Vyrostl v chudobě, bez elektřiny, ve věřící rodině, ale od víry ho odvedla válečná zkušenost, když rakousko-uherský polní kurát žehnal dělům a ve jménu toho samého náboženství žehnal kurát dělům nepřítele. Kostel jsme měli na pantofle, ale i tak je nikdo z nás nenazul.

Válka skončila, otec se oženil a nastoupil k Finanční stráži na maďarsko-slovenské hranice. Postupně vyfasoval prímky, důstojnickou šavli, psa Arguse a sloužil v hodnosti inspektora II. třídy. Jaká to byla služba, těžko odhadnout. Nikdy o tom nemluvil.

Vyhlášení Slovenského štátu mělo svoje specifiká. Vyfasoval půlku ložného prostoru dobytčího vagonu na věci a 24 hodin na odjezd.

Po cestě vlakem a štrapáci žebřiňákem se už jako vdovec objevil s malou dcerou a pár kusy nábytku v malém městečku u hranic Sudet a Protektorátu. Cestou poznal druhou manželku a moji mámu. Na místní radnici byl přijat, do finanční kanceláře, kam taky jinam.

V rozmezí let 1940-43 se zde narodili dva starší bratři. Moje narození v roce 1955 už neslo budoucnost světlých zítřků, což jsem úplně od začátku tak nevnímal, protože jsem první týdny prožil v klidu a teple inkubátoru, pokud si dobře pamatuju.

Hned po válce vyřešili rodiče neúnosnou bytovou situaci odchodem do Svitav, po odsunu Němců vylidněných. Mnozí z nich měli sakra důvod zmizet.

Po nastěhování se otec projevil jako hrdina. U domu zastavilo ruský vojenský auto a osádka směle kráčela k domu. Otec se jim postavil do cesty s tím, že v domě už bydlí jen přestěhovalci. Nebyla to plně pravda. Nutno ale dodat, že na to Rusové kupodivu slyšeli. Asi povinně, takže žádný drama, chtěli prý půjčit jen malatók a opravdu pak chvíli mlátili do kola. Dvě starší slečny, dožívající před odsunem v patře, možná zachránil od hodně nepříjemných zážitků. Každopádně se klepaly jako osiky, ale už příští rok poslaly veselý pohled z Zell am See, že se jim daří dobře a děkují za slušné chování.

Než se naši rozkoukali, vyhrál pracující lid. Rodiče byli národní socialisté, ale aktivní členové odboje nebyli. Ke klidnému životu jim bohatě stačila kovaná komunistka v sousedství, přes plot průběžně pokřikující, že všechny národní socialisty pověsíme.

Zaměstnání otce se přímo nabízelo a jako bonus u přijímacích zkoušek na finanční úřad na kované diletanty bezděky vyzrál, což zase nebylo tak těžké. Na otázku, jakou čte literaturu odpověděl, že červenou. Rudé srdce kádrováka zaplesalo a táta byl přijat dokonce na kontrolní oddělení. Jen soudruh nemohl asi dlouho pochopit, proč tak uvědomělý člověk nikdy nevstoupil do KSČ a vystačil si jako pokladník Svazu včelařů a řadový zahrádkář. Ve funkci finančního dozoru se prokontroloval až do důchodu. Byl totiž jeden z mála, kdo na úřadu uměl počítat a jediný kdo nebral úplatky, a tak mu odpustili i buržoazní manýr, kdy svého nadřízeného zdravil s mírným úklonem...dobrý den pane přednosto. Už se nikdy nedozvím, jestli si z nich dělal srandu nebo to byl prostě zvyk.

Otec choval včely, rodiče se plahočili na pozemku a mně navždy zprotivěli jednocení máku a trhání rybízu. Příjmy z Výkupu pro nás nebyly zanedbatelné. Nenaplnil jsem včelařské očekávání a včel se dodnes bojím, jen zahradničení mi zůstalo.

Členové zahrádkářské kolonie si tehdy ušetřili na frézu, a tak si táta přivydělával oráním. Při práci hladověl, aby mohl nosit svačiny domů. Nejvíce mi chutnal chleba s máslem a šunkovým salámem.

Když mi bylo skoro přesně 13 let, vzbudil mě slovy...vstávej, obsadili nás Rusáci. Rodiče to děsně štvalo a bojovali proti okupaci posloucháním štvavých vysílaček, nevyvěšováním vlajek, neúčastí na akcích Zet a nulovou angažovaností. K tomu táta stáčel med, oral, jezdil s mámou občas na výlet velorexem, na který dostala máma dotaci jako invalidní důchodkyně a nosil trvale rádiovku s anténou.

A pak mu v roce 1979 selhaly ledviny, což v té době bylo pro socialistické zdravotnictví limitující diagnóza, a tak nám lékař krajské nemocnice sofistikovaně oznámil, že dialýza je pouze pro vyvolené...Dnes ji máme jako kostel naproti.