Předsevzetí, která si lidé dávají do nového roku jsou různá. Společné mají to, že jsou málokdy splněna a když, tak se u toho člověk potrápí. Jenže přesně tak by to být nemělo.

Pokud chce člověk ve svém životě něco změnit, měl by se na to těšit. Přímo by se už měl tetelit nedočkavostí, až se to stane. Jedině tak může počítat s úspěchem. Jenže skutečnost bývá přesně opačná. Člověk si říká: Ještě si na Silvestra pořádně zakouřím a pak s tím od 1. ledna seknu. Nebo: Tak teď si dám spoustu cukroví a nacpu se řízky, až prasknu, když už si od 1. ledna sladké ani smažené nebudu smět dát. Případně: Jejda, to jsem zase proseděla u internetu tři hodiny, to to ale uteklo, no nevadí, musím si to užít, když od nového roku sezení u počítače omezím.

Realita je taková, že člověk si chce odepřít něco, co mu vlastně dělá dobře. Nikoli, aby chtěl do svého život zavést něco, co mu schází, po čem touží, na co se těší. Tak právě proto bývají novoroční předsevzetí odsouzena k neúspěchu. Staly se spíše takovou milou tradicí, konverzačním tématem, než něčím, co život opravdu změní k lepšímu.

Odborníci na pohyb však znají různé metody, jak být v tomto směru úspěšní.

Nejdůležitější podle nich je předem si odpovědět na tři otázky: Kdy? Kde? Proč?

„Pokud je to jen trochu možné, naplánujte si pravidelné cvičení do ranních hodin. Tehdy máte nejvíc energie a hlava ještě není zatížená úkoly. V průběhu dne přibývají povinnosti, naše vůle slábne a je snadné vynechat pravidelné cvičení s výmluvou na množství práce,“ říká Jana Havrdová, prezidentka Českého svazu aerobiku a fitness. Za stejně důležitou považuje i výběr místa, kde chceme cvičit. „Ať už je je to fitness centrum, plavecký bazén nebo tenisový kurt, mělo by být co nejblíže vašemu bydlišti. Pokud je cesta komplikovaná a doprava zdlouhavá, snadno se na ně sami sobě vymluvíte,“ upozorňuje.

A proč to všechno? Protože chceme, ne proto že musíme. A protože se těším na odměnu za to, že jsme to dokázali. „Za vynaloženou námahu je třeba se odměnit. Dát si po cvičení v cukrárně sachr se šlehačkou nedoporučujeme, ale domluvit si blízko fitka kafe s kamarádkou nebo návštěvu sauny je dobrý nápad,“ míní Jana Havrdová.

Velmi prý pomáhá, když člověk na předsevzetí není sám, ale má společníka se stejným zájmem. Pro někoho to může být soused, se kterým chodí na tenis, pro někoho kamarádka, se kterou vyráží rychlou chůzí do parku, pro jiného profesionální zaplacený trenér. „Vše je ve dvou zábavnější, ale hlavně, se budete snažit dorazit na trénink, abyste sparing partnera nezklamali,“ připomíná Jana Havrdová a dodává, že funguje ještě jedna finta. A to, že by si člověk měl na sport pořídit nějaké pěkné oblečení. Jestliže si někdo pod pojmem běh představuje, že se plíží po setmění kolem domu a doufá, že ho nikdo neuvidí, jak je zpocený v ošklivých starých vytahaných teplákách, je to špatně. Jestli si ale koupí kvalitní sportovní oblečení, sám se pak zpravidla cítí dobře a říká si, že je škoda ho tedy nevyužít, když už do něj zainvestoval.

Podobný přístup se osvědčuje ve všech oblastech, ve kterých si lidé předsevzetí zpravidla dávají.

„Podstatné je se na životní změnu těšit, nebrat ji jako něco, co se snažíme oddálit. Setkáváme se však naopak s tím, že hodně lidí říká, že se ještě naposledy hodně najedí, dají si něco hodně nezdravého a pak od určité doby, už budou jíst jinak. Takže to, čeho se chtějí zbavit, vlastně považují za něco příjemného, co si ještě naposledy chtějí užít,“ říká Iva Málková, zakladatelka hnutí STOB, která učí lidi, jak si pustit do života zdravý styl.

Podobnou zkušenost mají i lidé, kteří vyučují jazyky. Říkají, že úspěšnější jsou zpravidla klienti, kteří chodí ve dvou a vzájemně se podporují. Třeba kamarádky, přičemž jedné je před druhou trapné přiznat, že se na lekci vykašle. Nebo lidé, které motivuje rodina. „Měla jsem mezi studenty pětašedesátiletou paní s minimálními základy angličtiny. Syn jí zaplatil u mě kurz, protože ji chtěl pozvat do Spojených států, kde žije. Ta paní mi pak řekla, že to bylo poprvé, kdy kurz opravdu absolvovala do konce a skutečně se učila, protože nechtěla rodinu zklamat a syn i vnuk jí navíc na dálku zkoušeli, dávali jí on-line lekce. Byla šťastná a říkala, že kdyby měla takovou motivaci dříve, rozhodně by jazyk ovládala lépe už v minulosti. Jenže ona kdysi podlehla dojmu, že jí angličtina k ničemu nebude, protože stejně nikdy do ciziny nepojede,“ vypráví lektorka Jana Novotná.

Pro mnohé lidi se novoroční předsevzetí stala jakýmsi koloritem, běžnou součástí začátku roku a vlastně předem tak trochu počítají s tím, že postupně vyšumí, splněna nebudou. Pokud to člověka netrápí, vůbec by si žádné závazky dávat neměl. Je to vlastně zbytečné. Pokud je však z neúspěchu nešťastný a nedodržení předsevzetí bere jako své selhání, škodí tím sám sobě. Ztrácí sebevědomí a víru, že změny lez učinit. V takových případech je na místě zkusit každou malou fintu, která  může vést k částečnému úspěchu. Ne, k tomu, aby měl do půl roku místo bříška pekáč buchet, perfektně mluvil anglicky a každý večer jedl salát. Čím je člověk starší, tím více má jasno v tom, že o to při novoročních předsevzetích jít nemá. Kdyby se mu ale podařilo vnést do života něco, o čem je přesvědčen, že to aspoň trochu dělá dobře jeho tělu, duši i zdraví, znamenalo by to mnohdy vlastně mnohem víc než dávaní si velkých cílů, které stejně nejsou nikdy dosaženy.