Naše babička měla jednu celoživotní kamarádku Hanku. Vlastně dvě. Ještě její sestru Blážu. Hanka a Bláža bydlely spolu s dalšími čtyřmi sourozenci v prostorné vile s rozlehlou zahradou v Plzni. Hanka zůstala v Plzni a Bláža žila v Praze.
My dvě se sestrou jsme je s babičkou navštěvovaly. Chtěla bych vám vyprávět životní příběh Bláži, který nám babička s mamkou vyprávěly. Příběh je pravdivý. Jen jména jsem změnila.
Hanka a Bláža spolu s ostatními sourozenci vyrůstaly v patriarchální rodině. Otec měl hlavní slovo a všichni museli poslouchat. Ostatně, na počátku 20. století to nebylo nic neobvyklého. Otec, univerzitní profesor, dbal na vzdělání dětí a rodina byla vážená.
Přišel čas, kdy se nejstarší Bláža měla vdávat. Otec ji vybral ženicha z dobré a vážené rodiny, též majetné. Ovšem Bláža byla již dávno zamilovaná do Jožky. Nedovedla si představit vzít si někoho jiného. Otec ovšem na sňatku s vybraným ženichem trval.
„Jožko, já si ho nevezmu. Já raději uteču z domova.“
„Blážo moje, já na tebe budu čekat.“
V tomto duchu si slibovali lásku a věrnost. Přišel den svatby a Bláža byla donucena autoritativním otcem se vdát. K oltáři Bláža došla. Svatba se konala v Plzni v kostele, pak následovalo veselí. Když se schylovalo k večeru a k svatební noci, Bláža začala uskutečňovat svůj tajný plán. Převlékla se a jak bylo domluveno s Jožkou, vyběhla z domova směrem k nádraží. Běžela jako o závod, jen aby byla z dosahu domova a nemilovaného muže. Jenže svatební veselí se prodloužilo a ona vyšla déle než plánovala.
„Kampak slečinko tak na honem?“
„Já musím do Prahy, ještě dnes.“
„Ale dnes už žádný vlak nejede. To si musíte počkat až na zítra, slečinko.“
„Já se musím dostat do Prahy dnes večer. A co je támhle za vlak? Kam jede?“
„Nóóó, ten sice jede přes Prahu. Ale to je dobytčák, tam se nenastupuje.“
„Tak já pojedu v dobytčáku," podotkla Bláža a než se výpravčí nadál, rozběhla se směrem k vlaku a ten se vzápětí rozjel.
Shledání s Jožkou bylo radostné. Jožka držel v náručí Blážu a teprve teď z ní spadl všechen strach a byla radostí a samým štěstím bez sebe. Bez sebe byl též otec. Ovšem zlostí.
„Ta mi nesmí domů. Bláža už nesmí překročit práh domu. Vydědím ji. Taková ostuda. Všichni si na nás budou ukazovat.“
Bláža zůstala s Jožkou v Praze. Jožka si otevřel soukromou zubní ordinaci. Po sňatku se jim narodil syn, později dcera. Otec se časem nad dcerou smiloval a dětem otevřel svou náruč. Život byl krásný. Ale pak zasáhl osud a ukázal svou druhou tvář.
Přišla válka. A s ním fašismus. Heidrich a „konečné řešení.“ Nastalo pronásledování Židů. Tentokrát musel odjet Jožka. Jiným dobytčákem. Tam, odkud nebylo návratu. Válka stále trvá. Bláža zůstává se synem a dcerou. Syn už byl v této době ženat. Byl stejný fešák jako kdysi táta a využíval svého přitažlivého vzhledu. S manželskou věrností si hlavu nelámal. Jednou si vyšel s milenkou z Prahy ven. Bylo ovšem vyhlášeno stanné právo. Zákaz vycházení. Oba byli chyceni a zastřeleni.
Bláža zůstala s dcerou sama. Po válce se dcera vdala, narodil se jí syn. Dcera jako průvodkyně Čedoku trávila čas mimo domov, manželství se rozpadlo. Vnuk trávil většinu času s Blážou – s babičkou.
„Babičko, maminka zase nebude doma?“
„Přijede a přinese nám peníze.“
„Já bych byl radši, kdyby byla doma.“
Vnuk vyrostl, dostudoval. Bláža žila stále s dcerou a vnukem v prostorném bytě nedaleko Václavského náměstí. S naší babičkou chodívala ke Šroubkům – do hotelu Evropa na Václavské náměstí. Přivydělávala si soukromými hodinami její perfektní němčinou. I my dvě se sestrou jsme u ní absolvovaly pár hodin.
Později Bláža začala mít zdravotní potíže. Přestala chodit a celé dny trávila ve svém bytě sama. Babička jí stále navštěvovala a domů se vracela ve sklíčené náladě a mluvila o Blážině samotě a opuštěnosti.
Vnuk už měl dávno svůj život, žil se svou přítelkyní ve společném bytě s Blážou, ale vzájemně se odcizili.
Jednoho dne si babička potají, jak měla ve zvyku, zapsala datum Blážina odchodu.
Dcera nedlouho po Blážině smrti se rozhodla pro dobrovolný odchod.
V rodném domě v Plzni už dávno nikdo z rodiny nebydlí. Dům byl prodán Vietnamcům. Žijí jen pravnuci, kteří snad ani neví o vyvzdorované lásce své prababičky a pradědečka. Příběh lásky byl dávno zapomenut a časem odván.
„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o…
Iva Bendová
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Každé léto trávíme na chalupě u babičky a dědy. V horkých letních…
Maminka se narodila v roce 1916 a bylo o 16 let mladší než tatínek…
Letos zima přišla brzy, mrzne už od začátku listopadu a sv. Martin…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Je to hmatová, čichová, zraková a sluchová vzpomínka z mého…
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete,…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní…
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Psaný dopis, to je intimní záležitost. Vyťukaná zpráva na…
„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně…
Tátovi by minulý týden bylo 90 let. Už více než dvacet let ale…
Žena v kuchyni tvoří nějakou dobrotu. Vánoční pohoda je narušena…
Když se řekne "učitel", většina lidí si představí někoho, kdo…
Tatínek se narodil v roce 1900. Dobře se mu počítají narozky,…
„Ach, ta láska nebeská,“ povzdechla si babička Anna, když…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Narodila jsem se v posledních měsících války, v tehdy…
Je tomu 80 let, co skončila válka. Něco, co si - naštěstí - na…
I v dnešní době se to může stát. Prostě jsou mezi námi…
Na příběhy z tatínkova vyprávění mě přivedl jeden zákazník.…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Co bych vzkázala příštím generacím? Bylo by krásné, kdyby jedna…
Není nad to, když dítě vychováváte k pravdomluvnosti. Moje…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
