Prostě tradice. Prapůvodně pohanská, později šikovně nalepená na svatého Jiří. V období jarní rovnodennosti se totiž poprvé po zimě vyháněla stáda na pastvu. Pastýři zaříkávanim, zpěvem a tanci provázenými tlučením holí do země vyháňeli zlé duchy. A později taky  ony hady a štíry. 

Kdysi se u nás dokonce věřilo, že na svatého Jiří je jedovatá voda ve studních i v pramenech.  Nesměla se pít, ani se v ní koupat, protože do ní přešel veškerý jed z hadů. Ti byli 24. dubna naprosto neškodni. Nazítří ale bylo vše zase správně. Voda čistá, hadi jedovatí.

.

(Ikustrace: Freepik)

Podle pověr se na sv. Jiří se probouzí země a rozhoduje se o tom, jak bude úrodná. Proto se nemělo zbytečně šlapat mimo cesty, a to ani na zahradě. Aby se půda mohla v klidu probudit a lidská noha ji nevyděsila.  Pročež se především nesmělo orat a jakkoliv pracovat na polích, v sadech nebo zahradách. 

Prostě české tradice, jaro a tenhle svatý patří neodmyslitelně k sobě. Naši dávní předkové svatého Jiří (říkávali mu Juří) velmi ctili, ale v jiných zemích očividně ještě víc. Jinak by nebyl patronem: Anglie, Černé Hory, Etiopie, Gruzie, Kanady, Katalánska, Řecka, Srbska, Benátek, Janova, Barcelony a dalších a dalších. Slavný svatojiřský kříž najdeme na mnoha vlajkách, nejen na anglické, britské či gruzínské. Co svatého Jiří tak proslavilo? Mučednictví? Legendy? Církev? Tak popořádku.

Sv. Jiří se svou korouhví a křížem (Paumgartnerův oltář, obraz podle A. Dürera 1502-1504)

Jiří pocházel z Anatolie z křesťanské rodiny. Narodil se kolem roku 270. Jeho matka byla z Palestiny, a tak když poměrně brzy ovdověla, vrátila se s dětmi do rodného města Lyddy. A tam se Jiřímu dostalo vzdělání. Když dospěl, vstoupil po vzoru otce do armády. Římské. Byl dobrým vojákem, a tak ho povyšovali a povyšovali. Až ho přeložili do Nikomédie, kde se stal osobním strážcem císaře Diokleciána. V té době to ale byl dost průšvih. Nikomédie fungovala jako líheň svatých mučedníků právě "díky" Diokleciánovi. Na jejich mučeníčko mučení a vraždeníčko vraždění měl jmenovaný císař snad patent. Pro Jiřího byly zmíněné hrůzy přes hranu. Ve své křesťanské ilegalitě dlouho nevydržel a přiznal barvu. Neměl to dělat. Dioklecián nevěřil svým očím a hlavně ne uším. Cože? Už TO má i ve vlastní ochrance? Tak to teda ne! Následoval teatrální velekrutý akt, který měl odradit všechny další zájemce o Kristovo učení. Jiřímu hodili na hruď balvan a nohy mu dali do klády. Poté ho skoro roztrhali v kole s hřeby. Polomrtvého ho dovlekli k Nikomédijské obranné zdi a popravili stětím 23. dubna roku 303. Tedy asi.

Sv. Jiří jako římský voják (Donatello)

Uvedená hrůzná podívaná spolu s čímsi nadpozemsky nevysvětlitelným a sdílenou bolestí přihlížejících, přiměla císařovnu Alexandru a pohanského kněze Athanasia k přestoupení na křesťanství. To měl asi Dioklecián radost. Ještě k tomu všemu duchovní veletoč doma! Pročež i z manželky udělal bezhlavou....

A Jiřího tělo? Podle tradice je pohřbili ho v Lyddě. Tam také začala tradice jeho mučednického uctívání. Východní církve Jiřího dokonce označují za megalomartyra (velemučedníka) a slaví ho 23. dubna. My na západě o den později. Za kult sv. Jiří v Evropě vděčíme křižákům. S nimi přišla také legenda o sv. Jiřím a drakovi ve velmi romantické verzi. Její podobnost s bájí o Perseovi a Andromedě určitě není čistě náhodná.

Předkládám mírně zkrácenou nejznámější verzi.

U pramene zásobujícího palestinskou Lyddu si postavil hnízdo drak. Aby lidé dostali vodu, museli mu pokaždé přivést jako oběť dívku, kterou určil los. Až jednoho dne došlo na královskou dceru. Když ji předhodili odporné nestvůře, jel zrovna kolem na svém komoni budoucí sv. Jiří a třímal kopí. Draka zabil a princeznu zachránil. A všichni vděční občané se zřekli pohanství a přijali křesťanskou víru.

Svatý Jiří zabíjí draka. Rytina podle Raffaelovy malby (1621)

Pročež je odpradávna sv. Jiří na obrazech a jako socha téměř vždy hrdinou nesmrtelné legendy. Na koni jako rytíř. Jeho atributem je drak, ale i kopí, korouhev a někdy kolo (to lámavé). Je patronem rytířských řádů, skautů, vojáků, zbrojířů, rolníků (řecky Georgios - zemědělec), kovářů, artistů a frekventantů chudobince. A také naší nádherné románské baziliky na Pražském hradě.

Svatý Jiří - drakobijec, megalomartyr a jeden ze Čtrnácti svatých pomocníků. A k tomu všemu se u nás ještě stará o ty hady a štíry...

Perličkový bonus na závěr 

• Naši předkové na sv. Jiří šli po hadech, neboť sušené hadí maso pomáhalo od bolestí zubů,  zimnice a vředů.  A pokud  ho snědli čerstvé ještě týž den, porozuměli řeči zvířat. Ha! Zlatovláska!

• Na sv. Jiří  nalezený čtyřlístek je silnější než v jiné dny, má kouzelnou moc a splní úplně všechna přání. Šoupnutý pod polštář svobodné dívky přivede do snu budouciho manžela. Zašitý do halenky nebo košile zaručuje nositeli štěstí,  lásku a ochranu před zlem po celý následující rok.

• Trochu brutální kouzlo provozovali chlapci. Na sv. Jiří chytili a krocli žábu, jejíž mrtvolku nechali několik dní v mraveništi. Poté si z dohola obraného skeletu vzali kostičku a měli tzv. jiříčka. Když se jím pak nenápadně dotkli své vyvolené, určitě ji dostali za ženu. 

•  Skřehotají-li žáby na svatého Jiří, věští zimu.

• Svatý Jiří zvítězil nad saní, zvítězí i nad zimou.

Fakta a přefocené fotografie světce: Kniha ROK SE SVATÝMI, M. Shindler a V. Schauber, Karmelitánské nakladatelství