Můj plán je skoro nadměrný půlroční. Jako každý rok, tak i letos, už čtvrtou sezonu od 1.4. - 30. 9., plánuji opět brigádu. Prodej zmrzliny. Tato brigáda mi vydá za sebe lepší dovolenou doma i v cizině. Letos jsem zahájila sezonu už 31. března a důvod proč je tato brigáda lepší než cokoli jiného? Prosím, přesvědčte se.

V 10 hodin jsem otevřela okénko stánku. Sluníčko krásně svítilo a já předpokládala velký počet zákazníků. Za předchozí tři sezony jsem poznala mnoho lidí i dětí, kteří na úžasnou zmrzlinu chodili pravidelně, a připadalo nám, že se známe odjakživa. Zklamaná jsem nebyla. Jen jsem otevřela okénko, začali se lidé zastavovat, s úsměvem mne vítali v nové sezoně, ptali se, jak se mám, a většinou si k tomu koupili zmrzlinu, aby zjistili, jestli je stejně dobrá jako předchozí sezony. Oplácela jsem jim rovněž úsměvem a přáním pěkného dne, na což byli všichni zvyklí, a odcházeli s tím, že příjdou zase.

Nejkrásnější ovšem jsou vždy návštěvy dětí. Hodně dětí znám, když je maminky vozily v kočárku a natahovaly ručičky na kornoutek s trochou zmrzliny. Znala jsem ovšem i starší, chodily do školky nebo to byli školáci, kteří se zastavili na pokec.

Ti menší, znám jich spoustu jménem, na mne už z dálky mávají, a když přijdou blíž, drží v ručičce peníze, aby si mohli sami zmrzlinu zaplatit. Rodiče stojí opodál a ví, že je neošidím velikostí zmrzliny ani penězi, pokud něco vracím. I s nimi si často povídám.

Chodí sem malá Janička, která první sezonu nedosáhla na pult a já se musela vždy naklonit a natáhnout ruku, abych si od ní vzala peníze. „Doby den, míchanou mzlinku a kolnoutek.“ Vím, že chce malou zmrzlinu a kornoutek pro bratříčka. Poděkuji za peníze a pochválím ji, jak je šikovná, a opět se nakloním, abych jí podala kornoutek a v zápětí i zmrzlinu. Pěkně poděkuje a odchází. Dnes už dosáhne s penězi na pult, ale dovnitř ještě nevidí.

Dvojčátka Lucka a Maty. Poznala jsem je, když jim byly 4 roky. Maminka stála opodál a kouřila. Lucka miluje čokoládovou a Maty vanilkovou. Každý si nese své peníze. Jsou to šibalové, tmavé oči a černé vlasy. Dnes už chodí do druhé třídy. A jsou stejní šibalové jako kdysi.

Dominik, mává na mne přes celé parkoviště a radostně tatínkovi sděluje „Je tam!“ Bývá zklamaný, když mám volno a prodává mladá studentka. Když ví, že tam jsem, přijde opatrně, aby mne vylekal. I když o něm vím, tak se vždy polekám a on má velkou radost. Povídá, že bude slavit svátek, a tak mu pogratuluji a přidám bonbon. Rozzáří se mu oči a příští návštěvu se ptá: „Kdy máš narozeniny?““Zlatíčko, až v listopadu“ „A svátek?“ „V prosinci.“ Tatínek dodává, že se doma rozhodl, že mi musí také něco dát. Miluje míchanou a dnes už chodí do první třídy.

Vojta, stydlivý klučina, který chodí do školky. Nekomunikuje se mnou, nepozdraví a ani zmrzlinu si ode mne nevezme a schovává se za maminku.  Nevzdávám to, snažím se při každé návštěvě navázat kontakt. Ke konci první sezony už pozdraví. Příští sezonu si už ode mne zmrzlinu vzal a na konci sezony si ji i sám zaplatil. Loni už se mnou normálně komunikoval a dokonce poslal maminku nakoupit, a chce u mne počkat a v klidu si slízat zmrzlinu. Na konci sezony mi přinesl ukázat aktovku. Dnes už chodí do první třídy. Přišel mne pozdravit a maminka mi řekla, že už se na mne těšil.

Karolínka, také na mne mává z auta, tatínek musí vždy na mne zatroubit. I ona se pochlubila, že bude mít narozeniny. Dostala ode mne malou čokoládku a také jsem jí popřála všechno nejlepší. Druhý den přijela opět s tatínkem a přivezla mi kousek dortu. I ona už chodí do první třídy.

Eliška je taková malá treperenda, vyjmenuje mi celou rodinu, i kde bydlí. Tatínek šel nakoupit a ona na něj čeká a líže vanilkovou zmrzlinu. Povídá a povídá, čas rychle utíká a já ani nepostřehla, že už jsem měla mít půl hodiny zavřeno. Dnes už je také v první třídě.

Přišla asi pětiletá holčička, podávám jí zmrzlinu a říkám: „Prosím, princezno.“ Šťastně se usměje, poděkuje a odchází. Za ní stojí slečna asi 22 let. „Mně také řeknete, princezno? Nikdo mi tak neříká.“ povídá s úsměvem a já podám natočenou zmrzlinu s úsměvem a se slovy. „Prosím, princezno.“ Poděkuje a s úsměvem odchází. Ještě jí stihnu se stejným úsměvem popřát pěkný den a mám dalšího zákazníka. Děti se chytí za pult a snaží se vyšplhat trochu výš, aby viděly, jak točím zmrzlinu. Ti menší se dožadují rodičů, aby je zvedli a mohli také vše vidět.

Také ke mně chodí pán, asi 58-60 let, kterému se líbily děti, jak poskakovaly a volaly „Míchanou, míchanou!“ Od té doby mi dá peníze a s úsměvem poskočí. Je mi jasné, že si rovněž přeje míchanou. Jiný pán ztratil v Kauflandu klíče od auta, od té doby si je ke mně ukládá a slibuje, že mne naučí jezdit. Koupí si zmrzlinu pro sebe i manželku a odchází. Dědeček o holi asi 85-90 let, sotva se šourá. Postaví vozík, vezme nákup a šourá se zpět. Volám na něj, že si zapomněl ve vozíku hůlku. S úsměvem se pro ni vrátí a při každé cestě z nákupu u stánku poklepe hůlkou o zem a ukáže mi ji. “Mám ji!“ a odchází. Takových úsměvných příhod mám mnoho. Lidé si postěžují, podělí se o radost, ale poví i o úmrtí partnera, kterého jsem znala a už nikdy neuvidím.

Zavedla jsem tradici, kdy děti dostanou bonbon na začátku i na konci sezony, na Den dětí, zakončení školního roku, (někteří mi donesou ukázat vysvědčení), ale také na zakončení prázdnin. Nemusíte mi věřit, ale i takovému devaťákovi zasvítí oči, když dostane bonbon. Zážitků je mnoho, ale na závěr jeden, po kterém se mi na tváři objevil úsměv.

Potřebovala jsem si dopoledne něco nutně vyřídit, a tak za mne prodával šéf. Když jsem se vrátila a nastoupila na své místo, při odchodu se otočil ve dveřích a s úsměvem povídá: „Abych nezapomněl, ptalo se po vás nejméně tisíc lidí“ „Dětí?“ „Ty také.“  A odešel. Tak si myslím, že mne tu mají rádi.