V sedmdesátých letech minulého století jsem našla v pohraničí práci s bytem. Bydlela jsem na nádraží v jedné z místností pro přespávání průvodčích a pracovala ve stanici v kanceláři. Našel se i statečný mladík, který si mne vzal, a protože na nocležně už jsme bydlet nemohli, hledali jsme byt. Zaměstnavatel - ČD - pro nás byt neměl, obec také ne, ale někdo nás tenkrát poslal za farářem. Prý je volný byt na faře. Farář nám ochotně předal klíč od tří prostorných místností a my se dali do zařizování. Kolem kostela měly potom naše děti klid a spoustu místa na hraní.

Volný čas jsme trávili v přírodě - ale toulat se v lese u rakouské hranice nebylo jen tak. Hned za vsí byly zátarasy s pruhem zorané hlíny uprostřed dvojitého plotu ozdobeného ostnatým drátem. I když nás nenapadlo prchat ke kapitalistům, tu a tam nás v lese zatkli bdělí pohraničníci a služebním gazíkem nás odvezli na rotu. Když si ověřili, že opravdu bydlíme ve vsi, vlídně nám nabídli, že nás služebním gazíkem odvezou do lesa zpět.

Místní  obyvatelé také nebyli nadšeni. Pamatovali lepší časy, kdy mohli na borůvky a na houby právě tam, kde teď bylo pohraniční pásmo. Ba ani kravám se plot nelíbil. Jednou ho jedna dojnice povalila za účelem překročit státní hranici. Asi jí zootechnik špatně vysvětlil, že u kapitalistů by měla bídu, kdežto v družstevním kravíně má své jisté.  Dalo dost práce krávě vysvětlit, že se má vrátit a zabránit dalším stračenám v lákavém výletu.

Kolem plotu vedla úzká silnička do městečka asi 10 km vzdáleném. Tou jsme se pustili na výlet, když nás navštívil můj táta. Vystoupali jsme na kopec nad vesnicí a míjeli zemědělce, který si nás prohlížel přes zapálenou cigaretu, jak to viděl v detektivním filmu. Táta toho samozvaného detektiva také zpozoroval. Vzal své pouzdro s dalekohledem, jako do něj něco řekl a pak si ho přiložil na ucho. Výsledek ho ohromil. Ušli jsme pár kroků a před námi zastavilo vojenské auto. Vystoupil z něj voják a na českém území nás pozdravil: Guten Tag!

Táta sice umí německy, ale raději česky vlídně vysvětloval, že jsme Češi, že tu jsme na procházce a že není důvod na nás posílat vojenskou hlídku. Když se od nás vrátil domů, dával své dobrodružství k lepšímu v práci. Byl u toho důstojník pohraniční stráže a osopil se na tátu, že si celou příhodu vymyslel. Táta se s ním vsadil o několik lahví alkoholu, že je to pravda - a sázku vyhrál. Důstojník si ověřil, že jsme to opravdu takhle zažili.

Vím, že jsem si tenkrát říkala - v čem to žijeme, když takovou epizodu někde evidují? Ono nestačí, že mě při jízdě vlakem legitimují, ono je málo na tom, že se člověk nepodívá za hranice, aniž by potřeboval nekonečné množství povolení, my živíme lidi, co nás bedlivě sledují a také ty, kteří to pečlivě zapisují!

Když jsme po revoluci vyrazili  na výlet do Rakouska, byl to pro mne zážitek. Svobodu dostaly také církve a já na jednom křesťanském programu slíbila Bohu, že ho budu poslouchat. Od té doby mám ve sboru naší církve novou rodinu a spolupracujeme také s křesťany v Rakousku. Je pravda, že ne všechno se po sametové revoluci povedlo. Spolu s křesťany se do naší vlasti dostali i majitelé hracích automatů a drogoví dealeři. Ale to už si musí každý vyhodnotit sám. Máme svobodu i v tomto směru!