Řehoř VII. - jedna z nejvýraznějších osobností té doby. Řehoř volal po silné autonomní církvi. Považoval se za jediného a hlavního zástupce Boha na zemi. Přísně zakázal manželství kněží, v té době dosti časté, potíral svatokupectví tj. prodávání výnosných kněžských úřadů. Chtěl mít právo i sesazovat císaře, odvolávat biskupy a nosit jak papežskou tiáru, symbolizující autoritu ve věcech Božích, tak i purpurový plášť jako znamení císařské hodnosti. Řehoř nenechával nikoho na pochybách, že nestrpí odpor ze strany císaře ani římské aristokracie.

Jindřich IV. – v době, kdy se stal papežem Řehoř, byl císařem Jindřich IV., vznětlivý a rtuťovitý mladík, stár 23 let. Za Jindřicha vyvrcholily spory mezi císařem a papežem o investituru, tj. o právo jmenovat biskupy. Jindřich vyprovokoval Řehoře tím, že svého dvorního kaplana jmenoval arcibiskupem v Miláně, poté vyhlásil, že Řehoř - „žádný papež, ale falešný mnich“ je sesazen a svolal do Wormsu shromáždění biskupů, aby vypověděli poslušnost Římu.

Ani papež nezůstal nic dlužen. Exkomunikoval slavnostně císaře, zbavil ho všech hodností a jeho poddané zprostil přísahy věrnosti. Svět úžasem zatajil dech.

Císař opuštěn všemi svými věrnými, i kněžstva se od něho odvrátila, knížata dala Jindřichovi ultimátum: do roka si musí od papeže vyprosit zproštění klatby, jinak bude prohlášen za zbaveného trůnu a bude zvolen nový král.

Císař neviděl nic jiného, než se papeži podrobit. Nastoupil v zimě 1076/1077 kajícnou cestu do Canossy, doprovázen ženou a dětmi a pouze malou družinou putoval přes Alpy.

Matylda Toskánská – ve svém sporu s císařem měl papež Řehoř oddaného přívržence v osobě markraběnky Matyldy Toskánské. Tato La Gran Contessa byla z mocného rodu z Canossy. Její otec vlastnil velký hrad opevněn trojnásobnými hradbami. Byl však zavražděn, když byla Matylda mladá dívka. Matylda po smrti bratra i otce zdědila rozsáhlé statky i toskánské markrabství. Její krátké a nešťastné manželství s ošklivým hrbáčem, dědicem jednoho francouzského vévodství, náhle skončilo, když byl manžel zavražděn. Matylda se vrátila do Itálie, do Florencie, kde si jí velice vážili. Dante ve své Divina Comedia velebil její ctnosti.

A právě zde na Matyldině rodinném hradě v Canosse přijal papež císařovo podrobení. Jen zdráhavě sejmul papež klatbu ze vznešeného kajícníka a udělil mu rozhřešení – za podmínky, že odevzdá svou korunu do Řehořových rukou a bude-li znovu uveden na trůn, bude muset složit přísahu poslušnosti papežově vůli.

Toto usmíření nemělo dlouhého trvání. Spor se rozhořel nanovo. Jakmile se císařovo postavení opět upevnilo a Jindřichovi se podařilo získat část ztracené vážnosti, svolal r. 1080 nový sněm, znovu dal na něm sesadit Řehoře a na jeho místo jmenovat novým papežem ravennského arcibiskupa.

To však císaři nestačilo, neboť chtěl papeže za utrženou potupu osobně pokořit a vtrhl v čele vojska do Itálie. Podruhé exkomunikovaný a sesazený Jindřich se odmítl podrobit a vytáhl na Řím. V r. 1084 Řím dobyl a dal se korunovat vzdoropapežem, kterého sám dosadil.

Řehoř musel utéci a obrátil se o pomoc k Normanu Robertovi Guiscardovi, vévodovi apulijskému a kalabrijskému. Umírá r.1085 v Salernu, kde zemřel spíše jako zajatec než host.

Vratislav II. byl po mnoho let věrným spojencem Jindřicha IV. Pomáhal mu, když na něj papež uvalil klatbu. Vratislav dokonce Jindřichovi na jeho tažení do Říma přispěl obrovskou sumou peněz, věnoval 4 000 hřiven stříbra a 300 bojovníků. Z výpravy se tehdy vrátilo jen 9 Čechů.

Zásluhy knížete Vratislava II. o věc německého císaře byly zcela mimořádné. A r. 1085 se český kníže dočkal ocenění. Na dvorském sjezdu v Mohuči mu Jindřich udělil královskou hodnost. Královský titul však Vratislav II. dostal jen pro svoji osobu, nebyl dědičný.

15. června 1085 se pak na Pražském hradě konala první královská korunovace. Korunována byla i jeho třetí manželka polská princezna Svatava. První český král Vratislav I. umírá pádem z koně.

Jindřich IV. nakonec zemřel r. 1106 ve vyhnanství, zbaven svým vlastním synem trůnu. Tím se dostal na trůn Jindřich V. A ten se snažil o smírné urovnání vleklého sporu s církví a i papežové byli ochotni ke kompromisu. Ovšem spor se přesto vedl dál po mnoho let.

Význam úsloví „jít do Canossy“ se používá jako metafora pro situaci, kdy se někdo musí ponížit, aby získal odpuštění nebo dosáhl svého cíle. Kdy je nutno učinit ústupky, aby se člověk vyhnul ještě horších následků.

Zdroje: Augus Franzen: Malé dějiny církve

            Christopher Hibbert: Řím životopis města

            Christopher Hibbert: Florencie        

            Petr Hora: Toulky českou minulostí I.

            Reálie italského jazyka