Ona má snad babičku raději než mě. To často říká čtyřicetiletá Martina svému muži. Jejich desetiletá dcera chodí ke své babičce rovnou ze školy, píše u ní úkoly, vyráží s ní o víkendech na výlety, část léta tráví u ní na chatě. „Ať k nám přijde babička,“ odpovídá často na otázku, co by chtěla o sobotách či nedělích dělat.

„Buď ráda, co by za to v jiných rodinách dali,“ říká na to Martině její muž, který s tchyní vychází velmi dobře a je rád, že malou takzvaně pohlídá, kdykoli je třeba.

Jenže Martina tak trochu na svou mámu začala žárlit. „Vím, že se jí malá svěřuje víc než mně. Vidím je, jak si špitají, jak mají důvěrný vztah. Je to pěkné, já vím. Ale mně se máma takhle nikdy nevěnovala. Já měla klíč na krku, ona byla dlouho v práci a já sama. O víkendech se moc nikam nejezdilo, neměli jsme peněz nazbyt. Teď malé pořád kupuje nějaké dárky, organizuje jí různé aktivity,“ vypráví.

Více se mluví a píše o tom, že si prarodiče s generací vnoučat příliš nerozumějí. Zmiňuje se, co jim na vnoučatech vadí – časté koukání do mobilu, sebestřednost, rozmazlenost. Takže případy, kdy se mezi prarodičem a vnoučetem vyvinul pěkný vztah, zůstávají mimo pozornost, jak už to u pozitivních zpráv bývá. Ale takových případů je mnoho. Často totiž v sobě lidé až ve vyšším věku objeví to, co jako rodiče v mladším věku neznali.

„Neměla jsem na své syny v podstatě čas. Manžel hodně pracoval, já taky, stavěli jsme rodinný domek, takže se u nás o víkendech jen dřelo. Nějaké povídání nebo společné aktivity, jak to dnes rodiny provozují, neexistovaly,“ vypráví jednašedesátiletá Lenka. „Když srovnávám, jak se dnes mnozí mladí dětem věnují, trošku se stydím a nevím, jestli jsem byla dobrá máma. Navařeno, vypráno a uklizeno bylo vždy, to jo, ale čas na nějaké povídání si a hry s klukama jsem moc síly neměla.  O to víc si teď užívám vnoučat. Petříček a Apolenka jsou to nejlepší, co mě v životě potkalo. Mám čas, můžu si dovolit jim něco koupit, zahradu jsem uzpůsobila tak, aby se tady mohli vyřádit. Však sem taky rádi chodí. Nejšťastnější jsem, když oba žadoní, aby u babičky a dědy mohli přespat. To si pak povídáme dlouho do večera, čteme si společně, sedíme na zahradě a pečeme si buřtíky. Jeden ze synů mi nedávno tak trochu vytkl, že jemu jsem se tak nevěnovala. Bohužel, jsem mu musela dát za pravdu. Ale tak od toho přece babičky jsou, aby se věnovaly vnoučatům, ne?“ říká Lenka.

„Babičky mají k vnoučatům velmi často silnější vztah než měly ke svým dětem. Pro vlastní děti mají pochopení, ale dovedou se více vžít do emocí vnoučat a navazují s nimi přímější citové spojení,“ uvedl antropolog James Rilling ve zprávě o závěrech výzkumu vztahů mezi prarodiči a vnuky, která byla publikována v řadě amerických médií i odborných časopisech. Sledoval vztahy stovek amerických prarodičů a vnoučat, povídal si s nimi, dával jim různé dotazníky. Padesát žen, které byly babičkami aspoň jednoho vnoučete ve věku od tří do dvanácti let, se dokonce podrobilo pokusu s funkční magnetickou rezonancí, která snímala aktivitu jejich mozku při pohledu na fotky vnoučete, jeho rodičů, dalšího cizího nepříbuzného dítěte a cizího dospělého. „Pohled na vnouče mimořádně silně aktivoval oblasti mozku spojené s emoční inteligencí a empatií, což ukázalo, že babička jsou naprogramované na to, aby cítili to samé, co vnoučata když s nimi komunikují. Tato schopnost je u nich vyšší než když jsou ženy v roli matek,“ uvádí  antropolog.

Při pokusech s lidmi v rolích matek a otců tak silná odezva – tedy porozumění -  zaznamenána nebyla. Když se babičky dívaly na své dospělé děti, aktivovaly se jiné oblasti mozku, což prý naznačuje, že se vědomě snaží dospělému dítěti porozumět, ale neprožívají s ním takovou citovou bouři jako s vnoučátky.

Odpůrci podobných pokusů namítají, že jde o zbytečnost, protože je přece po staletí jasné, že babičky jsou od toho, aby rodinám s vnoučaty pomáhaly, rozmazlovaly je a užívaly si jich více, než vlastních dětí, protože přece jen role babičky přináší více radosti než zodpovědnosti a starostí. Tak to bylo, je a bude, přesto jsou někteří lidé zaskočeni tím, jak hodně se babičky nad vnoučátky rozplývají, jak s nimi stále chtějí být.

„Máma úplně zešílela, pořád nám volá, vnucuje se. Do role babičky se vžila poněkud moc. Přitom pořád čtu o tom, že dnešní seniorky jsou tak aktivní, že na vnoučata moc nemají čas ani náladu. No tak u nás je to naprosto jiné. Máma malou pořád muchlá, špitá si s ní. Až máme někdy pocit, že malá má babičku raději než nás,“ vypráví osmatřicetiletý Adam.

Přestože se více mluví a píše o tom, že senioři mnohdy s vnoučaty ideální vztahy nemají, naštěstí je hodně případů opačných. Někdy vzniká pouto tak silné, až to okolí může připadat podivné. Rozhodně jde ale o dobrou zprávu, která tak trochu možná naznačuje, že svět je ještě v pořádku. No kdo jiný by přece měl dítě milovat než babička a dědeček?

Ano, svět je v tomto směru v pořádku, což potvrzují i slova socioložky Lucie Vidovičové, které na téma role prarodičů dělala průzkum: „Prarodičovská role má pro naše respondenty velkou subjektivní důležitost, více než polovina prarodičů ji označila za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě.“