Mezi dárky se pod stromečkem bude batolit malá chlupatá kulička.

Bude to krásné, dojemné. Všichni se s ní vyfotíme. Bude legrace. Babička a děda budou překvapení. Přímo nadšení budou, o tom není pochyb. Najdou smysl života. Začnou chodit s pejskem na procházky. Rozveselí je to. Jasně, koupíme jim letos k Vánocům pejska. Veliké překvapení to bude, pssst, hlavně jim to neřekneme předem.

Případů, kdy se v rodinách objeví jako vánoční dárek zvíře, je mnoho. A mnoho je i těch, kdy se ukáže, že šlo o dárek nevhodný.

„Vnučka asi rok žadonila, že chce pejska. Zamilovala se do psa od sousedů, chtěla stejného. Dcera odmítala, zeť vypadal, že by mu pes doma nevadil. Pak byly Vánoce, jako každý rok mě mladí pozvali na Štědrý večer k sobě. Napekla jsem cukroví, vzala dárky a těšila se, že si užijeme pěkný rodinný večer,“ vypráví dvaasedmdesátiletá Blanka. Když rodina dárky rozbalila, dcera a zeť oznámili, že čeká ještě jeden speciální. „Odešli do garáže a přinesli přepravku se štěňátkem. Vnučka byla bez sebe radostí. Fenečka byla opravdu rozkošná. Začali jsme se s ní všichni mazlit. Pak dcera řekla, že je ráda, že mám radost, že je vidět, že fence u mě bude dobře. Zbystřila jsem. Jak u mě?“ vypráví Blanka. Po chvíli se dozvěděla, že štěně je dárek pro ni. „Vymysleli to tak, že psa sami nechtějí, ale aby udělali radost vnučce, dají ho mně a ona si s ním bude chodit hrát ke mně. Geniální, že? Oni nebudou mít starosti, já se budu starat o psa, kterého jsem vůbec nechtěla. Odmítla jsem. Dcera pak řekla, že jsem jim zkazila Vánoce. Jsem zvyklá říkat věci na rovinu. Ráda bych jim fenku pohlídala, kdyby bylo třeba, ale já prostě psa nechci. Ale hlavně, jak si mohli dovolit koupit mi psa, aniž by se zeptali?“ přemítá Blanka. Štěně nakonec zůstalo u mladých, Blanka jim ho hlídá, když jedou na dovolenou.

S podobným problémem se loni setkal i manželský pár z Ostravska, kterému dcery koupily k Vánocům kočku. „Aby nám nebylo v penzi smutno. Ale my jsme vůbec o kočce nemluvili, žádnou jsme nechtěli. Vůbec jsme nechápali, co je to napadlo. Chystali jsme se, že v penzi začneme cestovat, ne sedět doma s kočkou,“ vypráví šestašedesátiletá Jana. Kočku nakonec rodina vrátila chovatelce.

Každoročně se po Vánocích plní útulky zvířaty, které byly nevyžádanými dárky.

„Bohužel, lidé berou zvíře jako věc, která se dá darovat. Ale živý tvor není věc. Zvíře je jako dárek vždy špatně,“ říká Veronika Slavíková, která vede zvířecí útulek. Říká, že po Vánocích se do útulků dostávají nejen psi, ale ve zvýšené míře morčata, králíčci. Často je příběh naprosto stejný. Rodiče chtějí vyhovět dětem, které touží po zvířátku. Jenže stačí pár týdnů a ukáže se, že zvířátko děti přestalo bavit. Nestarají se o něj, péče se stala úkolem rodičů. Ti na ni nemají čas ani náladu. A tak odnesou zvíře do útulku. V lepším případě. V horším se ho zbaví jinak.

„Ne každý si při pořízení zvířete uvědomuje, kolik času je mu třeba věnovat. A také to, že kromě času chov zvířete přijde i na hodně peněz a to se týká jak nákladů na krmení, tak veterinární péče,“ uvádí veterinářka Radka Vaňousová.

Zvířata jako dárek dostávají nejčastěji děti a lidé v seniorském věku.

Dětem je kupují rodiče, zpravidla proto, že už nejsou schopni vydržet jejich škemrání: Mami, tati, kupte mi psa, kočičku, králíčka, morče, hada, křečka….

Seniorům je kupují jejich děti poblouzněné představou, že se člověk v penzi nudí a tudíž by se měl starat o nějakého živočicha.

„Mladí mi koupili psa rok poté, co jsem ovdověl. Nemůžu říct, že bych byl šťastný. Přivlekli ho na Vánoce, dali mu na krk červenou mašli a posadili ho pod vánoční stromek. První co bylo, tak pod něj hodil bobka a pak ho počůral. Nechtěl jsem kazit Vánoce, ale že bych z toho byl odvázaný, to fakt ne. Hlavně mě štvalo, že se mě nezeptali, jestli psa chci. Vždycky jsem psy měl, s manželkou jsme odchovali dva pudly, tak zřejmě děti myslely, že mi udělá radost pudl další. Jenže takový pes žije klidně patnáct let. Mně je šedesát osm. Co když mě přežije? Je to vůbec fér, dávat starému člověku štěně?“ klade si otázky pan Jiří, který si pudlíka coby vánoční dárek nechal. „Ale kdybych ho nedostal, sám od sebe už bych si psa nepořídil,“ podotýká.

Pokud někdo touží po zvířeti, mluví o tom a jeho blízcí mu chtějí udělat radost tím, že mu ho pořídí, je to od nich hezké. Ale i když jsou skálopevně přesvědčeni, že tím dotyčnému udělají radost, přesto by se o tom předem měli ujistit. Zeptat se. Na rovinu se zeptat. Protože pořízení zvířete je vysoce zodpovědná událost, závazek na mnoho let dopředu. Což se vylučuje s podstatou dárku. Ten by naopak měl být překvapením. A právě proto by se zvířátka pod vánočními stromečky neměla objevovat.