Člověk je zapomenut pouze tehdy, je-li zapomenuto jeho jméno
Kdykoliv v nějakém městě objevím stolpersteine, neboli „kameny zmizelých“, postojím u nich s dojetím a úctou, a přemýšlím nad osudy zemřelých.
Stolpersteine jsou dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazované do chodníků před domy obětí holokaustu, a v duchu citace (titulek příspěvku) z Talmudu, připomínají jména rodin i jednotlivců, aby nebyla nikdy zapomenuta. První kámen byl položen 16. prosince 1992 před radnicí v německém Kolíně nad Rýnem, od roku 2008 se stolpersteine osazují i do chodníků měst v České republice.
Od 5. listopadu 2024 máme první čtyři stolpersteine i v Pelhřimově na Karlově náměstí. Připomínají Eleonoru Friedovou, její dceru Bertu Lírovou a syny Viléma a Ottu.
Eleonora Friedová byla manželkou židovského obchodníka se střižním zbožím Jakuba Frieda. V Pelhřimově žili od roku 1893, a měli celkem šest dětí. Otec Jakub zemřel ještě před válkou v roce 1933, je pohřben v nedaleké Nové Cerekvi. Matka Eleonora byla 16. listopadu 1942 odvlečena do Terezína, kde o pár týdnů později, 4. prosince 1942 zemřela.
Nejstarší dcera Berta vystoupila z židovské církve a v roce 1919 se provdala se profesora státního reálného gymnázia v Pelhřimově Josefa Líra, který zde vyučoval kreslení, krasopis, rýsování a modelování. Jejich jediným synem byl budoucí herec Jiří Lír. Přestože byla Berta zpočátku války chráněna křesťanským sňatkem, na základě udání ji v červnu 1944 gestapo zatklo za poslouchání cizího rozhlasu. Následovala cesta do Terezína a Osvětimi, kde byla zavražděna. Tehdy jednadvacetiletého Jiřího Líra zachránila před transportem do koncentračního tábora jeho příbuzná Marie Lierová, která mu, jako položidovskému dítěti, opatřila potřebné dokumenty.
Druhá dcera Friedových Olga se před válkou provdala na Slovensko, její další osudy se nepodařilo vypátrat.
Synové Vilém a Ervín (žil v Praze, proto nemá stolpersteine v Pelhřimově) byli deportováni do Terezína, odtud do Osvětimi, kde zahynuli. Stejný osud čekal i syna Ladislava, který žil se svou rodinou v Litomyšli. Na konci roku 1942 byl s manželkou a 11letou dcerou rovněž odvlečen do Terezína a následně do Osvětimi. Manželka ani dcera holokaust nepřežily, on jediný ano.
Značně odlišný byl život nejmladšího syna Otty. Před válkou hodně cestoval a ještě před okupací Československa se snažil své blízké doma varovat před nacismem. Nikdo mu však nevěřil. Jako jediný z rodiny včas odešel do zahraničí a v roce 1940 vstoupil do československé zahraniční armády.
Bojoval v Sýrii, u Tobruku a v roce 1943 odjel do Velké Británie, kde se stal členem československé samostatné obrněné brigády. Jako člen 1. motoroty motorizovaného praporu se zúčastnil v roce 1944 obléhání francouzského přístavu Dunkerk, kde 5. listopadu, ve svých šestatřiceti letech, padl při útoku na německé pozice. Dne 7. listopadu byl pohřben na britském vojenském hřbitově v belgickém Adinkerke.
Zároveň s uložením stolpersteine členům jeho rodiny byla Otto Friedovi odhalena pamětní deska, umístěná na Jihlavskou bránu, u níž kdysi stával jeho rodný dům.
![]()
Autorka desky, výtvarnice Alena Matějka, díky speciální technologii zatavila do šesti masivních skleněných panelů stébla trávy z bojiště u francouzského přístavu Dunkerk, při jehož osvobozování Otto Fried padl. Stébla trávy, zaslaná tamější radnicí, mají symbolizovat oběť, kterou Otto Fried svobodě národa přinesl. Tráva, na rozdíl od padlých vojáků, se po čase znovu zvedne ….
Děkujeme a nezapomeneme …..
![]()
Pošlete odkaz na tento článek
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové…
Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první…
Možná někomu bude moje trápení připadat malicherné, ale nemám komu…
Chodime tak všichni. Někdy hloubám, proč se mi tam občas dějí…
Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Ačkoliv je malý a otylý, přitahuje ji. Je totiž neskutečně chytrý…
Cukrárna ve Velkých Losinách, myslím tu u zámku, je boží. Z…
Přiznám se, že mě iritují články rádobyhodnotící chování…
„Tak copak si dáte?“ zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme…
Seděl v metru a hltal. Horké lasagne. Stačil si je, ještě než…
Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě…
Tato příhoda se mi stala před několika lety. Jezdívala jsem…
Určitě se vám to už někdy stalo. Jedete z práce, těšíte se…
Víte, že je mi tak trochu líto, když vidím, jak neosobní…
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako…
Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách…
Dnes jsem na besedě s dětmi mluvila o zvířátkách. Vyprávěla jsem…
Od 24. dubna 2023 brázdí železniční koleje České republiky vlak…
Netřeba zvlášť připomínat, jak humor působí blahodárně v…
Nultá fáze: otroctví, první fáze: konec otroctví, druhá fáze: 40…
Podél břehu potoka jde dvojice. On štíhlý, vysoký, mládenec s …
K autobusu zdáli přibíhala schvácená starší paní s …
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli.…
Nejsme pravděpodobně ti nejtypičtější senioři. Já i manžel jsme…
Ráno jsem nikam nespěchala. Přede mnou byla neděle a mě čekal…
Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým…
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %