„Psaní mě baví, uklidňuje, dává energii. Ale není to to jediné, čemu se věnuji. Na stará kolena jsem zjistila, že mám ráda adrenalin, a tak mám za sebou seskok padákem, s přítelem jsme letěli balonem, pluli na kanoi, jezdíme na elektrokolech. A nedávno jsme si koupili klávesy, tak se učím hrát,“ vypočítává své aktivity třiasedmdesátiletá Libuše.

Začněme nejdříve tím psaním. Kdy jste zjistila, že máte literární vlohy?
Pohádky a příběhy jsem si vymýšlela od nepaměti. Jen jsem se s nimi nikomu nesvěřovala. Výjimkou byla pohádková knížka pro bratra, kterou jsem mu v dětství vyrobila k narozeninám. Byly to tři pohádky psané rukou, vlastní ilustrace a jednotlivé listy papíru byly sešity obyčejnou nití. Nevím, kam se nakonec poděly. Víc jsem svých "knih" v té době nevydala. Matka mé snění neviděla moc ráda, a když mě při tom přistihla, okamžitě jsem dostala nějakou práci. Když jsem dospěla, měla jsem jako každá mladá holka jiné zájmy, nato jsem se vdala, měla dvě malé děti hned po sobě, na starosti dům, dvě zahrady, starou babičku, zaměstnání, zkrátka jako téměř všechny ženy v té době. Na psaní nebyl čas ani myšlenky.

Takže jste s psaním začala až v dospělosti...
Ano, zhruba kolem padesátky. Měla jsem za sebou velmi nepříjemný rozvod, který značně poznamenal mou psychiku Hledala jsem řešení, jak z toho, a napadlo mě právě psaní. Sedla jsem k počítači a začala ťukat do klávesnice. Nebyla jsem nijak skromná, troufla jsem si rovnou na román. Jenže když jsem měla zhruba deset kapitol, počítač na mě mrkl a všechno se mi rázem vymazalo. Ještě jsem neuměla data zálohovat. Napřed jsem nadávala, pak si dala pauzu a za nějaký čas se do toho pustila znovu. Mezi tím jsem se přestěhovala a začala nový život. Na podzim roku 2012 jsem se zaregistrovala zde na i60. Přihlásila se do soutěže o vánoční příběh, vyhrála ji a tak to vlastně začalo. Dostala jsem odvahu a pomalu jsem svá dílka pouštěla ven. Pak se mi narodil vnuk, a tak samozřejmě následovaly první pohádky pod názvem Pohádky pro Honzíka. V té době jsem se také po druhé vdala, a povzbuzována manželem jsem napsala dva příběhy pro jednu firmu zabývající se vydáváním tzv. osobních knih pro děti. Moc mě tehdy potěšilo, že mě o to požádali sami, na doporučení známé paní. Navíc jsem v té době dopsala knížku Rozlouskni oříšek, kterou mi v roce 2018 vydalo nakladatelství Petrklíč. Knížka vyšla s mou finanční spoluúčastí, a s tou mi pomohlo také hodně čtenářů z vašeho portálu, kteří mi poslali příspěvky přes tzv. crowdfarming. Bohužel, manžel se vydání Oříšků nedožil, po čtyřech letech manželství zemřel.

Tedy další životní šok. A další impuls k psaní...

Ano, ze smutku mi opět pomohlo psaní a jedna dobrá kamarádka. To už jsem psala převážně pohádky, zveřejňovala je na i60 a posléze na svém blogu Matyldino povídání. Pak jsem napsala další knížku s názvem Hanko, utíkej, aneb trampoty jedné puberťačky.

Ta vyšla také v papírové podobě?
Ne, sháněla jsem na ni sponzory, ale do toho přišel covid a každý měl svých starostí, včetně finančních, dost. Začala jsem spolupracovat s nakladatelstvím E-knihy, kde mi vyšlo už osm titulů. Spolupracuji i s některými seniorkami tady na íčku. Paní Věra Ježková mi dělá korektury textů, vnučka Kačenka, vnuk Aleš a dcera Anna dalších semniorek mi knihy ilustrují. Klasická papírová knížka mi tedy zatím vyšla jen ta jedna, ale letos oťukávám jisté možnosti. Ráda bych jako papírovou knihu vydala Hanku a ještě nejméně dva tituly, které zatím vyšly právě v e-formě. Bude záležet hodně na tom, kolik se mi podaří oslovit sponzorů. Nyní mám rozepsán další příběh pro děti, současně zkouším i jednu detektivku.

Zmínila jste se o covidu. Jak moc vám epidemie zasáhla do života?

