Těch dnů bylo samozřejmě víc, jak už to v životě bývá. Ale tenhle se dělí s několika ostatními o první příčku. Upozorňuji předem, že tento můj článek nebude tentokrát moc úsměvný (na rozdíl od předešlých mých článků).

Je to vzpomínka, která mne bude provázet do konce života – vzpomínka na 21. srpen 1968.

Byla jsem dorůstající slečna a spolu s malou sestrou jsme byly poslány do Kutné Hory k babičce a dědovi, protože naši mohli konečně po Pražském jaru vyjet do Jugoslávie.

Babička s dědou tehdy bydleli přímo za chrámem sv. Barbory. Po půlnoci 21. srpna mne probudilo dunění, vypadalo to, jako kdyby jely po silnici nějaké velice těžké náklaďáky. Že by to byly zemědělské stroje, co v noci sklízejí obilí, pomyslela jsem si, ale spala dál…

Ráno nás probudila boucháním na dveře sousedka  a  křičela: Pusťte si rádio ! Přepadli nás, bude válka !

Krve by se v nás nedořezal…pustili si rádio, otevřeli okno a zkoprněli. Po silnici jeden tank za druhým, když viděli, že se díváme z okna, namířili na nás dělo ! V každém tanku byl vylezlý ven tankista s kulometem a bedlivě sledoval okolí. Jakýkoliv podezřelý pohyb a střílel by.

Nic jsem nechápala. Včera naši nejlepší přátelé a dneska nás přepadnou ? Nikdo jim tehdy neřekl jinak než Rusáci. Náš hodný, vždy uvážlivý a tichý děda začal strašlivě nadávat. Oba s babičkou zažili už války dvě, děda byl válečný veterán z 1. světové, který přežil tehdy i španělskou chřipku, a babička zase velice dobře věděla, co to byl hlad, když nebylo z čeho nakrmit během válečných let děti – její sourozence. Takže ihned popadla tašku a spolu jsme letěly do konzumu pro konzervy.

Rodiče v Jugoslávii uvízli na tři neděle. Na dovolené, z které absolutně nic neměli. A musím říct, že Jugoslávci se zachovali opravdu velkoryse, žádné vystěhování našich rekreantů na kufry před hotely a apartmány, ale celé tři týdny tam všechny živili na své náklady, povzbuzovali je a litovali. Byli z toho v šoku zrovna tak jako my a obávali se nejhoršího. Ti se ukázali jako naši největší přátelé.

Na tancích byli samí mladí kluci, někdy vypadali skoro jako děti. Pod našimi okny tenkrát spadl ze silnice dolů hned  druhý den do zahrady tank, převrátil se a ti mladí kluci v něm asi zahynuli. Spousta z nich ani nevěděla, kde je to vysadili – byly mezi nimi různé národnosti. Bezhlavě poslouchali to, co se jim předkládalo. A já tenkrát dostala hrozný vztek na všechny ty potentáty řídící svět. Jakým právem nás ostatní berou jako rukojmí a hrají si s celými národy na své pomyslné šachovnici ?A proč my, Češi, takový národ, který má a dal světu tolik chytrých a šikovných lidí, se musíme  pořád před někým hrbit a někoho  poslouchat ? Pravda, jsme národ malý, a kdybychom povstali, byli bychom lehce zdecimováni, nelze jít bezhlavě proti přesile. Ale zbabělí rozhodně nejsme, aspoň ne všichni, vždyť Češi byli už od dob Jana Lucemburského i dříve nejobávanějšími bojovníky.

Je třeba všechno tohle vykládat dětem a učit je, že se nemá nikdy věřit všemu, co se předkládá jako „jediná pravda“, které musíme všichni bezvýhradně věřit, a běda, jestli ne. Učit je, že se musí používat vlastní mozek, a abychom mohli používat zdravý rozum, musíme se vzdělávat a zajímat o věci kolem sebe, být sečtělí a porovnávat informace. Zkrátka – nepodlehnout žádné propagandě.