pedagogickou školu a být učitelka v mateřské škole. Třídní učitelka ZDŠ ale doporučila rodičům zkusit gymnázium, takže další čtyři roky jsem strávila tam, včetně výuky dalšího jazyka - latiny.

Také poslední stupeň vzdělání opět vvýrazně ovlivnila náhoda a nikoliv jen moje vůle nebo přání. Protože jsem někdy od 14 let vedla pionýrské oddíly a také učila plavat děti, chtěla jsem v pedagogické orientaci pokračovat. Ale zároveň jsem si chtěla vyzkoušet samostatný „dospělý“ život. Problém tehdy tkvěl v tom, že bych se musela přihlásit na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, protože se přihlíželo ke „spádovosti“. (To mi dnes připomíná zápisy dětí do mateřských i základních škol v Praze…). Hledala jsem tedy něco, nějaký podobný obor, kde hlavně bude co nejméně matematiky, fyziky a podobných mě nepřátelských věd na jiné vysoké škole a zároveň nebude dostupný v jižních Čechách..

Našla jsem, na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A opět další životní náhoda – pro každý obor bylo stanoveno tzv. směrné číslo, kolik uchazečů z kterého kraje může být přijato na ten který obor, což platilo celostátně na všechny školy a obory… A z jižních Čech jsme se hlásili tři a přijati měli být dva. A ten třetí se na přijímací řízení nedostavil – takže jsem se na podzim přestěhovala do Prahy a už tady zůstala.

V té době jsem měla samozřejmě obrovskou – pubertální – lásku, leč jeden spolužák z naší skupiny se rozhodl mi ho vyhnat z mysli i srdce. 7. listopadu jsme šli s dalšími spolužáky na Pražský Hrad sledovat ohňostroj k výročí VŘSR. Po skončení ostatní odešli a zůstali jsme sami dva a onen mladík se ke mně obrátil a pronesl jen jednu větu: „Vezmeš si mě za muže?“ Konsternována jsem přikývla… a strávili jsme spolu celý život, dokud manžel v roce 2021 nezemřel.

Další roky přinášely další drobné i větší náhody, kdy jsem něco mínila a stejně bylo všechno jinak, naopak, otočené nohama vzůru apod. Na začátku 90. let mi život mi hodně změnil, na jednu stranu obohatil, na druhou dost vzal, jeden oběd v menze.

Přisedla jsem si s tácem s obědem k jednomu kolegovi, kterého jsem znala velmi zběžně jen od vidění, a zapovídali jsme se. Zmínil se, že pojede jako vedoucí na dětský tábor a protože i já jsem tohle provozovala před mateřstvím, měli jsme si co říct. Nakonec se mě zeptal, jestli bych nechtěla jet s ním – a samozřejmě dalšími – na podnikový tábor nějaké pražské firmy. Dokonce jsem přesvědčila i manžela, že dětem to prospěje a tak jsme jeli. Třikrát jsme byli v rekreačním středisku té firmy, ale vzhledem k turbulenci doby firma zanikla a rekreační středisko koupil nějaký soukromník.

Bylo nám líto rozpustit bezvadnou partu jak dětí, tak dospělých, a proto jsme další rok po mnohaměsíční přípravě zorganizovali vlastní tábor pod hlavičkou našeho nově založeného občanského sdružení. A kdo že to všechno organizoval? Tu zábavnější část, program, hry apod. vymýšleli dva kamarádi a zbytek – tj. veškerá organizace od všech možných povolení přes psaní žádostí o dotace a jejich následné vyúčtování k zajištění stravování formou jak vlastního vaření, tak dovozu ze školní jídelny v nejbližším městečku až po výběr prohlášení o bezinfekčnosti a roli zdravotníka a spoustu dalších rolí a funkcí jsem zastávala já. Se zpětným hodnocením musím zkonstatovat, že zase jsem něco mínila – chtěla, ale skutečnost byla diametrálně odlišná.

Přesto naše spolupráce vydržela léta a přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhodla z rozjetého vlaku vystoupit, přišel další moment „míní – mění“. Těšila jsem se na poklidné léto na chalupě, ale opět jeden kolega při obědě jen tak pronesl, že mu vypadl vedoucí na tábor a na poslední chvíli že nemůže nikoho sehnat… Jak to dopadlo? Samozřejmě, několik dalších let jsem se účastnila opět letních, zimních, jarních i podzimních táborů.

A takto bych mohla pokračovat ještě několik dalších stránek, protože pokaždé se najde nějaké Člověk míní, život mění.

Celý můj život byl, je a doufám, že ještě bude i dál samá náhoda, protože slovy klasika „Život je jen náhoda“.