V tradičním pojetí se osudem rozumí všechny okolnosti ovlivňující lidský život. Někdy je také osud chápán jako odraz vlastních myšlenek, emocí a vnitřního «já» ve vnějším světě. Vnitřní stav člověka, jeho povaha a sklony určují, jak se bude utvářet jeho život.

Jako synonyma slova osud jsou uváděny: běh života, úděl, fátum; také neštěstí, pohroma, trápení. V množném čísle pak minulé (životní) příhody, děje.

V předsokratovském Řecku byl osud pokládán za nejmocnější a jedině rozhodující sílu, jíž podléhají dokonce i bozi. Tak je tomu u Homéra i řady filozofů (Parmenides, Hérakleitos, Thales), podobně smýšlel dramatik Sofokles. 

Proti představě osudové určenosti se postavili především Sokrates a Aristoteles, kteří zdůrazňovali lidskou schopnost jednat a nést odpovědnost za důsledky. Fatalistické myšlenky se znovu objevily později především ve stoicismu. V pozdním starověku byl fatalismus často spojován s přesvědčením o osudovém působení hvězd a s astrologií.

Antičtí stoikové věřili v neměnnost lidského osudu. Cílem života bylo podle nich dosáhnout duševní slasti, ale tak, že v sobě potlačíme všechny touhy a přání a ke všemu, co přijde, se budeme chovat lhostejně (stoický klid). Například Seneca hlásal myšlenku přizpůsobení se osudu. Epiktetos se domníval, že kdo je oddaný Bohu, dojde ke štěstí, neboť vše je vůle Boží. Bůh dává všemu smysl, cenu, řídí svět rozumem. Moudrý člověk by měl usilovat o zlepšení. Zastáncem této myšlenky byl i Marcus Aurelius. Byl přesvědčen, že filozofie nás učí trpělivosti a ušlechtilosti jednání; těžko můžeme vzdorovat osudu, mnohé však můžeme změnit.

„Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním.“
„Quidquid erit, superanda omnis fortuna ferendo est.“
Publius Vergilius Maro

Klasický fatalismus se obnovil v humanismu jako přesvědčení o bezmoci jednotlivého člověka, který se musí smířit s tím, že o jeho osudu rozhodnou jiní. Někteří novověcí myslitelé, zejména Spinoza, Schopenhauer a Nietzsche, dokonce vyžadovali, aby člověk svému osudu vždycky přitakal, aby se s ním nejen smířil, ale aby jej miloval.  

Křesťanství považuje Boha za nadpřirozenou sílu, která určuje a řídí život člověka, avšak ponechává mu svobodnou vůli. Popírá existenci osudu, kterému by se nešlo vzepřít. Pokud by totiž osud existoval, člověk by nebyl svobodný, nemohl by ovlivňovat své jednání atd. Zkušenost nám však ukazuje opak. Ve svém životě máme možnost se rozhodovat. Bůh člověku nabízí různé možnosti, různé životní cesty… Kterou cestu si člověk zvolí, je na něm. Křesťanský proud protestantismu svobodnou vůli nepřipouští.

Podle ezoterického pojetí je osud odrazem a souhrnem našeho charakteru. Osud je to, co se s námi právě teď děje. Je to život, který se formuje do budoucnosti pod vlivem našich podvědomých pocitů, myšlenek, jednání a aspirací. Náš osud určuje i naše karma, tj. osud jedince určený souhrnem všech jeho činů vykonaných v minulosti. Naše správné chování ovlivní, zmírní nebo úplně změní náš osud. Pokud chce člověk změnit osud, musí začít měnit sám sebe – svůj charakter, své činy a vnímání světa. Každá duše má svůj osud, který si vybrala předtím, než se reinkarnovala do lidského těla. Pokud duše osud nezvládne, musí se znovu po smrti reinkarnovat do jiného těla, aby dokončila to, co si za osud dala.

Přesvědčení, že osud je každému dán, a tedy, že jedinec nemůže udělat nic, co není osudem předurčeno, znamená, že člověk může pouze naplnit svůj úděl a vlastně nemá za nic odpovědnost. Podobně názor, že osud neexistuje, může vést k tomu, že člověk nevidí smysl života. Jen se narodit, existovat a přežít a nakonec zemřít. Tento přístup směřuje k maximální sebestřednosti a ignorování všeho kolem … po nás potopa!

Mnozí z nás věří v osud, protože nám poskytuje útěchu a jistotu. Když dojde ke špatným událostem, osud nám říká, že to vše je součástí většího plánu. To dává našim tragédiím smysl. Na druhou stranu by to ale znamenalo, že nemáme nad svým osudem žádnou kontrolu. V důsledku toho může nedostatek svobodné vůle vyvolat pocity bezmoci a bezcennosti, což může vést k depresi. Pokud nemůžeme nic změnit, pak nemá smysl se o nic snažit a žádné jednání nemá smysl.

„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl, či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“
Seneca

Domnívám se, že osud je každému rámcově dán. Ale nevím si rady s někdy kladenou otázkou, jak změnit osud. Myslím, že osud změnit nelze. Můžu se snažit svůj život zlepšovat … Ale jakékoli mé činy přece mohou být zapsány v osudu. Jenže já nevím, jaký můj osud je. Jde mi o to, jestli není osud i to, že se ho snažím změnit.

Que Sera, Sera.
Co bude, to bude.

A co vy, milí čtenáři, věříte v osud?

Zdroje:

https://alai-web.org/cs/věříte-na-osud-nebo-na-předurčení/

https://cestakezdravi.wbs.cz/Existuje-osud.html

https://citaty.net/smrt-a-louceni/?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fatalismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Osud

https://www.infoz.cz/osud

https://www.karma-a-osud.cz

https://www.nechybujte.cz/slovnik-soucasne-cestiny/osud

https://www.pagania.cz/clanky-1/jak-ovladnout-svuj-osud/

https://www.pronaladu.cz/muze-clovek-zmenit-svuj-osud/

https://skristem.cz/co-je-to-osud-existuje-osud/

https://www.slovnik-synonym.cz

https://www.vira.cz/otazky-a-odpovedi

https://www.vysokeskoly.cz/maturitniotazky/filozofie/anticka-filozofie

https://zsv-maturita.blogspot.com/2011/05/hlavni-filozoficke-smery-rimske.html