Včerejší probdělou noc jsem na dnešek dohnala a je mi fajn. Protáhnu ruce, nohy, zakroutím hlavou, obléknu se a fičím na návštěvu lékařky. Výsledky jsou v pořádku, můj sjögrenův syndrom zkrocený medikamenty zkrotle skučí někde v posledním koutě a já jásám. Přijdu zvesela domů a ve dveřích mě vítá manžel, který můj příchod sledoval z balkónu. Kdybys měla kolem krku bílý šátek, byla bys jako trikolóra, hlásá. Spolkla jsem jeho návnadu i s navijákem, sjela pohledem džíny a modrou bundu a vítězně hlásím, vždyť nemám nic červeného. A co ta hlava? Směje se barvě, kterou mi ovšem sám vlastnoručně včera odborně nanesl na vlasy. ♥

V našem Podřipském muzeu máme výstavu Obojživelníci Českého středohoří a tu bych ráda viděla. Venku je pravé aprílové počasí, mraky se honí a vítr fičí a to je správná chvíle pobýt v tichu muzejních prostor. Vydala jsem se do města a cestou mě poblíž školy zastavil houf děvčat. Můžeme se vás na něco zeptat? Jak jezdíte nebo jste jezdila do práce? Nejezdila, chodila jsem pěšky, zrovna jako teď. Holky se smějí a ze štůsku barevných kartiček vybírají a na batoh mi lepí zeleného smějícího se smajlíka.

Jdu dál a vzpomněla jsem si na moje včerejší řádění u skříně. Za pomoci uragánu jsem před ní vytvořila Říp z odložených svršků. To je ovšem pokyn pro to, že prázdná místa budou potřebovat doplnit. "Náhodou" jsem zrovna šla kolem obchůdku, který pro sebe nazývám "butik u Niny". Povyprávěla jsem si s prodavačkou a během chvíle si vybrala světlé kalhoty a dvě pestrobarevné halenky z příjemného materiálu.

Teď mě čeká muzeum. Narazila jsem na zavřené dveře a když už jsem se obracela k odchodu, všimla jsem teprve cedulky - zvoňte. Dveře se otevřely a už jsem stoupala po schodech budovy Podřipského muzea. Ne že bych tam nikdy nebyla, to tedy ne. Ale už je to přece jen nějaká doba. V místnosti s pokladnou jsem shodila ze zad batůžek a naučeným pohybem se chystám rozepnout zip na kapsičce s hrstí drobných, abych zaplatila vstupné. V tu chvíli jsem ztuhla, protože kapsička prostě nebyla. Hodila jsem si totiž na záda jiný batoh ... ještě že nosím v obalu s mobilním telefonem pohotovostní bankovku. Už poněkolikáté se mi to vyplatilo.

Telefon jsem ani neukládala, protože na začátku prohlídky se pouští veliký mechanický Říp, vyrobený podle dobové pohlednice ze začátku 20. století ze stavebnice merkur. Autor pohlednice měl bujnou fantazii a nastínil jeho představu, jak by Říp mohl v budoucnosti vypadat. Mašinka houkala, vesele objížděla Říp a já jsem stála a točila video. Sama samotinká jsem si pomalu prošla muzeem a dívala se proti proudu času. V Českém středohoří znám Doerrelovu vyhlídku na Labe, kde stojí, že pan Doerrel byl malíř  Českého středohoří. Byla jsem tam naposledy letos v březnu. Teprve teď stojím a na vlastní oči si prohlížím obraz, který namaloval. Zajímavé fotografie obojživelníků Českého středohoří s průvodními texty autorů Jany Doležalové a Romana Vlčka mě nezklamaly. Takového mloka bych někdy chtěla vidět. Nebo aspoň žábu. Čolky jsem v dětství měla za kamarády a nosila jsem si je ve sklenici z potoka Modla domů. Dělala jsem jim na zahradě v záhonech mezi kytkami jezírka. Moc se jim tam asi nelíbilo, protože v noci vždycky utekli a ráno bylo jezírko prázdné.

Vracela jsem se domů kolem kostela a přes park a na sídlišti u paneláků seděli dva zajíci. Není to pro mě žádná novinka, zajíci žijí na polích za městem a na trávnících mezi domy se pasou docela často. Psi na vodítkách je vůbec nevzrušují a ani jsem neviděla, že by nějaký sídlištní hafík měl snahu se za zajícem rozběhnout. Foťák jsem měla v kapse a udělala jsem si malý zaječí fotolov.  Zkrátka seniorský den jako malovaný.

Přišla jsem domů a chci manželovi přehrát video mechanického Řípu. Vytáhnu mobil, nalistuji ve fotkách video a krabatím obličej. Natočila jsem svoje nohy, houkání vláčku a to je tak všechno. Mám černý puntík. Budu muset do muzea zajít znovu. ☺☺☺