Zvukem písklavého ptáčete mne z pracovního nasazení vytrhl mobil. Zvedla jsem zvědavě hlavu od papírů a svůj pohled namířila k jeho kontrolce, která svým modravým světélkem signalizovala tajuplnou příchozí zprávu. Frajersky jsem ukazováčkem přejela přes display. Vykoukl na mne světlý obdélníček, v němž jsem četla: „Misak vytvoril skupinu“. Namísto tečky byl obrázek těhulky. Následovalo druhé okno s textem: „Misak vas pridal“. A pod těmi okny byla fotografie s velkými křídlovými dveřmi, na kterých obrovskými rudými písmeny stálo:

PORODNÍ SÁL, NEVSTUPOVAT!

Věřte mi, i přes tu varovnou rozkazovačnost, se nápis na mne usmíval, neboť pár centimetrů nad ním byl připevněn letící čáp, jehož roztomile důležitý kukuč varovná písmenka vysvětloval: „Velký člověče, tam za dveřmi, dějí se ale zázračně nevídané věci. Teď nemůžeš rušit, ano?!

Chvilku jsem na display civěla, než jsem si připustila, že se nadosah přiblížila chvilka, která mne udělá babičkou. Emoce byla silná, těžko vystihnout, takový kumulovaný zmatek radosti a lásky se strachem a obavou, aby vše dopadlo dobře. Takové nepopsatelně zvědavé těšení se na „Fazolku“, holčičku, kterou jsem takto oslovovala, když jsem s ní nebo o ní v jejím prenatálním čase mluvila. To víte, že byl-li by to očekávaný klouček, říkala bych mu „Hrášek“.

Hodiny se vlekly. Čekání na Fazolku bylo dlouhé. Uklidňovalo mne, že syn Michal, nastávající tatínek, je na místě a bude účasten okamžiku, až Fazolka na celý svět zavolá, že je už tady, 50 centimetrů dlouhá a 3600 gramů těžká.

Po 3 hodinkách očekávání blikla v telefonu zpráva: „Tak zatím vše OK. Nemám jaksi moc co napsat. Kontrakce pravidelné, voda pryč, máma bojuje.“ a namísto tečky bylo pro změnu vyobrazeno předloktí s obřím bicepsem a zaťatou pěstí. Dlouze jsem vydechla úlevou, že je vše v pořádku a současně trošku zklamáním, že ještě Fazolka nevykoukla. Odeslala jsem briskně povzbuzení s obrázky srdíček, věříc, že porod ulehčí a zrychlí. Myslí jsem byla u rodící snachy, na dálku ji držela za ruku a pomáhala tlačit.

Po 7 hodinách přišla další ze zpráv. „Druhá fáze porodní.“

Fazolka si dávala na čas. Parádnice. Chtěla se jistě pěkně ustrojit, vybrat ty nejkrásnější šaty, korále a střevíčky, to přeci není jen tak, přijít na svět, to je velká událost! S velkým pochopením jsem mé malé princezně přiznala její potřebný čas, i když, s rodící maminkou jsem také velmi soucítila a přála jí, aby už vše bylo za ní.

Vše najednou nabralo velmi rychlé obrátky. Zkoprněná a brečící jsem držela telefon a poslouchala z miniamplionku miminkovský klokotavý pláč, který ještě před 10ti minutami nikdo na světě nemohl slyšet, a který odhodlaně sděloval na plné kolo, že mezi nás přišla malá MIA, holčička s tváří anděla. Tím okamžikem jsem se stala neskutečně šťastnou babičkou.