Tento text je pouze malý výňatek z mého rozsáhlejšího románu, odehrávajícího se počátkem šedesátých let minulého století. Příběh hlavní postavy - Karla, se zde prolíná ve dvou časových rovinách, oddělených od sebe dlouhých padesát pět let. 

PROLOG

Chladný vítr se honí skoro prázdnými ulicemi nočního města a nepříjemně se vtírá pod kabát. Starý muž si zimomřivě vyhrnul límec a pomalu vykročil z náměstí Republiky směrem k Sadům Pětatřicátníků, opíraje se přitom těžce o hůl. Přemýšlí o tom, kolik podob má vlastně láska.

Nejde mu však o žádná čísla. Kdysi, už hodně dávno, na semináři z  psychologie, kdy měl mluvit o citových procesech, nemohl na toto téma bohužel prezentovat svou čerstvou osobní zkušenost z potulek Lochotínem a nočního milování pod hvězdnatým plzeňským nebem, ale musel se omezit pouze na informace, vyčtené ze skript. A tak odbornému asistentu Šteklovi, který podobné noční potulky určitě také dobře znal, odříkal nabiflované definice. Ten mu na to tenkrát řekl:

   „Velmi správně, pane Červenka. Je vidět, že jste to studoval.“ 

   A láska byla tím vyřízena. Večer ovšem Karel Červenka, student prvního ročníku plzeňského Pedagogického institutu, nemyslel na definice a poblíž starého Chotkova altánu se raději věnoval praktickému cvičení.

   Když počátkem září poprvé spatřil onu mladičkou, sotva šestnáctiletou černovlásku, působilo na něj něco docela jiného, než složité sociální vlivy, jak pravila skripta. Intenzivně vnímal její krásné černé oči, štíhlou postavu a úsměv, který nikdy nemizel z  její tváře. A o něco později i její neobyčejný talent k erotickým hrátkám. Možná, kdyby to tomu asistentovi u zkoušky takhle vylíčil, že by to také pochopil.

   Po skoro šedesáti letech a v očekávání čehosi zvláštního, kráčí Karel Červenka opět nočními plzeňskými ulicemi směrem k lochotínskému návrší, ve snaze vybavit si v mysli některé střípky dávných dějů. Přemýšlí nad svým rozepsaným studentským románem. Jak vlastně popsat svou tehdejší lásku, aby z toho nevzešlo jen nasládlé klišé?

   Ta přišla tenkrát zcela nečekaně. A velmi brzy. Jen malou chvíli poté, co s  Vláďou vystoupili v Plzni z pražského rychlíku.  Jeho sebevědomí v tom okamžiku narostlo a vystoupalo kamsi až ke hvězdám. Na přednáškách v dalších dnech myslel na večerní schůzky v parku, těšil se na vůni jejích vlasů, na vzájemné intimní doteky a na vůni spadaného listí, do kterého se tak měkce uléhalo.

   Karel kráčí ztemnělými ulicemi kolem bývalého výstaviště a v rozostřeném zrcadle času se mu vybavují útržky tehdejšího studentského života, aby se znovu rozletěly stránkami jeho příběhu a oživily dávno zmizelý svět jeho mládí.

   Když sedává doma u počítače, tak si kolikrát říká, jestli je vůbec normální takhle se hrabat v časech, které už dávno vzala voda. Jenomže stále a stále ho cosi k těm návratům nutí.

   Jak se přibližuje k lochotínské aleji, sevřela ho najednou zvláštní nálada. Podivné očekávání. Jako by otevřel dveře do neznáma, do zvláštního prostoru, který se ztrácí kdesi na obzoru v mlze a do kterého se až bojí vstoupit. Opět cítí ten neurčitý neklid, podvědomou touhu po něčem, co nedokáže přesně definovat. Prochází svým zrcadlem času sem a zase zpátky, až mu obě jeho strany splývají a on už vlastně ani neví, na které jeho straně je. Je to něco, co ho neodolatelně, až s masochistickou zarputilostí táhne jít dál a dál do toho mlhavého prostoru bez hranic. Tam, kde dodnes zůstala jeho nesplněná přání.

