Když mi bylo 9 let, vlítnul nám Bojar, šestiměsíční štěně německého ovčáka, pod auto. Brečela jsem strašně, neustále jsem vyšetřovala, kdo nechal otevřenou branku, nikdo se samozřejmě nepřiznal. Brečet jsem přestala, až když tatínek přinesl domů maličké zrzavé klubíčko - štěňátko, o kterém prohlásil, že je to další německý ovčák.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že pokud si dobře pamatuji, chovali jsme u nás vždy jen německé ovčáky, jiné psy má matka neuznávala, malé psy už vůbec ne. Pravdou je, že v té době byli němečtí ovčáci nejčastější chované velké plemeno, jen výjimečně jsem viděla jiné psy velkých plemen. Například boxera - to ano, ten občas k vidění byl, zejména párkrát na prahu našeho domu, když můj 18-tiletý bratr vzplanul láskou k jeho o mnoho let starší chovatelce. Z této události byli naši rodiče, zejména matka, značně traumatizováni, nicméně já byla nadšená: „Budeme mít doma boxera, co tomu řeknou holky...“

A chovatelka se mi také líbila, byla jiná než tehdejší dívky a ženy, výrazná, hodně namalovaná, úplně nakrátko ostříhaná. A hlavně! Slíbila mi, že mi bude vyprávět pohádky, kde princezny osvobozují prince! To bylo nevídané a neslýchané v té době a já jsem vlastně vůbec nevěděla, zda se mi to líbí, nebo ne. Asi ano, protože samostatná a hrdá jsem už byla jako malá holka, vždyť mým vzorem byla Ribanna (osudová láska Vinetoua), ale zase ta touha po princi na bílém koni, ... ta tam byla taky vždycky.

Asi to byla první, v Československu nezaevidovaná feministka, ta bratrova zvláštní přítelkyně. Ale nakonec to bylo jedno, matka tu „staromladou“ lásku utnula, spolu s ní zmizel z našeho prahu i boxer, a nebylo co řešit.

Důležité bylo, že se po smrti Bojara, ano, v té době se psům dávala jména s ruským odkazem, objevil u nás doma zrzavý, roztomilý pejsek, který sice byl deklarován jako štěně německého ovčáka, ale jak rostl, bylo čím dál těžší tomu uvěřit. Zásadní otcův argument, kterým reagoval na pochybnosti matky o rasové čistotě toho drobečka, zněl „Neboj se, Slávínko, on se vybarví.“ Tento argument ovšem časem slábnul, neboť Míša byl zrzavější čím dál tím víc a také moc nerostl. Očekávaná černá barva s hnědým pálením se tedy rozhodně nedostavovala, a přes dobrou výživu byl ten pejsek pořád tak nějak malý, tedy hodně malý.

„Nezlob se na mě Véno,“ pravila maminka důrazně, ale jemně, tiše a takticky, neboť nebylo jejím stylem řvát na tátu jak protržená, že přinesl domů jednoho z těch podvraťáků, které ona přece tak nesnáší „ALE TOHLE NENÍ NĚMECKÝ OVČÁK!“

Strnula jsem. „Hlavně ať mi ho nevezmou,“ bála jsem se a psí rasy mi byly ukradené.

„Máš pravdu Slávínko, není to německý ovčák,“ řekl otec vážně a tajemně, „nechtěl jsem vám to říci hned, protože je to velmi vážná věc, která potřebuje svůj čas - ale je to vodní pes, pes Čau Čau!“

„To je pes z Číny, zeptala se mamka? Z Čínské lidové republiky? No, samozřejmě,“ řekl otec „ten pes se potápí a chytá pod vodou rybičky,“ pravil triumfálně... a všichni jsme tomu uvěřili. Přála bych vám vidět ty udivené obličeje spolužáků, když jsem jim, jen tak mimochodem, vysvětlila, že to stvořeníčko, které za mnou všude běhá, je čínský vodní pes Čau Čau, který až dospěje a já mu dám pokyn, chytne jim rybku, na kterou si ukážou.

Jak už to tak chodí, iluze netrvala dlouho. Po sobotním koupání jsem se těšila na oblíbený televizní pořad o zvířatech, kde jsme náhle všichni, celá rodina, viděli pravého čínského psa Čau Čau, v celé jeho kráse... a bylo to bohužel úplně jiné zvíře, než náš Míša.

Dodnes nevím, proč se otec uchýlil k té opakované lži, vždyť podezřelé bylo už to, že Míšova sestřička, kterou vlastnili naši sousedé, byla černobílá. Určitě vím jen to, že mně tatínek chtěl novým pejskem udělat radost a k tomu se mu hodila spřátelená Čína, když už ho někdo napálil „německým ovčákem“.

Zatímco se odehrávaly výše popsané psí rasové peripetie, pejsek Míša, netuše nic o nadějích a zmarech týkajících se jeho identity, vyrostl z roztomilého štěňátka do stále roztomilého a nesmírně chytrého voříška. Ano, voříška, neboť jsme přestali tajit, že chováme doma „pouliční směs“, došlo vlastně k takovému „rasovému coming outu“, což bylo konečně každému jedno.

Co však nebylo jedno, bylo to, že se pejsek Míša stal nerozlučným parťákem mého dětství a dětství mých kamarádů. S oblibou jsem všude a všem předváděla jeho výcvik, který obsahoval jednak samozřejmosti jako „dej pac, sedni, lehni, zůstaň, Míša spí“ ale také aport, lezení po žebříku, skok přes branku a šplh přes plot. Měla jsem ovšem v záloze i ostřejší disciplíny: na pokyn „vem si ho“ vyrazil a chytil dotyčného za tepláky na zadku a tím ho znehybnil. Je samozřejmé, že pro tuto disciplínu jsem si vybírala jen statečnější kamarády, nebylo to pro každého, nehledě na to, že tepláky to také někdy nevydržely.

Naše zimní radovánky pak Míša strávil zapřahán do saní, které bez problémů vytáhl na nejvyšší kopce a stydím se přiznat, že někdy po rovině táhl i mě.

V létě pak byla naším rájem řeka Labe, kde Míša sice rybičky pod vodou nechytal, ale koupal se nesmírně rád, plaval v řece s námi, aportoval s nadšením klacky házené mu do vody a věřte nebo ne, na pokyn „ přeplav“ plaval na druhou stranu.

Těžko dnes někdo uvěří, že to byl pes, který se všechno naučil na první dobrou a s nadšením, nikdy nebyl nemocný a nikdy nám neutekl. Mně samotné to dnes po dalších zkušenostech se psy zní jako fantasy. A také líto je mi, že jsem nezabránila tomu, když ho naši tehdy dali na dožití k babičce, kde se určitě neměl špatně, ale....

Ale já jsem si ho měla nechat, vždyť byl můj. Věřím, že on už mi to dávno odpustil a prohrabal se do svého nebe, ke svému psímu pokladu.

Z knihy Láska podle Párala