To koronavirové období bylo pro mě osobně nečekaně velmi šťastné. Už dlouho jsem žila jsem sama a nikoho nehledala. Měla jsem přátele, dělala si, co chtěla, plnila si své sny. Hlavně cestování. Navštívila jsem dvakrát Alpy, zjistila jsem, že mě fascinuje pohled z výšky, asi jsem musela být v minulém životě orlem. Podívala jsem se také do Říma, Albánie, jezdila jsem do termálů. K narozeninám jsem si koupila s přispěním syna tandemový seskok padákem. Prostě jsem si užívala a byla hodně aktivní. Jen večery byly pro mě moc tiché a smutné. To jsem se opravdu cítila hodně sama. Tak jsem si aspoň různě povídala s lidmi na internetu. Při tom náhodou těsně před začátkem Covidu a vyhlášení první karantény jsem narazila na jednoho pána, co to cítil podobně.  Právě ta karanténa nás dala dohromady, nechtělo se nám ji trávit každý sám. Klape nám to spolu už tři roky.

Jak se váš život změnil s novým partnerem?
Otočil se o 180 stupňů, začala jsem s ním opět novou kapitolu života. U toho seskoku padákem mi už zajišťoval servis. A protože je podobného bláznivého ražení, už jsme se spolu proletěli balonem, poprvé v životě jsem s ním pádlovala na kanoi, kdysi totiž aktivně závodil, provozujeme výlety pěší i na elektrokolech. Nenudíme se. Navíc jsem se pustila do něčeho, o čem jsem uvažovala už dlouhé roky. Na podzim jsme koupili klávesy a já se na ně teď učím hrát. Dokonce mám teď nově i učitele klavíru, měla jsem s ním už čtyři hodiny. Takže už se mohu pochlubit, že zahraji Holka modroká, Skákal pes, Ovčáky a další písničky oběma rukama.

Prožíváte tedy konečně šťastné období?
Ano, dá se to tak říct. Ještě kdyby to zdravíčko sloužilo… Nedávno mi jedna paní, opravdu hodná a starostlivá, domlouvala, ať chodím pomaleji. Že její maminka v mém věku se už učí chodit s hůlkou. Že bych mohla upadnout a ublížit si. Také moje paní doktorka mi domlouvala, že se musím smířit s tím, že ve svém věku mám bolesti a různé zdravotní problémy. Smála jsem se. Moje odpověď zněla - to já přece vím, jenže proč bych ty bolesti a trampoty měla mít, pokud jdou odstranit? A s tím, co změnit nelze, s tím se smířit dokážu - třeba s tím, že kvůli špatným očím už nikdy nesednu za volant. Vím, že to obě myslely dobře. Vím, že mám své roky. Nikdy už mladší nebudu. No a? To přece neznamená, že budu vystupovat tak, jak po mně okolí vyžaduje. Abych se chovala jako stará paní…

Jak se podle vás dnes daří českým seniorům? Důchodci jsou v posledních týdnech díky politickým tanečkům kolem valorizací velkým tématem…
Nemyslím si, že by se seniorům dařilo nějak velmi špatně. Ono hodně záleží na tom, kde žije - vesnice či město, vlastní bydlení či nájem, výše důchodu, jestli je sám nebo jsou dva, na zdravotním stavu. Nijak nechci zlehčovat situaci lidí, kteří peníze prostě nemají. Mohou sice žádat o různé dávky, ale rozumím tomu, že se to spoustě z nich příčí, stydí se za to být v roli prosebníků. Pravděpodobně celý život poctivě pracovali a nyní jsou finančně v úzkých. Když tak pozoruji dění a výroky některých lidí kolem sebe, mám opravdu stále silnější pocit, že nejvíce naříkají a nadávají lidé, kteří mají příjem docela vysoký. Když jsem se zeptala na jejich důvody, tak prý proto, že jsou solidární s těmi, kdo ten důchod tak vysoký nemají. Jenže většina z těch, kdo mají důchod opravdu nízký, ti jsou docela spokojení. Umí vycházet s málem. Umí se radovat ze života, z maličkostí.

Máte nějaký nesplněný sen, něco, co byste ještě ráda zažila?
Sním pořád. Ještě nedávno jsem snila, že se podívám na Nový Zéland. Loni jsem se konečně podívala na zájezdy cestovních kanceláří. Už vím, že zůstane u toho snění. Cestuje se tam příliš dlouho a několikrát se přestupuje z letadla do letadla a na to už nemám sílu. No co, tak v příštím životě. Takže mým snem jsou hlavně ty papírové knihy. A také bych se chtěla naučit fotit a fotky upravovat.