   Došel až za město poblíž okraje lochotínské aleje na silnici, vedoucí do Radčic.  Na mostě přes Mži spatřil mladíka s brýlemi, opírajícího se o zábradlí. Ten jakoby nevnímal noční chlad. Jeho oči jsou upřené na jakýsi imaginární bod v dáli, kabát má rozepnutý a dokonce si jen tak pro sebe brouká nějakou melodii. A jeho sotva dvacetiletá tvář se usmívá. Karel dobře zná tu tvář. Pokaždé ji má před očima, když otevře stránky svého rozepsaného příběhu. Ten mírně idealizovaný obraz svého já.

   „Proč mě vlastně sleduješ?“ otočil se pobaveně na starého muže mladík.

   „Sám nevím proč, Karle. Je to možná až posedlost. Pořád mě láká ten dávno ztracený svět. Ta dávná doba našich splněných a nesplněných přání. Takové zrcadlo času, které odráží průběžný obraz našeho života. Chtěl bych, aby příběh, který píši, byl obrazem doby, kdy jsme vstupovali do dospělosti, plné nástrah, nových povinností i nových poznání. Kdy hranice mezi štěstím a strastmi všedních dnů byla mnohdy až příliš tenká. Naplněné i nenaplněné sny, krásné iluze i tvrdá realita. Dvě strany jedné a té samé mince.  Hledání dnes již stěží viditelného času.

   Než jsem začal tento příběh psát, měl jsem před sebou už jen velmi mlhavý obrys našich studentských let. Až jsem najednou v  tom pomyslném zrcadle času spatřil tvář. Tvou devatenáctiletou tvář bez vrásek, zvlněné vlasy, padající do čela a za skly brýlí zvídavé oči, hledící daleko do světa. A asociace se najednou rozeběhly. Bylo těžké takové nabídce odolat.  A tak jsem prošel tím zrcadlem na jeho druhou stranu. Až za tu pomyslnou hranici. Možná je to i trochu pozdní reflexe na mojí soukromé křížové cestě. Na cestě, na které ještě doznívá ozvěna mých kroků.“

   „A tvoje, řekněme, trochu upravené alter ego, po té cestě bude kráčet, avšak nikoli ke kříži, ale na rozdíl od tebe, k jakýmsi světlým zítřkům,“ zasmál se mladý Karel. „Nemám pravdu?“

   „Tahle rétorika byla tehdy módní, ale máš pravdu. Možná, že tě k těm světlým zítřkům skutečně nechám dojít. Možná pak dojdeš až tam, kam já už dojít nestačil. Ale dost už toho sebezpytování. Proč máš dnes tak povznesenou náladu?“

   „Jako bys nevěděl. Nějaké to pivo ve Vídeňce, večer rande v Krymu a tanec při svíčkách. A potom park. Přeci, jako vždycky. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Takový je už život. Pamatuješ přece, ne?“

   Je pozdní noc a nejvyšší čas jít zase dál. Starý muž, dnes poprvé od událostí, starých skoro šedesát  let, vystoupal alejí až nahoru na Lochotín, opíraje se přitom těžce o hůl. Posadil se na horní lavici amfiteátru a dívá se dolů na noční město. Jako by se najednou ocitl ve zcela jiné časové dimenzi. Uslyšel, jak se dole uprostřed moře světel městského centra rozezněl Prokop na svatém Bartoloměji. Jeho oči však směřují o malý kousek dál, vpravo, kde září rozsvícený areál Škodovky s nevelkou ulicí Na Pomezí. Město, zahalené do noci, vztáhlo k němu svou náruč a v tlumeném světle lochotínských lamp se náhle objevily černé dívčí oči. V rozostřeném obraze dávných let starý muž vidí kráčet dva milence barevným podzimem, až kamsi za hranici času. Šedivá realita nočního města však zvolna překrývá  odcházející sen. Natáhl ruku, aby se ho dotkl, ale ten se před ním zvolna rozplynul. Jen chladný, podzimní vítr se dál honí liduprázdným parkem a nepříjemně se vtírá pod kabát.

 
* * *