Jmenoval se Václav a byl synem českého krále Jana Lucemburského. Neboť tento, když ovdověl, oženil se roku 1334 s Beatrix Bourbonskou. V Praze. A hostinu měli v minoritském klášteře sv. Jakuba. Zřejmě oblíbené Janovo hodovací místo, jelikož se zde svatebně veselil už ve čtrnácti letech s  Eliškou Přemyslovnou. Té bylo tehdy necelých osmnáct a psal se rok 1310.

Když se Beatrix Bourbonská stala v květnu roku 1337 českou královnou, malý Pražan Václav už byl od února na světě. Beatrix u nás moc oblíbená nebyla. Údajně byla pyšná, mluvila jen francouzsky, a na rozdíl od své "nevlastní" snachy Blanky z Valois neměla vůbec snahu se česky naučit. K obecné oblibě nepomohlo ani tradiční přemyslovské jméno, které synovi dala. A tak se královna Beatrix možná urazila, vzala dítě a odjela z Prahy. Do Čech se už nikdy nevrátila. 

Beatrix Bourbonská

Život šel dál a když bylo Václavovi deset let, zasnoubili ho. Nevěstou byla teprve pětadvacetiletá vdova, brabantská vévodkyně Jana. Budoucí svazek už organizovala jen Václavova maminka. Mezitím totiž v roce 1346 bouchnul Kresčak, kde slepý královský tatínek přišel o život. Výkřik... toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal...  se Janovi stal osudným...

Tehdy devítiletý Václav zdědil lucemburské panství a v rámci scelování latifundií byla vévodkyně Jana Brabantská jako nevěsta ideální. Svému o patnáct let mladšímu ženichovi přinesla nejen ono Brabantsko, ale také Limbursko. 

Svatba se konala roku 1352. A Václav dostal ženu svého života. I když byla o tolik starší a neměli spolu děti, velice se milovali. Však o své lásce zanechal Václav nejeden důkaz. Byl totiž nejen dobrý panovník, ale také trubadúr. Psal okouzlující poezii ve francouzštině, která se knižně vydává dodnes. 

Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.

Chci v upřímnosti bez ustání
náležet, lásko, jenom vám.
má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu tam.

Má služba bude stálou daní,
kterou důkazy odevzdám
o věrnosti, již v srdci mám.
má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.

(Tyto nádherné verše jsou ze sbírky  Netoužím po ráji, kterou do češtiny  dokonale přeložil Gustav Francl. Moc ráda na něj vzpomínám, léta jsme se znali.)

Václav Lucemburský 

Buďme ale upřímní, Václav Lucemburský zas takový vzor všech ctností nebyl. Duše trubadúra, srdce neohroženého rytíře a vášnivého turnajníka ho zřejmě občas zavedly i k různým “odskokům“. Neboť se uvádí, že si bokem upletl několik nemanželských děti.

Také funkcí měl Václav víc než dost. Coby bratr císaře Karla IV. byl vikářem Říše římské. Byl vždy jeho věrným spojencem a velice aktivně a dobře působil v rámci diplomacie. Však byl také prostředníkem při sjednávání sňatku Karlovy dcery Anny s anglickým králem Richardem II. Plantagenetem. Svatební akci dotáhl do konce až po smrti Karla IV., a to s novým českým a římským králem, tedy svým synovcem Václavem IV., kterému také zůstal celý život věrný.

Ale hlavně a především - vévoda Václav spolu s milovanou manželkou Janou podporovali umění. Na jejich dvoře se scházely nejvýznamnější kulturní osobnosti té doby. Vévodský pár léta sponzoroval básníka a kronikáře z nejproslulejších - Jeana Froissarta, autora tzv. Stoleté kroniky. Ta věrně zachycuje vleklý konflikt mezi Anglií a Francií, hlavně velice živě osudnou bitvu u Kresčaku. Froissart byl celý život svým mecenášům vděčný a důkaz o tom zanechal ve svých spisech, kde Václava nazýval „milostivým patronem“ a Janu „bělostnou kopretinou“.

Nic netrvá věčně, a tak jednoho dne vévoda Václav těžce onemocněl. Příšernou chorobou, která mu rozežírala tělo. Historie uvažuje o moru, neštovicích, ale také o možné agresivní formě malomocenství.

Václav prý ke svému smrtelnému loži svolal všechny dvořany a sloužící, odhodil pokrývky a řekl:  

„Dobře se na nás podívejte, na toto tělo tak vznešeného původu, vzešlé z krve králů a císařů, tělo kdysi tak krásné, dobře stavěné a pevné a nyní pokryté leprou, jež ho činí smrdutým, zsinalým a tak příšerným na pohled. Tak to nařídil Bůh, aby usvědčil mou pýchu a ponížil mě. Využijte této lekce a naučte se skrze můj příklad vzdát se arogance a zbavit svého ducha pýchy.“

Václavovým posledním přáním bylo, aby mu po smrti vyňali srdce a poslali je jeho milované ženě Janě. Byla totiž zrovna v Brabantsku a nemohla být s ním v jeho poslední chvíli. 

Václav zemřel 8. prosince roku 1383 v Lucemburku. Bylo mu jen 46 let. Pochovali ho v cisterciáckém klášteře v Orvalu. Kronikáři napsali, že Václavovy předčasné smrti všichni litovali. Však také bylo proč. Odešel skvělý diplomat, básník a osvícený vládce. Vévodkyně Jana Brabantská truchlila až do své smrti. Dlouhé roky, protože přežila svého milovaného manžela o více než dvacet let…    

Zdroj/Fakta: dejinyasoucasnost.cz, Wikipédia française