Zkrátka i nejkrásnější krasavice a nejvíc urostlý svalovec přeměňují saláty a bifteky, vodu i iontové nápoje na stejnou hmotu a tekutinu, jako bezdomovec a uklízečka krabicák a buřta s cibulí. V tom jsme si všichni rovni.

To jsem si myslela. Jenže kdysi na počátku mé kariéry sborové zpěvačky při dlouhé cestě autobusem na festival ve Španělsku jsem přišla na to, že jsou mezi námi rozdíly. Ne tak ve výsledných produktech, jako v časových intervalech.

Každá cesta autobusem přináší různá úskalí. Oteklé nohy, bolavá záda, však to znáte. Ovšem jak se tehdy ukázalo při naší cestě přes Německo, Francii a Španělsko, zkouškou ohněm, bobříkem odříkání a testem pevnosti všech svěračů se stala právě potřeba vypouštění tělesných tekutin, a peristaltika.

Při bedlivém prozkoumání osazenstva autobusu jsem zjistila, že lidstvo se dělí do několika skupin. Zde jsou výsledky mého tehdejšího a dodnes platného vědeckého bádání:

První skupina - jedinci z této skupiny na záchod nechodí. Tedy chodí, ale nikdy nebyli přistiženi, a na přímý dotaz přiznají návštěvu toalety ráno a večer. Setrvají na oné místnosti několik mikrosekund a okamžitě se věnují jiné mnohem zajímavější činnosti.

Skupina druhá - na záchod chodí málo. Příslušníci z téhle skupiny byli na záchodě spatřeni, ovšem pouze jednou za čas, a vědecký badatel je mohl snadno přehlédnout, jsa zavřen v záchodové kabince.

Třetí skupina - ta je na záchodě často, využívá každé příležitosti, a záchody má zmapované po celé Evropské unii.

Skupina čtvrtá - na záchodě prakticky bydlí.

V našem autobusu byli zástupci všech zmíněných skupin. Do první skupiny jsem s jistotou zařadila pouze jediného cestovatele, ve skupině druhé jich bylo trochu víc, nejvíc jich bylo ve skupině třetí, a několik chudáků pak ve skupině čtvrté.

Já sama jsem ve třetí skupině. Hrdinně jsem snášela útrapy plného močového měchýře a obsah vždycky statečně dovezla na místo určené, na rozdíl od příslušníků skupiny čtvrté. Ti se střídali na autobusovém pidi záchůdku, kde se dveře prakticky netrhly. Zpočátku to měli zakázané, prý je kapacita omezená, jenže v autobusu hrozila občanská neposlušnost, nebojím se říct, lidové povstání několika ke všemu odhodlaných jedinců.

On by to zase s tím vyměšováním nebyl až takový problém, kdyby vedoucím zájezdu nebyl právě ten jediný příslušník první skupiny. V mých očích hrdina, něco jako František z Assisi, leč bez Františkova pochopení pro utrpení druhých. Tak jako já nemůžu pochopit jeho nepotřebu, tak on zákonitě nemůže pochopit mou potřebu. A zde je kámen úrazu.  Intervaly mezi jednotlivými zastávkami byly pro většinu neúnosně dlouhé, pro našeho hrdinu zastávky  naprosto zbytečné. Statečně jsem celou cestu trpěla a svěrače, naštěstí plně funkční, držely na sto procent.

Ovšem uprostřed Francie mě zradila peristaltika. Nedalo se nic dělat. Pokud jsem si nechtěla utrhnout ostudu, musela jsem prostě spočinout v záchodové kabině o několik chvil déle, než se slušelo na vycepovanou účastnici zájezdu. Jelikož byla pauza pouze patnáctiminutová a do kabiny jsem se propracovala jako jedna z posledních, stalo se nevyhnutelné. Do autobusu jsem nastoupila jako poslední! A byl malér. Do té doby zcela nenápadná  sborová zpěvačka a členka autobusového osazenstva se rázem stala středem pozornosti. Byla to ode mě naprosto neomluvitelná troufalost zdržet odjezd ostatních členů zájezdu o pět minut! Dlouho jsem se z toho strašného prohřešku nemohla vzpamatovat, a po celý zbytek cesty jsem omezovala pití i konzumaci na minimum. Co když bude účast na příštím zájezdu podmíněná četností návštěvy hajzlíků? No? Jak vysvětlím svým ubohým střívkům, že si nemohou dělat, co chtějí?

Naštěstí nebyly příští zájezdy podmíněny množstvím záchodových návštěv, a tato raná vzpomínka na můj první zájezd se smíšeným sborem se stala jen příběhem. Pro budoucí generace ovšem zůstalo vědecké zařazení  lidstva do čtyř základních skupin dle četnosti  pobytu na záchodě.